Ablow Keith

Ablow Keith

Psychopat

23. ledna 2003

Východní 90. silnice

55 km od Rome, New York

Ze sterea BMW X5 zněla Mahlerova symfonie, ale ani ta vážná hudba nedokázala Jonaha zklidnit. Celý sálal vztekem. Dlaně na volantu ho pálily. Srdce mu bušilo a každým úderem mu hnalo víc a víc krve do aorty a překrvovalo jeho krční tepny, takže cítil tepání v lebce, někde ve spánkových lalocích. Dech se mu nakonec zrychlil na osmnáct za minutu. Přímo v sobě cítil, jak ho vsává spodní zpětný proud kyslíku.

Takhle vždy začínal jeho hlad po zabíjení a pokaždé věřil, že ho dokáže ovládnout, že si ho na té dlouhé silnici podrobí stejně, jako jeho dědeček krotil bujná hříbata na pláních arizonského ranče, kde Jonah prožil rané mládí. Jeho psychopatologie byla tak prohnaná, že mu namlouvala, že ho překoná, že dobro v něm přemůže zlo. Věřil tomu i teď, kdy už na silnicích za sebou nechal sedmnáct mrtvol.

„Jen jeď dál,” řekl si skrze zaťaté zuby.

Začal mlhavě vidět, částečně kvůli stoupajícímu krevnímu tlaku, částečně kvůli hyperventilaci, a také po miligramu haldolu, který před hodinou spolkl. Někdy tu bestii antipsychotická medikace uspala. Někdy ne.

Mžoural do noci a spatřil vzdálenou červenou záři koncových světel. V zoufalé snaze zmenšit vzdálenost mezi sebou a tím, kdo jel před ním, stiskl akcelerátor, jako by ho energie toho druhého, normálního a slušného člověka, mohla provést temnotou.

Pohlédl na oranžové neonové hodiny na palubní desce, viděl, že jsou 3.02, a vzpomněl si na Fitzgeraldovu větu:

V opravdu temné noci duše jsou vždy tři hodiny ráno.

Byla z povídky s názvem „Zhroucení”, docela příhodným tomu, co se dělo s ním, jemné trhlinky jeho psychologické obrany se poddávají, rozvírají se ve velké trhliny, pak se slévají a stává se z nich zející černá díra, která ho pohlcuje a mění v monstrum.

Jonah přečetl všechno, co F. Scott Fitzgerald napsal, protože jeho slova byla krásná, místa, o kterých psal, byla krásná a lidé také, i se svými nedostatky. A chtěl o sobě smýšlet přesně tak, věřil, že je nedokonalý výtvor dokonalého Boha, že si zaslouží vykoupení.

Ve svých devětatřiceti byl fyzicky perfektní. Jeho tvář vyzařovala jak důvěryhodnost, tak sebedůvěru, vysoké lícní kosti, výrazné obočí, pevná, jemně rozeklaná brada. Jeho oči, jasné a světle modré, dokonale ladily s vlnitými stříbřitě šedými vlasy, sahajícími právě k ramenům a sympaticky rozcuchanými. Měřil něco přes 180 centimetrů, byl statný, s dlouhými svalnatými pažemi a postavou do véčka, v pase 78 centimetrů. Měl pevná stehna a lýtka horolezce.

Ale nejvíc ze všeho si ženy všímaly jeho rukou. Jeho trochu přisnědlá jemná pleť pokrývala šlachy vedoucí od kotníků prstů k zápěstím. Žíly byly natolik viditelné, aby naznačovaly fyzickou sílu, ale ne zas tolik, aby prozrazovaly ničivost. Dlouhé a graciézní prsty končily hladkými průsvitnými nehty, které si každé ráno leštil. Prsty klavíristy, říkaly některé ženy. Chirurgovy prsty, říkaly jiné.

„Ty máš ruce anděla,” řekla mu jedna milenka, vkládajíc si jeho prsty do úst.

Ruce anděla. Jonah se na ně podíval, na ruce s bílými kotníky prstů, svírajících volant. Byl sotva padesát metrů vzdálen od auta před sebou, ale cítil, že v závodě se zlem prohrává. Horní ret se mu začal chvět. Krk a ramena měl zpocené.

Otevřel oči dokořán a vyvolal si tvář své minulé oběti, toho muže v posledním tažení, a doufal, že ho ta představa přivede k vystřízlivění, podobně jako vzpomínka na nauzeu a zvracení přivede k rozumu alkoholika a vzbudí v něm odpor k láhvi, která tak svůdně zve a slibuje úlevu a uvolnění.

Uplynuly od toho skoro dva měsíce, ale Jonah pořád ještě viděl, jak se tehdy čelisti Scotta Carmadyho rozevřely a jeho oči naplnila krajní nevíra. Neboť, jak by mohl znavený řidič, šťastný, že se mu dostalo pomoci s jeho rozsypaným chevy na okraji liduprázdného úseku kentucké silnice, uvěřit té kruté bolesti z proříznutého hrdla nebo teplé krvi, kterou nasakovala jeho košile? Jak by mohl pochopit, že jeho život se všemi nadějemi a sny, starými něco přes dvacet let, spěje ke konci? Jak by mohl pochopit, že ten člověk, který ho smrtelně zranil, je tentýž, který nejen strávil hodnou chvíli, aby pomohl naskočit jeho baterii, ale ještě s ním dvacet minut počkal, aby si byl jist, že zase nezhasne?

A jaké minuty! Carmady se svěřil s věcmi, které ještě nikdy nikomu nepověděl, s bezmocností, do které ho uvrhl sadistický šéf, se vztekem, který cítil proto, že lpěl na své nevěrné ženě. Když se tak otevřel, cítil se líp než kdy dříve. Zbavený břemen.

Jonah si vzpomněl, jak se v očích umírajícího muže na místě nevíry objevila prosba. Nebyla to prosba o odpověď na nějaké obrovské existenciální proč. Ani žádná otřelá závěrečná scéna z filmu. Ne. Prosil čistě o pomoc. Tak, že když vztáhl k Jonahovi ruce, nebylo to proto, že by chtěl na něj zaútočit nebo se bránit, ale jenom proto, aby se nezhroutil.

Jonah se od své oběti neodtáhl, ale přiblížil se k ní. Objal ji. A jak z Carmadyho prchal život, cítil Jonah, jak z jeho vlastního těla vyprchává zuřivost a na její místo nastupuje úžasný klid, pocit jednoty s vesmírem. A zašeptal mužovi do ucha svou vlastní prosbu: „Prosím, odpusť mi.”

Jonahovi se zalily oči. Vozovka před ním se rozvlnila. Kdyby jen Carmady byl ochoten odhalit víc, sloupnout poslední vrstvy svých citových obranných mechanismů, povědět Jonahovi, proč ho mohl týrat šéf i manželka, jaké trauma ho tak oslabilo, pak by mohl být ještě naživu. Avšak Carmady odmítl mluvit o svém dětství, naprosto odmítl, jako když si někdo nechá plnou chladničku jídla jen pro sebe, a nic neposkytne Jonahovi, který hladoví.

Hladoví jako teď.

Jeho strategie ztroskotávala. Skutečně věřil, že vyvolávání vzpomínek na poslední vraždu udrží monstrum v něm na uzdě, ale opak byl pravdou. Monstrum ho přelstilo. Vzpomínka na klid, který cítil, když měl v náručí smrt a v srdci životní příběh jiného člověka, vedla k tomu, že každá buňka jeho doběla rozžhaveného mozku po onom klidu prahla.

Zahlédl znamení odpočívadla o půldruhého kilometru dál. Narovnal se a řekl si, že by tam mohl zajet, polknout další miligram nebo dva haldolu a prospat se. Zásobil se vždycky v noci jako upír; do prvního ranního světla zbývaly tři hodiny.

Sjel ze silnice 90 na odpočívadlo. Bylo tam již zaparkované další auto, starší model, kovově modrý saab s rozsvíceným vnitřním světlem. Jonah zaparkoval o tři místa dál. Proč ne o deset? Pokáral se. Proč pokoušet bestii? Sevřel volant ještě pevněji, až se mu nehty zaryly do bříšek dlaní a málem protrhly pokožku. Horečka mu působila mrazení v týle a na hlavě. Hrudní koš bolestně svíral vzdouvající se plíce.

Napůl proti své vůli se ohlédl a spatřil na místě řidiče saabu sedět ženu, rozprostírající na volant velkou mapu. Silueta její tváře nebyla zrovna krásná, trochu velký nos, pomenší brada. Vějířky vrásek kolem očí napovídaly, že si stále dělá starosti. Hnědé vlasy měla krátce zastřižené a hladké. Měla na sobě černou koženou bundu. Na palubní desce před ní ležel mobil.

Z pouhého pohledu na ni zachvátil Jonaha ten jeho hlad. Dravý hlad. Byla tu živá, dýchající žena, ani ne deset metrů od něho, s jedinečnou minulostí i budoucností. Nikdo jiný nemá přesně tytéž zážitky ani myšlenky jako ona. Neviditelná pouta ji spojují s rodiči a prarodiči, možná se sourozenci, možná s manželem nebo s milencem nebo s oběma. Možná s dětmi. Přáteli. Její mozek obsahuje údaje, které nahromadila, když si vybírala a přebírala, co číst, na co se dívat a čemu naslouchat se zájmem a na základě schopností, jež jsou mystickou a nezměnitelnou součástí jí. Jí, bytosti jako žádná jiná. Chová v sobě záliby a antipatie, obavy, sny a (víc než všechno ostatní) traumata, která jsou její a jen její, pokud ji Jonah nepřiměje, aby se o ně podělila.

Do očí se Jonahovi zaryly střely bolesti. Pohlédl jinam, skoro minutu zíral na silnici s nadějí, že na odpočívadlo vjede další auto. Nevjelo.

Proč se to vždycky zdá tak snadné? Skoro jako předem naaranžované. Dokonce předurčené. Nikdy svoje oběti nesledoval, potkával je. Organizoval to snad vesmír, aby ho napájel životní silou jiných? Hledali ho snad ti lidé, kteří mu přicházeli do cesty? Snad podvědomě potřebovali zemřít, stejně jako on potřeboval zabíjet? Chtěl je Bůh mít v nebi? Je on sám jakýsi anděl? Anděl smrti. V ústech mu zhoustly sliny. Bušení v hlavě se vystupňovalo nad jakoukoli bolest, nad jakoukoli migrénu. Měl pocit, jako by se mu z hlavy ven dralo tucet vrtaček, čelem, spánky, ušima, patrem, rty.

Pomyslel na to, že zabije sám sebe; ten impulz se dostavil před každou vraždou. Břitva v jeho kapse by mohla jednou provždy ukončit jeho utrpení. Ale vzmohl se jen na chabé pokusy skoncovat se životem. Povrchní řezy na zápěstích. Pět nebo deset tablet místo padesáti nebo sta. Opilecký skok z okna v prvním patře, při němž si zlomil pravou lýtkovou kost. To byla sebevražedná gesta, nic víc. Hluboko uvnitř chtěl Jonah žít. Stále věřil, že by mohl svůj život zlepšit. Pod vší znechuceností sebou samým, v jádru své bytosti stále sám sebe miloval tak bezpodmínečně, jak se modlil, aby ho miloval Bůh.

Rozsvítil kabinové světlo svého BMW a krátce zahoukal, přičemž se mu dělalo zle z toho, že vypustil první lepkavé vlákno své jedovaté pavučiny. Žena sebou škubla a ohlédla se po něm. Naklonil se a téměř ostýchavě zdvihl prst, pak sotva napůl spustil okénko na straně spolujezdce, jako by si nebyl jistý, jestli jí může důvěřovat.

Žena zaváhala, pak také spustila okno.

„Promiňte,” řekl Jonah. Hlas měl sametový a hluboký a věděl, že má skoro hypnotický účinek. Zdálo se, že lidi nikdy neomrzí mu naslouchat. Málokdy ho někdo přerušil.

Žena se usmála, ale upjatě, a nic neřekla.

„Já vím, že bych od vás ehm žádal příliš, ale ehm” Záměrně zadrhával, aby to znělo, že je nejistý. „Můj ehm mobil,” řekl s pokrčením rameny a s úsměvem, „nějak dodejchal.” Zdvihl mobil. Byl stříbřitý a vypadal nákladně. Zvedl paži a otočil zápěstím, aby se podíval na svoje lesklé hodinky od Cartiera s kabošonovým safírem na vršku. Věděl, že většina lidí důvěřuje těm, kteří mají peníze. Buď si myslí, že bohatí nemají zapotřebí krást, nebo si příliš cení společenských pravidel uznávaných bohatými, než aby je porušovali. „Jsem lékař,” pokračoval Jonah. Zavrtěl hlavou. „Před čtyřmi minutami jsem odjel z nemocnice, a už mě shánějí. Mohl bych si ehm půjčit váš mobil?”

„Já mám baterii skoro,” začala žena a z jejího hlasu bylo znát, že jí to není vhod.

„Já bych vám rád zaplatil,” řekl Jonah. Nabídka byla jeho způsob, jak zaútočit na ženino svědomí tak, že svou žádost o půjčení telefonu přemění v otázku, zda by si měla dát za ně zaplatit. Velkorysý člověk by ho nabídl zdarma, což ovšem pro začátek vyžadovalo to nabídnutí.

„Ale prosím vás,” řekla. „V noci a o víkendech je to bezplatné.”

„Děkuji.” Vystoupil a kráčel k ženiným dveřím, ale zastavil se v uctivé vzdálenosti. Rychle přešlápl a zatřásl hlavou a rameny, jako by mu bylo zima, zčásti proto, aby rozpoutal její pečovatelský instinkt, zčásti aby vybil elektrickou energii, která jím projížděla.

Vztáhla ruku s telefonem.

Stál proti ní tak, aby si povšimla jeho podšívaného velurového kabátu čokoládové barvy, blankytně modrého roláku a nažehlených kalhot z šedého flanelu. Nic černého. Všechno na dotek jemné. Vyťukal náhodné číslo a přiložil si mobil k uchu.

„Můžete ho použít ve svém autě, jestli chcete,” řekla.

Jonah věděl, že v ženině vyzvání, aby si vzal její telefon do auta, se odráží její podvědomé přání, aby vzal do auta ji. Také věděl, že čím náležitěji se chová, tím volnější budou její fantazie o něm a tím proniknutelnější budou její osobní hranice. „Jste neuvěřitelně laskavá,” řekl. „Bude to jen na okamžik.”

Přikývla, podívala se zase na mapu a vytáhla okénko.

Mluvil hlasitě, aby si byl jistý, že ho slyší. Slova se mu odrážela v uších. „Doktor Wrens,” řekl a odmlčel se. „Horečku? Jak vysokou?” Zase se odmlčel. „Dejte jí ampicillin intravenózně a uvidíme, jak to zabere.” Přikývl. „Ovšem. Informujte jejího manžela. Já se na ni hned ráno podívám.” Předstíral, že vypnul telefon, a lehce zaklepal na okno ženina auta.

Spustila je. „Všechno domluveno?”

Bylo přece zřejmé, že hovor skončil. Její otázka znamenala, že od něj chce něco jiného, ačkoli pochyboval, že by dokázala vyslovit, co to něco je. „Děkuji vám mnohokrát,” řekl. Podával jí mobil a čekal, že promluví, teprve až žena bude držet jeho druhý konec, tedy až budou tak trochu spojeni. „Možná bych vám mohl oplatit laskavost,” řekl. Ještě chvilku mobil držel. „Zřejmě si nejste příliš jistá, kudy jedete.”

Zasmála se. „Patrně jsem zabloudila.”

Zasmál se s ní, klukovským nakažlivým smíchem, který jednou provždycky prorážel ledy. Bestie plně získala moc. Bolest hlavy pronikla Jonahovi do zubů a čelistí. „Kam jedete, nevadí-li vám ta otázka?” Zamnul si ruce a vyfoukl oblak zmrzlého dechu.

„Do Eagle Bay,” řekla.

Eagle Bay bylo malé městečko na adirondacké trati, blízko rekreační oblasti na řece Moose. Jonah kdysi trampoval v blízkých Pantherských horách. „To je jednoduché,” řekl. „Načmárám vám, kudy jet.” Zvolil slovo načmárám, aby vzbudil představu nevinnosti, muže neškodného jako dítě, které umí sotva psát, natož plánovat a intrikovat.

„Toho bych si cenila,” odpověděla.

Jonahovi připadalo, že už dostatečně oslabil její vnitřní obranné bariéry, aby se kolem nich mohl protlačit. Průměrná žena nemá vnitřní rozhodnost, aby si chránila svoje hranice, pokud nestojí tváří v tvář nebezpečí. A tato žena v něm bezprostřední nebezpečí nemohla vidět. Byl hezký a hladce mluvil. Vypadal zámožně. Byl lékař. Volala ho místní nemocnice, aby pomohl někomu v těžké situaci. Ženě v těžké situaci. Teď chtěl pomoci jí.

Schouleně obešel předek saabu. Kdyby šel kolem zadní části vozu, opustil by ženino zorné pole, a to by ji mohlo znepokojit. Přešel kolem dveří na straně spolujezdce, aniž se k nim přiblížil. Čím zakrytější bude jeho přání, aby byl vpuštěn dovnitř, tím větší šance.

Zdálo se, že žena zase váhá; ve tváři měla vepsaný přímo učebnicový zápas mezi pudem sebezáchovy a sebedůvěrou. Sebedůvěra zvítězila. Napřáhla paži přes sedadlo spolujezdce a otevřela dveře.

Jonah nasedl. Podal jí chvějící se ruku. „Jonah Wrens,” představil se. „Určitě je deset pod nulou, a ledový vítr k tomu.”

„Anna,” řekla a potřásla mu rukou. „Anna Beckwithová.” Nic nedodala a vypadala zmateně, nejspíš proto, že Jonahova ruka nebyla studená, ale teplá a vlhká.

„Máte pero a papír, paní Beckwithová?” zeptal se Jonah. Vysloví-li její jméno, nebudou si připadat tak cizí.

Beckwithová sáhla za Jonahovo sedadlo, hrabala se v kabele a nahmátla propisku a adresář v kožených deskách. Nalistovala čistou stránku a podala mu otevřený zápisník a propisku.

Jonah si všiml, že nemá zásnubní prsten ani snubní náramek. Nevoněla žádným parfémem. Začal psát, co ho napadlo: Zůstat na 90. východní, k výjezdu 54, pak 9. západní, což nevedlo nikam. „Asi nejste odtud,” řekl.

Zavrtěla hlavou. „Washington, okres Columbia.”

„Jedete lyžovat?” ptal se a pořád psal.

„Ne.”

„Za turistikou?”

„Jen na návštěvu.”

„To je lepší.” Pohlédl na ni. „K příteli?” otázal se věcně. A zase psal.

„Ke spolubydlící ze studia.”

Přítele nemá, pomyslel si Jonah. Ani snubní prsten. Žádná rtěnka. Žádný parfém. A v jejích způsobech ani tónu žádný náznak homosexuality. „Budu hádat,” pravil. „Mount Holyoke.”

„Proč hádáte dívčí školu?” zeptala se Beckwithová.

Jonah na ni pohlédl. „Když jsem přijížděl, viděl jsem samolepku Mount Holyoke na zadním okně.”

Znovu se zasmála, lehkým smíchem, který prozradil, že už roztál i poslední zbytek jejích obav. „Z roku 1978.”

Jonah počítal. Beckwithové je pětačtyřicet až šestačtyřicet. Mohl by se jí zeptat, co studovala nebo jestli škola byla blízko nebo daleko od jejího domova. Ale odpovědi na tyto otázky by mu neposkytly přístup k její duši. „Proč dívčí škola?” zeptal se.

„Ani nevím,” odpověděla.

„Vybrala jste si ji,” tlačil na ni a vřele se usmíval, aby svým slovům ubral ostří.

„Prostě jsem se tak cítila líp.”

Prostě jsem se tak cítila líp. Jonah stál na prahu vnitřního citového světa Beckwithové. Potřeboval získat čas, aby jej mohl překročit. „Znáte silnici 28?” zeptal se.

„Neznám,” odpověděla.

„To nevadí,” řekl Jonah. „Já, ehm, vám všechno nakreslím.” Bez velkého přemýšlení načmáral na stránku čáru, pak další, trochu kratší, která ji přetínala skoro v pravém úhlu. Všiml si náznaku křížku a bral to jako symbol, že je Bůh ještě s ním. Což Ježíš nevzal na sebe bolest jiných? A není to i Jonahův cíl? Neprahne po tom? Není to jeho kříž, který má nést? „Proč byste se necítila dobře na koedukované škole?”

Neodpověděla.

Pohlédl na ni a spatřil v jejích očích nové váhání. „Promiňte, že se vyptávám. Moje dcera pomýšlí na Holyoke,” lhal.

„Vy máte dceru?”

„Zřejmě vás to překvapilo.”

„Nenosíte snubní prsten.”

Takže si ho prohlédla. Přibližovala se. Jonah cítil, že mu srdce pádí a dech se začíná zpomalovat. „Rozvedli jsme se s Carolininou matkou, když jí bylo pět,” řekl. Pak předal Beckwithové talisman, který získal z duše Scotta Carmadyho a který teď byl součástí jeho vlastní duše.

„Manželka mi byla nevěrná. Zůstal jsem v tom stejně déle, než jsem měl.”

Tohle vymyšlené sebeodhalení stačilo, aby Anna Beckwithová začala odkrývat svoje pravé já. „Já jsem se vždycky ostýchala chlapců,” řekla. „To byl určitě důvod, proč Holyoke.”

„Vy jste se nevdala,” prohlásil Jonah.

„Říkáte to tak jistě,” řekla Beckwithová škádlivě.

Jonah dál čmáral namátkovou mapku. Protože nechtěl přerušit tok emoce proudící mezi nimi. „Jen hádám,” řekl.

„Hádáte správně.”

„Já jsem taky nebyl zrovna na manželství,” prohodil.

„Já jsem měla dva bratry,” řekla. „Oba starší. Možná to já nevím.”

Ve způsobu, jakým Beckwithová vyřkla slovo starší, slyšel Jonah spoustu věcí. Byla v něm ukřivděnost a bezmocnost, a ještě něco. Stud. „Dělali si z vás legraci,” řekl. Neodolal a podíval se na ni. Pozoroval, jak její tvář pozbývá masky zralosti, stává se otevřenou, nevinnou a krásní. Tvář dívenky. Pomyslel si, že by nikdy nemohl zabít dítě. A při té myšlence bolest v jeho hlavě opadla do tupé obolavělosti.

„Dost se mi posmívali,” řekla.

„Kolik vám bylo let?”

„Když to bylo nejhorší?” Pokrčila rameny. „Deset? Jedenáct?”

„A jim?”

„Čtrnáct a šestnáct.”

Beckwithová náhle vyhlížela úzkostně, stejně jako jiné Jonahovy oběti, jako by nechápala, proč by měla takové důvěrnosti sdělovat neznámému člověku. Ale Jonah potřeboval slyšet víc. Naléhal tedy: „Jak vám říkali?” Zavřel oči a čekal, až jejím citovým zraněním prosákne sladký protijed proti jeho násilnictví.

„Říkali mi” Zarazila se. „Do toho nechci zacházet.” Dlouze vydechla. „Kdybyste mi jen vysvětlil tu cestu, to bych opravdu ocenila.”

Jonah na ni pohlédl. „Mně děti ve škole nadávaly buzík, blbec a takové věci.”

Zavrtěla hlavou. „Zdá se, že jste jim to spočítal,” řekla. „Teď by vám takhle nikdo nenadával.”

„Milé, že to říkáte.” Pohlédl z okna, jako by ho bolela vzpomínka na traumata z dětství.

„Mně říkali cimprlína, číča, kalhotka,” řekla Anna Beckwithová.

Jonah se k ní obrátil. Červenala se.

„Já vím, že to nezní zas tak příšerně,” pokračovala, „ale oni nedali pokoj. Nenechali mě být.”

Teď byl Jonah s jedenáctiletou Beckwithovou, viděl ji v námořnicky modré vlněné skládané sukni, náležité bílé halence, bílých ponožkách, levných manšestrových mokasínách. Nebyla to náhoda, že ji bratři škádlili nejvíc, když dospívala do ženství, když, ať už vědomě či nevědomě, věnovali pozornost jejím kalhotkám a jemným záhybům pleti pod nimi. A tušil ještě toxičtější dění, ze způsobu, jakým Beckwithová pronesla, že ji nenechali být. Znělo to jako kód pro sexuální zneužívání. Zíral na ni s nadějí, že obnaží svou psýchu a vykoupe se s ním v horké lázni světa utrpení. „A kromě toho nadávání?” zeptal se.

Beckwithová na něj zazírala a z tváře se jí zvolna vytrácela barva.

„Jak ještě vám bratři ubližovali, Anno?”

Zavrtěla hlavou.

„Koukali na vás, když jste”

„Já už opravdu musím jet,” řekla.

„Osahávali vás,” prohlásil.

Najednou holčička Beckwithová zmizela a na jejím místě ztuhle seděla pětačtyřicetiletá Beckwithová. „Do toho vám opravdu nic”

Jonah chtěl tu holčičku. Potřeboval tu holčičku. „Můžete mi to povědět,” řekl. „Mně můžete povědět cokoliv.”

„Ne,” odpověděla.

Jonah přímo slyšel, jak zapadá závora a nechává ho venku. „Prosím,” zaškemral.

„Ráda bych, abyste už šel,” řekla Beckwithová.

„Mě byste se neměla stydět,” naléhal Jonah. Lapal po vzduchu. „Já jsem už slyšel všechno, co se dá slyšet.” Nutil se do úsměvu, ale věděl, že jeho výraz je určitě spíše vlčí než povzbudivý.

Beckwithová přimhouřila oči, pak těžce polkla, jako by konečně viděla, že je ve společnosti šílence.

Jonahovi se rozbušilo srdce. „Kde byl váš otec?” tázal se a slyšel, jak do jeho hlasu prosakuje zrádná zuřivost. „Kde byla vaše matka?”

„Prosím vás,” řekla Beckwithová, „nechte mě jet.” Ale nesnažila se utéct.

„Proč vám nepomohli?” tázal se Jonah. Cítil, že mu z koutku stéká slina, a na tváři Beckwithové viděl, že to spatřila.

„Kdybyste mě nechal jet,” prosila.

Vrtačka v Jonahově mozku se zase rozjela. „Co vám ti parchanti dělali?” přímo vyjekl.

„Oni” Rozplakala se.

Jonah se nad ni naklonil, přiložil jí ústa k uchu. „Co dělali?” tázal se. „Nestyďte se. Vy jste za to nemohla.”

Obličej Beckwithové se zkřivil do paniky a zmatku, jaký předtím zachvátil Scotta Carmadyho, zděšená nevíra, že se to děje. „Prosím,” vydechla. „Prosím, Bože”

Její prosby Jonaha zároveň mučily i vzrušovaly, hrůzné a neodolatelné okno do zla uvnitř něho. Přitiskl svou tvář k její. „Řekni mi to,” šeptal jí do ucha. Cítil, jak se jí po tváři řinou slzy. A sám se rozplakal. Neboť si uvědomil, že je to jediná cesta, jak vstoupit do její duše.

Sáhl do kapsy pro břitvu. Milosrdně ji otevřel mimo její zorné pole. Pak jí vložil palec pod bradu a jemně jí zaklonil hlavu. Nekladla odpor. Rychle přejel břitvou obě její krční tepny a čistě je přeřízl. A přihlížel, jak Beckwithová zvadla jako tři dny utržená květina.

Po tváři mu stékala její krev a mísila se se slzami. Už by nemohl říci, jestli to byla krev jeho nebo Beckwithové, jeho slzy nebo její. V tomto čistém a konečném okamžiku mizely všechny hranice mezi ním a obětí. Byl vysvobozen z pout vlastní identity.

Objal Beckwithovou, přitáhl ji těsně k sobě a sténal, když vypouštěl sémě života mezi jejich stehna jako při spojení navěky. Držel ji těsně u sebe, šílenost odeznívala, až cítil, že se jeho svaly uvolňují s jejími, jeho srdce zpomaluje tlukot s jejím, jeho mysl se čistí s její, až byl dokonale v míru se sebou i vesmírem.

DVĚ

Ráno 30. ledna 2003

Canaan, Vermont

Doktor Craig Ellison seděl v polstrovaném koženém křesle za svým mahagonovým psacím stolem. Byl to laskavě vyhlížející muž právě po šedesátce, s věncem bílých vlasů a stařeckými skvrnami na lebce. Měl půlené brýle, světle žlutou košili a modře proužkovanou kravatu. Jeho pracovna byla zařízena v souladu s jeho povoláním, orientální koberec v tmavých barvách, na stěnách zarámované diplomy Pensylvánské univerzity a Rochesterské lékařské fakulty, gauč psychoanalytika, tucty drobných primitivních figurek, připomínajících freudovské. Hleděl přes stůl. „Doufám, že cesta proběhla bez zvláštních příhod.”

„Úplně hladce,” odpověděl Jonah.

„Výborně.” Ellison pohlédl přes brýle. „Váš životopis uvádí, že jste z Miami. Přijel jste odtamtud?”

„Já jsem minulý měsíc pracoval na severu státu New York. V Medině. Blízko průplavu Erie. V Lékařském centru svatého Augustina.”

Ellison se usmál. „Překvapuje mě, že jste vyměnil pláž za hory.”

„Rád trempuju,” řekl Jonah.

„Tím se to vysvětluje. Obrátil jsem se na tucet personálních agentur, aby mi sehnaly dětského psychiatra, za tu dobu, co odešel doktor Wyatt do penze.”

„O zastupování nemá moc doktorů zájem,” řekl Jonah.

„Proč to?” optal se Ellison.

„Míň se jich specializuje na psychiatrii. Platy stoupají. Když člověk zůstane na jednom místě, vydělá skoro totéž, jako když vandruje z místa na místo.”

Ellison se kysele usmál. „Dvanáct tisíc měsíčně?”

„Šestnáct, sedmnáct včetně přídavků,” řekl Jonah. „Za poslední dva roky zůstaly dvě třetiny psychiatrů natrvalo v těch nemocnicích, kde nastoupili.”

Ellison mrkl. „O tomhle si můžeme pohovořit. Prošel jsem vaše doporučovací dopisy. Něco takového jsem nikdy neviděl. Doktor Blake vás nazývá nejskvělejším psychiatrem, s jakým kdy spolupracoval. Náhodou jsem si odsloužil svou povinnou stáž s Danem Blakem v Harvardu. Ten nemístně nechválí.”

„Děkuji,” řekl Jonah. „Ale mně by bylo úzko, kdybych se nehýbal z místa na místo.”

„Snad bychom vás mohli přemluvit, abyste zůstal déle než šest neděl.”

„To já nikdy nedělám,” prohlásil Jonah. Bylo to jeho pravidlo. Šest neděl je maximum, pak se hnout. Za delší dobu by ho lidé už chtěli znát. Začali by se příliš přibližovat.

„Předpokládám, že nemáte rodinu,” řekl Ellison.

„Nemám.” Jonah nechal to slovo viset ve vzduchu, vychutnával, jak rázně zaznělo, a byl rád, že může tak rozhodně odpovědět. Protože se nejen vzdal manželství a dětí. Úplně se odtrhl od své původní rodiny, přerušil všechny svazky s příbuznými a kamarády z dětství, zůstal sám jako jediný člověk na planetě. Kývl na černobílou fotografii ve stříbrném rámečku na Ellisonově stole. Na houpačce se na ní smály dvě děti a přitažlivá žena s vlasy rozcuchanými větrem. „Vaše?” zeptal se.

Ellison pohlédl na fotografii. „Ano,” přisvědčil se směsí hrdosti a melancholie. „Už jsou dospělé. Conrad končí povinnou stáž na chirurgii na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Jessica je realitní právničkou tady ve městě. Hodné děti. Boží požehnání.”

O ženě na obrázku se Ellison nezmínil. Jonah vycítil, že právě ona je zdrojem smutku v jeho hlase, smutku, který Jonaha neodolatelně přitahoval. „To je vaše paní?” zeptal se.

Ellison na něj zase pohlédl. „Ano,” přisvědčil. „Elizabeth, ano.” Odmlka. „Už nežije.”

„Promiňte,” řekl Jonah. Vycítil, že Ellisonovo citové zranění je čerstvé. „Nedávno?”

„Není tomu ještě rok.” Sevřel rty. „Mně to připadá nedávno.”

„Chápu,” řekl Jonah.

„To lidé říkají,” pronesl Ellison. „Ale přežít ženu, kterou člověk miloval To je něco, co skoro musíte sám prožít, abyste to pochopil. Nejhoršímu nepříteli bych to nepřál.”

Jonah mlčel.

„Byli jsme manželé sedmatřicet let,” řekl Ellison. „Celkem to bylo jednačtyřicet. Nestěžuji si.”

Jonah přikývl, ale věděl, že z Ellisonova popření vyplývá, že si hodně stěžuje, a v neposlední řadě na samotnou smrtelnost, na hroznou skutečnost, že kdokoli z nás může bez varování přestat existovat, že milovat někoho, kdekoli a kdykoli, činí člověka nesmírně zranitelným v každičkém okamžiku.

Myšlenky odnesly Jonaha z Ellisonovy pracovny. Byl v duchu s matkou Anny Beckwithové, když zvedla telefon, kde na druhém konci drátu byl státní policista, aby jí sdělil zprávu. Nemyslitelnou zprávu. Její dcera nalezena mrtvá v lese blízko svého auta, hned u silnice. Jonah si představil, že drží vzlykající matku Anny Beckwithové v náručí. Hladí ji po vlasech. Šeptá jí do ucha: „Ona není doopravdy mrtvá. Část jí žije. Ve mně.”

„Doktore Wrensi?” říkal Ellison a trochu se předklonil.

„Ano,” řekl Jonah.

Ellison zase pohlédl přes svoje půlené brýle. „Vy jste teď byl na okamžik mimo, že?”

„Jen jsem přemýšlel, jaké je být s jednou ženou jednačtyřicet let. Musel jste ji ohromně milovat.”

Ellison si odkašlal, opřel se zády. „Vy jste se neoženil?”

Jonah položil přesně tutéž otázku Anně Beckwithové. Vy jste se nevdala? Pohlédl na Ellisona tázavě, jestli snad ten laskavý dotaz nenaznačuje, že Ellison ví, co Jonah spáchal. Ale to přece nebylo možné a Jonah tu obavu zaplašil jako mentální ozvěnu špatného svědomí. Neboť se cítil vinen, a víc a více s každým životem, který zmařil. „Byl jsem krátce ženatý,” řekl, „tehdy jsem byl mladý.”

„To jsme byli všichni,” řekl Ellison. „Nebyl jste ochoten k závazku?”

Jonah potřásl hlavou. „Byl.”

„Tak ona nebyla,” hádal Ellison.

Jonah si hleděl do klína, nervózně si potahoval pravou nohavicí, pak pohlédl zase na Ellisona. „Zemřela,” řekl. O kolik silnější slovo než Ellisonova slova už nežije.

Ellison posmutněl v obličeji.

„Ať je to jakkoliv,” pokračoval Jonah, „a myslím, že mi věříte, vím něco o tom, čím jste prošel. Prožil jsem to sám.”

„To je mi tak líto,” přerušil ho Ellison. A svraštil obočí. „Co jsem řekl, muselo znít”

„Jako pravda,” přerušil ho Jonah. „To může pochopit jen ten, kdo prošel tím čím my.”

Ellison přikývl.

„Jmenovala se Anna,” řekl Jonah a zabloudil očima na roh Ellisonova stolu. „Seznámili jsme se při tancování na škole Mount Holyoke v Massachusetts.” Na okamžik zavřel oči, pak je otevřel a usmál se jako při příjemné vzpomínce. „Vybrala si dívčí školu, protože byla tak ostýchavá, opravdu bolestně. Měla dva starší bratry, kteří se jí pořád posmívali. Nejhorší to bylo, když jí bylo tak deset, jedenáct let, právě v čas, kdy to psychosexuálně nejvíc škodí. Ale když jsme se zasnoubili, vzpamatovala se. Všestranně rozkvetla. Zřejmě potřebovala nějakou jistotu.” Hleděl přímo na Ellisona. „Jistotu,” opakoval, potřásaje hlavou. „Bylo jí třiadvacet, když zemřela.”

„Můj bože,” řekl Ellison. Chvilku mlčel. „Bude vám vadit, když se zeptám, na co umřela?”

Jonah věděl, že ve věku Ellisonovy manželky umírají ženy nejčastěji na rakovinu. Taky to mohla být srdeční choroba. Vyloučit se nedala ani autonehoda. „Anna zemřela na rakovinu,” vsadil si. Měl náladu vyzkoušet hranice své intuice. „Vaječníků,” dodal.

„Rakovina prsu,” sdělil Ellison o své vlastní ztrátě.

Dost blízko, myslel si Jonah. Vaječníků. Prsu. Žádný z těch konců není rychlý a bezbolestný. Ellison zažil peklo a teď věří, že Jonah též. „Říká se, že se člověk z toho dostane,” řekl Jonah, „že to chce čas, další vztah, modlení o nedělních ránech, ale nečekám, že se z toho kdy vzpamatuji.”

Ellison na něj hleděl jako pokrevní bratr. „Já taky ne,” řekl.

Jonah naprázdno polkl, několik vteřin neřekl nic, aby nechal tmel jejich citového pouta ztuhnout. Když pak promluvil, byl to tón člověka, který vědomě odkládá vzpomínku na velkou tragédii. „No tak,” řekl. „Život jde dál.”

„To jde,” přisvědčil Ellison.

„Povídejte mi o oddělení,” řekl Jonah. „Jak vám mohu pomáhat?”

„Už jste pomohl,” odvětil Ellison, „děkuji.”

Jonah slavnostně přikývl.

„Ale oddělení,” začal Ellison a soustřeďoval se na jiné téma. „Jak víte, je tam dvacet lůžek. Obvykle máme plno a čekací listinu. Jsme jediné uzavřené psychiatrické oddělení v okruhu sto padesáti kilometrů. Canaan a okolní městečka, to jsou manuální pracovníci, většinou dřevorubci. Rodiče mívají střední vzdělání, když tak. Spousta alkoholismu, jak se dá vzhledem k obyvatelstvu očekávat. A řekl bych, že tu máme víc než příslušný podíl depresí.”

„Tuhé zimy,” podotkl Jonah.

„Možná. Nebo to může být odraz podprůměrné sociálně-ekonomické situace obyvatelstva.” Ellison se odmlčel. „Můžu vám říct, že děti, které sem přicházejí, jsou vážně duševně nemocné, pravděpodobně stejně jako na jiných odděleních, kde jste pracoval. Těžké deprese, schizofrenie, drogové závislosti. Pojišťovny by jim kvůli něčemu lehčímu hospitalizaci neumožnily. A není tady kolem jediná rodina, která by si mohla dovolit zaplatit účet.”

„Já rád pracuju s hodně nemocnými pacienty,” řekl Jonah.

„Pak se vám tady bude líbit,” na to Ellison.

„Noční služba je každou třetí noc?”

„Je to tak. Budete pracovat s Michelle Jenkinsovou a s Paulem Plotnikem. Slibuji vám, že vás rádi uvidí. Dělí se o počet případů doktora Wyatta, což není malá zátěž. Byl velmi oblíbený.”

„Doufám, že se mu vyrovnám.”

„Tím jsem si jist,” řekl Ellison. Podíval se na kalendář na stole. „Nastoupíte třetího, jak jste plánoval?”

„Mohu nastoupit dnes,” odpověděl Jonah, dychtivý nejen napravovat svou ničivost, ale také se sytit křivolakými životními příběhy, jak to potřeboval.

„A co takhle včera?” řekl Ellison s úsměvem. Vstal. „Provedu vás tady.” Odmlčel se. „Teď jsem si uvědomil, v poledne máme poradu o případech. Doktorka Jenkinsová nebo doktor Plotnik mi obvykle představí případ. Já s pacientem před zaměstnanci mluvím a vidím, jestli mohu vyšťárat něco, co oni nevyšťárali. Vytáhnout toho příslovečného králíka z klobouku.” Mrkl. „Dnes je na řadě Plotnik. Co kdybyste si tam sedl místo mě? To bude dobrý způsob, jak se osazenstvo seznámí s vaším stylem.”

„Bude mi ctí,” řekl Jonah. „Děkuji.”

„Děkujte mi, až vás sestry a sociální pracovníci zasypou otázkami,” řekl Ellison. „Rádi ostřelují moje hodnocení. Pochybuji, že k vám budou jemnější.”

„Řekněte jim, ať klidně střílejí dál,” řekl Jonah. „Budu to brát jako úvodní rituál.”

Posluchárna malé canaanské nemocnice Memorial byla amfiteátr, který byl zřejmě nedávno renovován, s čerstvým tmavě šedým kobercem, asi dvěma sty pěkně polštářovaných perlově šedých polohovacích sedadel a řadou nástěnných světel, která vrhala příjemné světlo na růžové stěny, zdobené tu a tam tisky pokojných horských scenerií. Zasněžené borovice. Plující oblaka. Zamrzlý potůček.

Když Jonah s Craigem Ellisonem vešli, trousili se lidé právě dovnitř. Vpředu stál pult a dubový stůl. Za stolem dvě polstrovaná křesla, jedno proti druhému.

Jonah už pobyl v tuctu takových poslucháren a všechny byly zaměřeny tak, jak směroval on sám sebe, od oblečení po způsob výběru slov –, aby upoutaly lidi a daly jim tolik pocitu bezpečí, aby mohli vyslovit svoje nejtemnější myšlenky. Démoni, kteří v lidech číhali, ti groteskně znetvoření kanáloví obyvatelé mysli, zahnaní do podzemí nevýslovnou emoční apokalypsou, které říkáme všední život –, se sami dali snadno zastrašit, ochotni ustoupit do labyrintu podvědomí, kde možná budou zoufale sami bloudit a prahnout po doteku, ale alespoň budou v bezpečí před všemi výprasky, ať citovými nebo fyzickými, které se odehrávají v denním světle. Manipulativní matky, násilničtí otcové, mrtví prarodiče, mrtví rodiče, mrtví sourozenci, mrtvé děti, smrt trpělivě čekající, na ně. Co potřebovali, byl klidný pocit jistoty, nekonečné výhledy a jasná obloha, sametový hlas, jaký měl Jonah, a světle modrý pohled jak o jeho.

A přece tohle všechno dosahovalo do podvědomí jen po loket, a to nejpatologičtější nechávalo nedotčené. Jonah sahal mnohem hlouběji, do nejvzdálenějších koutů nejtemnější mysli. A tajná ingredience, která nade všechno ostatní vysvětlovala to magické, s čím pracoval, byla prostě hmatatelná přítomnost jeho vlastních démonů. Ti, kteří v sobě chovali nemyslitelné myšlenky, věděli, že jejich srdce našlo spřízněnou duši, chápající ta zvláštní muka, jaká představuje žít rozlámaný na kousky, z nichž některé jsou tak ostré, že každý jejich dotek znamená neustálé krvácení.

„Tamhle je jedna vaše komplicka,” řekl Ellison Jonahovi a kývl na exoticky vypadající ženu s dlouhými rovnými černými vlasy kolem pětatřicítky, která stála ve skupince na druhé straně místnosti. „Doktorka Jenkinsová. Dovolte, abych vás představil.”

Jonah kráčel za Ellisonem k ženě.

„Promiň,” řekl Ellison a dotkl se zezadu její paže.

Jenkinsová se obrátila. Měla na sobě jednoduchý, ale elegantně střižený kalhotový kostým a tričko citronové barvy s hlubokým kulatým výstřihem. „Jak se máš, Craigu?” řekla. Jonaha vzala na vědomí kývnutím, pak se obrátila zase k Ellisonovi.

„Dobře se mám,” odpověděl Ellison.

„Paul má dnes pro tebe učiněný hlavolam,” řekla. „Devítiletý kluk. Skoro němý. Za tu dobu, co je tady, neřekl chudák víc než deset slov.” Mrkla na Jonaha. „Uvidíme, co s ním šéf dokáže udělat.”

Jonah hleděl do jantarových očí Jenkinsové, jejichž bělmo zářilo vedle lesklých vlasů. Srpkovité obrysy jejích očí a jemný úhel, v němž byly posazeny nad lícními kostmi, naznačovaly její asijský původ, a totéž její lehce snědá pleť a dlouhý půvabný krk. Když se usmívala, objevily se jí na tvářích dolíčky, což ji činilo spíše dostupnou nežli nedotknutelnou kráskou. „Jaká to byla?” zeptal se Jonah.

„Prosím?” tázala se Jenkinsová.

„Ta slova. Jaká slova ten kluk řekl?”

Jenkinsová se usmála. „Nenapadlo mě zeptat se. Měla jsem?”

Ellison se uchechtl. „Michelle Jenkinsová. Seznam se s doktorem Wrensem od Medflexu, jak jsem o něm mluvil.”

„To jsem si myslela,” řekla Jenkinsová a podávala mu ruku. „Můj zachránce.”

Jonah její ruku přijal. Byla jemná a drobná s dlouhými půvabnými prsty, ruka, která se vyrovnala jeho vlastní. Všiml si, že má na prostředníku pěti, nebo možná šestikarátový diamantový zásnubní prsten. Pravděpodobně neměla od zásnub čas dát si upravit velikost prstenu. Nebo vůbec nebyla zasnoubená a prsten byl dárek od její zbožňující babičky. „Zachránce, to je snad trochu přehnané,” poznamenal Jonah.

„Vy jste nesloužil sedm měsíců každou druhou noc,” řekla a žensky půvabně pohodila hlavou. „Každou třetí, to bude ráj.” Pohlédla na Ellisona. „Tys mě úplně utahal.”

„Není to na tobě vidět,” prohodil Ellison s lehkou úklonou.

„Je načase, aby sis dal překontrolovat čočky,” řekla Jenkinsová s pohledem přes Ellisonovo rameno. „Paul je tady.”

Jonah se obrátil a viděl přicházet muže v tmavě modrém sportovním saku a krabatých džínsech.

„Paul Plotnik,” řekl Ellison. „Třetí mušketýr.”

Plotnik, hubený muž asi pětapadesátiletý, se sporými rozcuchanými vlasy a úzkými skloněnými rameny se připojil ke skupině. Rukávy modrého saka mu byly trochu krátké. Nad levým kolenem měl na nohavici skvrnu. „Dnes mám pro tebe oříšek,” řekl Ellisonovi. Trochu si šlapal na jazyk. Pohledem zajel na Jonaha, pak na Jenkinsovou, pak zase na Ellisona. „Deset let, skoro němý. Sotva se pohybuje. Myslím, že slyší hlasy. Možná má halucinace.”

„Pověz to doktoru Jonahu Wrensovi z Medflexu,” řekl Ellison a kývl na Jonaha. „Požádal jsem ho, aby mě dnes zastoupil.”

„Báječné,” řekl Plotnik. Potřásl Jonahovi rukou, příliš pevně. „Hodně jsem o vás slyšel. Kdy jste přijel?”

„Právě dnes,” odvětil Jonah. „Tohle je teda potřesení rukou.” Všiml si, že má Plotnik trochu spadlou levou stranu tváře. Zřejmě měl kdysi lehčí mrtvičku. Tím se vysvětlovalo i jeho šlapání si na jazyk.

„Slyšel jsem. Slyšel jsem,” řekl Plotnik a konečně ho pustil.

„Doktor Ellison vás hned zapřahá do práce,” řekla Jonahovi Jenkinsová. „Zkouška ohněm.”

„Mně to nevadí,” odpověděl Jonah. Zadržel její pohled. Nebo ona jeho? „Zachraňte mě, kdybyste viděla, že hynu v plamenech.” Jak mluvil, naslouchal svým vlastním slovům, slyšel, jak se spojují s náklonností, sexuální vášní a nebezpečím. Zachraňte mě. Hynu. V plamenech. Ani neměl v úmyslu vyslat tak silný vzkaz.

„Zachráním,” slíbila Jenkinsová a její šeptnutí obsahovalo svody.

Ellison zdvihl obočí.

„No tak, co abychom začali?” řekl Plotnik s nervózním úsměvem. „Uvidíme, co se dnes dá koupit za dvacet tisíc měsíčně.”

Jonah se zasmál.

„Paule, to bylo nevhodné,” pokáral ho Ellison.

„Jenom vtípek,” bránil se Plotnik a zdvihl ruce. „Žertík, nic víc.”

„Bez urážky,” přisvědčil Jonah.

„Doktor Ellison to neprozradil,” řekl Plotnik Jonahovi. „Ten umí neobyčejně držet jazyk za zuby. Jednou jsem se zajímal o práci pro Medflex. Dával jsem si pozor, kolik platí.”

„A rozhodl jste se pro pevné místo,” řekl Jonah.

„Craig mi nabídl dvaadvacet měsíčně,” objasnil Plotnik a rozesmál se.

„Když všechno zamrzne,” dodala Jenkinsová.

„Tak že bychom začali?” navrhl Ellison.

„Ale vážně,” řekl Plotnik Jonahovi. „Nikdo nečeká, že ten případ rovnou rozluštíte. Už je na oddělení skoro tři neděle. Dostaňte z něj dvě souvislá slova, a jste hrdina.” Obrátil se na podpatku a kráčel k pultu v čele místnosti.

TŘi

Posluchárna byla téměř plná. Ellison Jonahovi vysvětlil, že canaanský Memorial je jedno z mála míst ve Vermontu, kde experti na duševní zdraví mohou získat kredit trvalého vzdělávání, aby si uchovali licenci. Týdenní porady o případech navštěvovali sociální pracovníci, psychologové a psychiatři z celého státu. Když Paul Plotnik začal přednášet psychiatrický chorobopis devítiletého Benjamina Herliheyho, naslouchal Jonah z přední řady. Po prezentaci bude Herlihey představen.

„Benjamin Herlihey je devítiletý běloch, přijatý na uzavřené psychiatrické oddělení 3. ledna tohoto roku,” četl Plotnik z připraveného záznamu. „Je jediným dítětem svého otce, který pracuje v místní zpracovatelně dřeva, a matky, která je pečovatelkou v domově důchodců pro manželské dvojice. Podle rodičů jevil Benjamin asi tři měsíce před hospitalizací zhoršující se symptomy těžké deprese, včetně nechutenství, ztráty osmi a půl kila na váze, zhoršeného spánku s časným ranním probouzením, ztráty zájmu o všechny činnosti, které ho dříve těšily, úbytku energie a opakovaného pláče.” Plotnik se odmlčel a hleděl do poznámek. Strčil si špičku ukazováku do ucha a zatočil jí, aby odstranil ušní maz.

Ellison se naklonil k Jonahovi. „Neurotický tik,” zašeptal.

Velice neurotický, myslel si Jonah.

„Benjamina léčil ambulantní psychiatr, který mu předepsal pětimiligramový zoloft, ale symptomy se nezlepšily,” pokračoval Plotnik. „Dávkování bylo postupně zvýšeno na sto miligramů, pak na 200. Nebyly pozorovány žádné znatelné výsledky. Pacientovy symptomy se horšily. Byl přidán desipramin, každé ráno padesát miligramů. Avšak i přes kombinaci léků pacientova energie i váha klesaly. Přestal chodit do školy a doma byl více a více samotářský. V polovině prosince Benjamin téměř oněměl, na otázky odpovídal ano nebo ne, ale nic víc. Začal se vyhýbat kontaktům. Jeho ambulantní psychiatr pak usoudil, dle mého hodnocení moudře, že Benjamin netrpí první atakou deprese, ale první atakou psychózy, která ohlásila svůj nástup v dětství, paranoidní schizofrenie.”

Šepot v posluchárně byl ohlasem na bídnou prognózu rané schizofrenie. Těžká deprese je spíše léčitelná, i když to také není procházka růžovým sadem.

Plotnik si zase strčil prst do ucha, otočil jím, pak jej použil k obrácení stránky své prezentace. „Od přijetí na západní sedmičku 3. ledna pacient zachovává téměř úplné mlčení. Zdá se, že je občas upoután halucinacemi. Vzhlédne ke stropu, jako by slyšel hlas nebo měl vidění.

Od té doby, co onemocněl, Benjamin normálně nejí. Jeho anorektické chování se na oddělení ještě zhoršilo a nyní jej metabolicky ohrožuje. Dáváme mu výživu intravenózně, ale do několika dnů bude nutno zavést sondu, abychom zajistili jeho přežití. Jeho rodiče již dali souhlas k chirurgickému zákroku. Plánujeme okamžitě poté zahájit léčbu s nadějí, že Benjaminovu psychózu ovlivníme.

Psychodynamicky se jeví relevantním, že Benjaminův otec před třemi lety bez předchozího upozornění opustil rodinu, téměř na den přesně tehdy, kdy začaly synovy symptomy. Pan Herlihey zůstal čtyři měsíce mimo domov a odmítal jakýkoli kontakt s rodinou; pak se právě tak náhle vrátil. Tehdy ani později nesdělil důvody svého náhlého odchodu ani návratu.

Rádi bychom věděli, zda Benjamin reaguje na otcovo mlčení tak, že jeho fyzické hladovění je konkrétním symbolem hladovění, které zažil emočně.” Plotnik poprvé vzhlédl od svých poznámek. „Jak jsem se obával, Benjaminův otec moji teorii okamžitě odmítl. Dále není ochoten doplnit mezeru sdělením, co dělal během své nepřítomnosti, a jakou motivaci k ní měl.”

Plotnik kývl na Jonaha. „Jako konzultanta zde dnes máme nového člena canaanské nemocnice Memorial, doktora Jonaha Wrense.” Přejel pohledem na mladého muže, stojícího ve dveřích posluchárny. „Prosím, přiveďte Benjamina.”

Plotnik odešel od pultu a zamířil k sedadlu vedle Jonaha. Jonah vstal. Vykročil ke křeslům za dubovým stolem, ale zastavil se, když se otevřely dveře posluchárny a byl přivezen Benjamin Herlihey, zhroucený k levé straně kolečkového křesla, s oběma pažemi napojenými na intravenózní výživu.

Pod bílou nemocniční přikrývkou vypadal Herlihey jako koncentráčník z druhé světové války. Pod zapadlýma očima měl modravé kruhy. Vlasy měl jemné a prořídlé, místy vykukovala holá lebka. Kosti jeho nohou a paží stěží nadzdvihovaly bílou látku, která je zakrývala. Jonahovi připadalo, že mu může být devět nebo devadesát, že je nedaleko od zrození i smrti.

Jonah došel do přední části posluchárny. Odtáhl jedno z křesel od stolu, aby uvolnil místo pro Benjaminovo kolečkové křeslo. Sám usedl na druhé křeslo. Oba, lékař i pacient, seděli mlčky proti sobě. Benjaminovi klesala hlava na stranu, jeho oči na Jonaha prázdně zíraly.

„Já se jmenuji doktor Wrens. Jonah Wrens.”

Benjamin nepromluvil, ani nedal najevo žádný cit.

„Doktor Plotnik mě požádal, abych s tebou promluvil, abychom zjistili, jestli ti mohu pomoci.”

Benjaminovy oči se obrátily vlevo ke stropu. Pár vteřin zíraly do stropu, pak se jeho pohled vrátil.

Jonah pohlédl na místo, kam Benjaminovy oči zřejmě zabloudily. Nic tam nebylo. Pohlédl zase na chlapce. „Doktor Plotnik mi pověděl, jaké jsi měl trápení. Chtěl bych to líp pochopit.”

Benjamin neodpověděl.

Jonah užuž chtěl položit další otázku, vypáčit z chlapce slovo nebo dvě. Ale zarazil se, opřel se v křesle a jen seděl proti němu. Uplynula minuta. Pak dvě. Chvílemi Benjamin obrátil oči ke stropu a Jonah pohlédl přesně na totéž místo.

Dvě minuty mlčení je víc, než většina lidí vydrží. Posluchači sebou nervózně vrtěli. Koutkem oka Jonah zahlédl, že se někteří naklánějí ke svým sousedům a šeptají. Dovedl si představit, co říkají. Co je to vůbec za chlapa? Udělá něco? Proč, prokristapána, nic neříká?

Jonah to všechno vypudil z mysli. Aniž přerušil oční kontakt s Benjaminem, začal pomalu hýbat hlavou, krkem, hrudníkem, pažemi, boky, stehny, koleny, nohama do téže pozice, v jaké byly chlapcovy, takže se stal jeho zrcadlovým obrazem; odhadoval přesné centrum Benjaminovy rovnováhy podle tlaku, který cítil na své pokožce na určitých místech a nikde jinde, podle napětí v některých svalech a v žádných jiných.

V tomto stavu nevědomí, přičemž posluchačstvo bylo stále podrážděnější a Jonah klesal hlouběji do křesla a stále více vypadal jako klon zhrouceného chlapce, uplynuly další dvě minuty.

Pak se Jonah náhle v křesle napřímil a vstal. Pokročil k Benjaminovi, dřepl si před něj a pohlédl mu do očí. „Teď se tě dotknu,” řekl sotva slyšitelně. „Neboj se.” Natáhl ruce tak, aby je Benjamin viděl.

Místnost úplně ztichla. Psychiatři se nedotýkají. Udržují pevné hranice. Léčí přes šíři místnosti.

„Co to sakra má bejt?” zaslechl Jonah hučet Paula Plotnika.

Jonah pohlédl na Ellisona a viděl v jeho tváři pochyby. Ale zahlédl také Michelle Jenkinsovou, jak se zaujatě předklání.

Opět se soustředil na Benjamina. „Neboj se,” řekl. Několik vteřin se mu díval do očí, pak obrátil pozornost na chlapcovu levou paži, spočívající nehybně na stehně. Zdvihl ji asi o deset centimetrů, pustil ji a viděl, že mrtvě klesá. Pak zdvihl jeho pravou paži a pustil. Zvolna sklouzla dolů.

Jonah pohyboval Benjaminovými pažemi a nohama nahoru a dolů, jako by pracoval s panákem v životní velikosti. Přejel špičkami prstů po Benjaminových chodidlech a pozoroval, jak se prsty jeho nohou v odpověď na ten který tlak ohýbají. Naklonil se ještě blíž, obličejem až k Benjaminovu. Hleděl vlevo i vpravo, dolů a nahoru a všímal si, kdy Benjaminův pohled doprovází jeho vlastní, jak mu velí oční reflexy, a kdy ne.

Opět přešel do dřepu. „Děkuji,” řekl Benjaminovi. „Myslím, že ten problém vidím.” Vstal a kývl na muže, který Benjamina přivezl. „Hotovo,” řekl.

Přešel k pultu a díval se za odváženým Benjaminem. Pak přehlédl auditorium a dlouze vydechl. „Je to neobvyklý případ,” pravil.

„Je to neobvyklá porada o případu,” prohlásil Paul Plotnik hereckým šepotem.

Místností se rozlehl nervózní smích.

Jonah pohlédl na Plotnika, který se široce zubil. „Glioblastom mozku v tomto věku je neobyčejně vzácný,” řekl Jonah. „V tomto případě,” obrátil se na celé auditorium, „nádor kvůli svému umístění perfektně napodobuje duševní chorobu. Jeho místo původu leží laterálně k limbickému systému na pravé straně mozku, takže maligní buňky nejprve pronikly do amygdaly a způsobily změnu chování a svalových funkcí. Pak postoupily do kaudálního jádra a zvolna vzhůru do mediálního splavu kůry mozkové, což je ovšem primární řečové centrum.” Odmlčel se a zase pohlédl na Paula Plotnika. „Doktore Plotniku,” řekl, „máte axiální tomografový sken?”

„Ovšem,” řekl Plotnik obranně.

„Já jsem věděl, že ano, protože vaše prezentace byla tak důkladná,” pokračoval Jonah. Chtěl Plotnika uchránit, aby nevypadal hloupě, a sám sebe, aby si ho neznepřátelil. Zase přehlédl posluchačstvo. „Potíž je v tom, že osm procent glioblastomových lézí se projeví pouze v magnetické rezonanci. A pacientům, jejichž příznaky se zdají být vysvětlitelné depresí nebo schizofrenií, magnetickou rezonanci obvykle neděláme.” Odmlčel se. „Benjamin nepotřebuje elektrošoky, potřebuje chirurgický zákrok, a hned. Glioblastomy jsou agresivní, ale léčitelné, jsou-li zachyceny včas.”

„A co ta psychóza?” zeptala se Michelle Jenkinsová. „Jak si ji vysvětlíme?”

„Nemyslím, že má Benjamin halucinace,” řekl Jonah. „Oči mu jezdí nahoru a vlevo, protože nervy očních svalů, které ovládají oko, jsou slabé. Nádor je ničí.”

V zadní části místnosti zdvihla ruku mladá žena.

Jonah na ni kývl.

„Jak jste na to přišel?” ptala se.

„Naslouchal jsem Benjaminovi,” odvětil Jonah.

„Vždyť neřekl ani slovo,” namítla.

„Přesně tak,” na to Jonah.

„Přesně, co?” zeptal se muž uprostřed posluchárny.

„Benjaminovo úplné mlčení bylo první stopou k tomu, co s ním je,” řekl Jonah. „Kdyby řekl jediné slovo, byl bych v pokušení zjišťovat, co znamená psychologicky. Kdyby plakal, asi bych ztrácel čas tím, že bych se ho snažil přimět k mluvení o jeho smutku nebo o jiných symptomech deprese, kterou prožívá.” Odmlčel se. „Benjamin mi pomohl se soustředit. Klíčem bylo sedět s ním mlčky a pozorovat, co se dalo, aniž v tom překážela slova nebo pocity.”

Paul Plotnik si odkašlal a zvedl ruku.

Jonah na něj kývl.

„Neměli bychom udělat magnetickou rezonanci, než přizveme neurochirurga?” zeptal se. „Jste si jist, že výsledek nebude normální?”

„Jist si být nemohu,” řekl Jonah, „ale byl bych šokován, kdyby byl.”

Plotnik pohlédl jinam. Ramena mu poklesla.

Jonah ho chtěl ospravedlnit. „Psychologická teorie doktora Plotnika,” řekl posluchačstvu, „mi mimochodem připadá velmi pravděpodobná. Benjaminova choroba mohla skutečně být vyvolána náhlým odchodem otce od rodiny.”

Plotnik na něj zase pohlédl. „Neříkal jste právě, že má nádor mozku?”

„Glioblastomy zrají až šest let, než se začnou šířit,” řekl Jonah. „To nás vede k době, kdy pan Herlihey opustil rodinu. Nezapomeňme: limbický systém je v mozku centrem emoční kontroly. Nikdo nemůže vědět, jestli ztráta otce v něm nemůže vyvolat malignitu. Proč by to mělo být méně pravděpodobné, než že stres poškozuje srdce?”

Plotnik na Jonaha zíral.

„A kdo může říct,” pokračoval Jonah k celému obecenstvu, „jestli pan Herlihey vypověděl celou pravdu o těch měsících, po které byl nezvěstný, jestli by pravda třeba nemohla podepřít Benjaminův imunitní systém, zdvihnout hladinu protilátek, možná i zastavit bujení? Pravda má léčivou sílu.”

Jonah viděl, že ho Craig Ellison pozoruje s jakousi úctou. Rozhodl se jít ještě dál a vypovědět celou pravdu, proč se Paul Plotnik v Benjaminově případu nestrefil. Pohlédl zase na něj. „Z psychologického hlediska je, Paule, stejně zajímavé to, že z vlastní zkušenosti něco víte o tom, čím Benjamin neurologicky trpí.”

Plotnik na něj hleděl tázavě. „Mluvíte o mé mrtvici?”

„Ano,” přisvědčil Jonah. „Vadilo by vám moc, kdybych vaši zkušenost použil ke vzdělávacímu účelu?”

„Vůbec ne,” řekl Plotnik bez náznaku podráždění.

„Váš záchvat mrtvice,” řekl Jonah, „byl slabý. Ale soudě podle zasažení určitých obličejových svalů a překompenzace svalů na pravé straně vašeho těla, podle vašeho silného stisku ruky, byl mozek poškozen pravděpodobně v motorické oblasti kůry, hraničící s těmi, které ovládají náladu a řeč.”

„Přesně,” řekl nevěřícně Plotnik.

„Takže jste se bezprostředně po záchvatu cítil nejen fyzicky slabý, ale také jste měl potíže s hledáním slov a s depresí.”

„Tak trochu.”

„A obojí se zcela upravilo, když se zahojila zasažená mozková tkáň.”

„Úplně se to upravilo,” řekl Plotnik.

Jonah necítil potřebu poukázat na to, že Plotnikova řeč a zjev úplně normální nejsou, a nikdy nebudou. Avšak Plotnikovo odmítnutí přiznat si trvající účinek mrtvice potvrdilo Jonahovo podezření. „Je možné, že vaše nechuť myslet na svoje poškození mozku vám ztížila rozpoznat Benjaminovo. Váš první impulz možná byl nemyslet na to.”

Plotnik na Jonaha zíral.

„Myslím, že už zacházíme příliš daleko,” prohlásil Craig Ellison. „Jak jste řekl, nikdo z nás by asi neposlal na magnetickou rezonanci případ, který”

„Ne, Craigu,” přerušil ho Plotnik. „Myslím, že má pravdu.” Obrátil se na Ellisona. „Diagnostikovat Benjaminovu patologii by pro mě znamenalo revidovat svou vlastní, zase přemýšlet o své mrtvici. K tomu jsem nebyl ochotný.”

„A tak jste představil ten případ tady,” řekl Jonah. „Věděl jste, že vám možná něco kolem Benjamina ušlo.”

Plotnik přikývl. „Klinicky slepý bod.”

„A poradil jste si s ním tak, že jste ho předvedl očím jiných. Našim. Získal jste pro něj pomoc, kterou potřeboval.”

„Jestliže ano,” řekl Plotnik, „pak je to díky vám.”

Jonah na něj mrkl. „Za předpokladu, že výsledky magnetické rezonance nebudou normální.”

Jonah plánoval strávit zbytek dne a noc na uzavřeném oddělení a prohlédnout si zdravotní karty šesti pacientů, kteří byli převedeni do jeho péče od doktorky Jenkinsové a doktora Plotnika. Craig Ellison Jonahovi navrhl začít jen s málo pacienty, ale Jonah skočil po šanci ponořit se do půl tuctu životů.

Seděl v půjčené pracovně na Sedmičce západ a vrtal se v tom, co se rovnalo kronice duševních vražd. Naomi McMorrisová, šest let, ve třech letech znásilněna matčiným druhem. Tommy Magelhan, jedenáct let, narozený se závislostí na drogách a nyní závislý na kokainu a heroinu. Mike Pansky, patnáct let, plných deset let poté, kdy se ho jeho psychotická matka pokusila zabít, slyší hlasy, které ho vyzývají k sebevraždě.

S každou přečtenou stránkou se Jonah cítil dál a dál od 90. východní silnice a zmrzlé mrtvoly Anny Beckwithové. Měl další šanci vykoupit se, další příležitost být léčitelem, a byl natolik opojený proudem psychopatologie, který mu plynul u nohou, že věřil, že se k tomu dokáže zavázat, a vydržet. Ušlo mu, že nadrogovat se démony jiných lidí ho nikdy nezbaví jeho vlastních.

Opřel se zády, zavřel oči a představoval si, že žije části dne nebo noci jako Naomi McMorrisová nebo Tommy Magelhan nebo Mike Pansky. Cítil trvalý vnitřní konflikt mezi láskou a nenávistí, důvěrou a strachem, nadějí a zoufalstvím, který prožívali hodinu za hodinou. Chápal, nejen myslí, ale i srdcem, jak se ego, napínané mezi takovými extrémy, hroutí a nechá chlapce jako Mike volně padat z reality, jak vnitřní pocity bezcennosti se k němu vracejí jako bumerang v podobě beztělých hlasů, které ho vyzývají, aby se zabil. Představoval si, jak se budí z tvrdého spánku asi jako malá Naomi, nejen se studem, že má mokrou postel, ale úplně tím rozhozená, křičí, drápe kolem sebe, neutěšitelná, představil si její strach a hrůzu, že nedokáže ovládat močový měchýř, což všechno má kořeny ve znásilnění, které ji zbavilo vší sebevlády. Otřásl se nad nekonečným zoufalstvím Tommyho, zbaveného jako novorozeně ne
jen bezpečí lůna, ale i trvalé dávky kokainu, když každá buňka jeho těla bažila po chemikáliích, které bude už napořád podvědomě spojovat s pohodlím a bezpečím.

Jak se Jonah vžíval do těch dětí, cítil opadávat zuřivý příliv ve své duši, cítil uvolnění duševního pnutí i známého tuhnutí ve slabinách a vlhkost v očích. Měl pocit, jako by mohl odložit svou vlastní kůži a vklouznout do jiného života. Cítil se volný. Otevřel oči a sahal po čtvrté kartě, ale zarazil se, když se ozvalo klepání na dveře. Dlouze a zasněně se nadechl, vstal a šel otevřít.

Michelle Jenkinsová se na něj usmála. „Zabydlujete se?” ptala se.

Jonah se rozhlédl po pracovně. Byl to holý prostor s dřevěným stolem, jediným čalouněným křeslem pro pacienta, prázdnou knihovnou a béžovou kovovou kartotékou. Stěny byly čerstvě nabílené, zdobené dvěma zarámovanými horskými sceneriemi stejně jako posluchárna. „Něco by to potřebovalo,” řekl.

„Jim Wyatt tady měl každý centimetr místa nacpaný knihami a časopisy. Zdi měl pokryté fotografiemi, co sám nafotil, a krajinkami, co sám namaloval. Byl tady skoro dvacet let.”

„Nemyslím, že bych to za šest neděl zvládl,” řekl. Přešel ke stolu a usedl na jeho kraj.

Jenkinsová postoupila do místnosti. Kývla na Jonahovu aktovku, odloženou před stolem, přehnaně velkou koženou kabelu s kombinačním zámkem. „To nikdy nevíte,” řekla. „Projev charakteru tu už je.”

„Tu mám od své rezidentury,” řekl Jonah.

„Kde jste se specializoval?” ptala se.

„V New Yorku,” odvětil.

„Neztěžujte mi to tak moc. V které nemocnici?”

„V Kolumbijské presbyteriánské.”

„To je náramné.”

„A vy?”

„V Massachusettské všeobecné, v Bostonu.”

„To je ještě náramnější,” řekl Jonah.

„Ale ani ne,” namítla Jenkinsová. „Mě potřebovali k rozmanitosti, všechno v jednom. Jsem si jistá, že jsem byla jediná napůl Latinoameričanka, napůl Asiatka, která tam zažádala o rezidentum. A že jsem z Colorada, to taky neškodilo.”

„To jste daleko od domova,” zkonstatoval Jonah.

„Sem jsem přišla za lyžařským instruktorem,” objasnila Jenkinsová. „Pak z něj byl můj manžel. Potom to šlo všechno z kopce.”

Jonah se zasmál. „Jste ještě spolu?”

„Rozvedeni,” řekla. „Před jedenácti měsíci.”

„Smím se zeptat, jak dlouho jste byla vdaná?”

„Zeptat se můžete na cokoliv,” řekla Jenkinsová. Když usedala do křesla, hleděly její jantarové oči do jeho. „Pět let. Mezi pětadvaceti a třiceti milenkami. Ztratila jsem o tom přehled. Ještě teď ho některé shánějí telefonem.”

„A tak,” utrousil Jonah. Jenkinsová je tedy zhrzená žena. Pohlédl na diamant na jejím prostředníku. Nevysvětlovalo jej nic z toho, co mu pověděla.

„To není od něj,” řekla Jenkinsová, stále hledíc na Jonaha, a přejela po kamínku palcem. „Po matce. Umřela, když jsem byla v pubertě.”

Smrt. Zase. Jediná konstanta. Pohřební melodie, která zaznívá v pozadí všech lehkomyslných chvil života. „To je mi líto,” řekl Jonah.

Jenkinsová pokrčila rameny. „My jsme spolu dobře nevycházely,” řekla. „Jako dospívající jsem prošla opravdu všemi bolestmi růstu. Věčně jsme si šly po krku. A dopadlo to tak, že jsme ani neměly čas se tím propracovat.”

Jonah zaklonil hlavu a zkoumal Jenkinsovou pohledem. I na psychiatryni se zdála být zvláštně otevřená, ochotná mnohé o sobě odhalit.

„Tak co to bylo za balení v přítomnosti šéfa?” zeptala se. „Zachraňte mě, kdybyste viděla, že hynu v plamenech. Nikterak delikátní.”

„Nemyslel jsem to jako balení,” namítl Jonah.

„Tak jste mě zřejmě opravdu sbalit chtěl,” řekla Jenkinsová, „jestli to byl přímo vzkaz vašeho podvědomí.”

Přímo z Jonahova podvědomí to přišlo. Cosi k Jenkinsové cítil. „Jste dobrý psychiatr,” zkonstatoval.

„Někdy si to myslím,” připustila. „A pak vidím někoho dělat něco jako dnes vás s Benjaminem na té poradě. Vidím, že se toho musím ještě spoustu naučit.”

„Začínající má kliku,” podotkl Jonah.

„Jistě.” Jenkinsová vstala, skousla si dolní ret. „Tak to chodí. Jestli nemáte žádný program na víkend, můžu vás pořádně provést Canaanem.”

Jonah neřekl nic.

„Nebudem na to potřebovat víc než jeden večer,” pokračovala Jenkinsová. „Je tu jedna slušná restaurace a jedno laciné kino.”

Jonah pocítil nával lítosti. Jenkinsová byla krásná, milá a bystrá a rád by jí ještě naslouchal, a dokonce by se jí rád dotýkal. Měla pružnou taneční postavu, jaká se mu u žen líbila. Malá ňadra, útlý pas, štíhlé boky, dlouhé nohy. Ale už od té doby, co poprvé zabil, byl rozhodnut nevšímat si toho všeho, dokud se dokáže ovládnout. Nemohl potřebovat, aby se mu někdo přiblížil natolik, že by spatřil tu temnotu v něm. Proniknout k ženě by znamenalo, že by ta žena mohla proniknout k němu. „Někdy jindy,” řekl. „Já se vždycky těším, že prozkoumám nová místa sám, aspoň nejdřív. Patří to k tomu, co se mi líbí na zastupování.”

„Být sám,” řekla Jenkinsová bez zlomyslnosti.

„Možná,” přisvědčil.

Pokrčila rameny, ustoupila o dva kroky ke dveřím. „Jste zajímavý případ,” prohlásila. Měla se k odchodu, ale ještě se na Jonaha obrátila. „Možná se rád dovíte,” řekla, „že Paul má Benjaminovy výsledky magnetické rezonance.”

„Tak?” utrousil Jonah.

„Glioblastom, jak jste řekl, přesně tam, kde jste označil, že by mohl být.”

„Zjištěn včas?” zeptal se.

„Snad,” přisvědčila Jenkinsová. „Paul už má neurochirurga a onkologa na konziliu.”

„Nejlepší by byl neuroradiolog,” řekl Jonah. „Radiochirurgie gama nožem je na glioblastom v té oblasti nejlepší. Je to dost cévnatá část mozku. Budeme muset Benjamina dostat do akademického lékařského centra. Ideální by byl Johns Hopkins. Druhá volba by podle mě byl Baylor v Houstonu.”

Jenkinsová přikývla. „Zmíním se o tom Paulovi.” Odmlčela se. „To, co proběhlo na té poradě, nebylo štěstí začínajícího. Vy jste mimořádný. Máte nadání.” Obrátila se a odešla.

Jonah se díval, jak se za ní zavřely dveře. Vstal, pokročil ke straně stolu a sáhl po aktovce. Pak ji zanesl do malé skříně v pracovně a opatrně ji postavil za svůj kabát.

ČTyŘi

Odpoledne 20. února 2003

Chelsea, Massachusetts

Frank Clevenger měl nohy na stole a díval se z okna své pracovny na chelseaské nábřeží, na tři pobřežní strážní čluny, které kroužily kolem flotily remorkérů, tlačících a táhnoucích naftový tanker do doku na Mystic River. Chelsea bylo malé hrdé přístavní město, samá ropa a špína, ve stínu Tobin Bridge, jehož ocelová konstrukce se klenula do Bostonu s obrovskými betonovými nohami, vsazenými hluboko do chelseaské změti třípodlažních domů, špinavých špeluněk, hráčských putyk a masokombinátů. Po řece plynula ropa a vsakovala se do půdy. Bylo ji cítit ve vzduchu. Ulice byly od ní doslova hořlavé a dvakrát, v letech 1908 a 1973, skutečně shořely tucty bloků.

Clevenger to město miloval. Bylo to město bez přetvářky, dva bláznivě čnící kopce se milostně skláněly nad chaotickým údolím, kde lidé prostě zápasili o život a nebyli posedlí tím, jak si žít dobře.

Tankery vplouvaly, byly zbavovány své černé krve a odplouvaly, aniž předváděly svou sílu, aniž vzbuzovaly víc pozornosti než tovární komíny, které tiše chrlily saze na chelseaské okolí, nebo nehlučné podrážky drogových dealerů, obcházejících silnice. Ale to bylo dřív, než se 11. září změnil svět. Teď se zdálo, že cokoli, co může vyletět do vzduchu, také do vzduchu vyletí. Celá země byla skleslá jako případ posttraumatické stresové poruchy. Zlé pro nás. Dobré pro firmy jako Eli Lilly a Pfitzer a Merck. Nakonec přidají prozac a zoloft a paxil do pitné vody a uvidí, jestli se tím úzkostnost udrží na uzdě. Neboť když se uzly psýchy světa tak zadrhly, že jejich rozvázání by mohlo znamenat rozpletení předem vytvořených úsudků, nikdo už nechtěl nic vypočítávat. Raději ať proudí serotonin a v klidných vodách popření nám vyplachuje mozky.

Takové byly některé z Clevengerových myšlenek, když začal zvonit telefon. Zazvonil pětkrát, než po něm sáhl. „Frank Clevenger,” řekl, jako by si sám sebe připomínal.

„Doktore Clevengere, tady je agent Kane Warner,” ozval se skřípavý hlas na druhém konci. Znělo to jako otázka, se stoupajícím koncem věty: tady je agent Kane Warner?

Takhle mluví lidé z Los Angeles, jako by se nikdy nechtěli k ničemu zavázat. Clevenger pohlédl na displej. 703. Virginie. FBI má hlavní stan v Quanticu. „Co pro vás mohu udělat?” zeptal se.

„Jsem ředitel oddělení FBI pro poruchy chování. Rád bych s vámi promluvil o pomoci při vyšetřování.” Warner zase skončil větu tou svou příznačnou intonací: vyšetřování?

„Jakého případu?” ptal se Clevenger.

„Dal bych přednost osobnímu rozhovoru.”

„Zítra jsem většinu dne tady v kanceláři,” řekl Clevenger.

„Vlastně,” namítl Warner, „jsem chtěl navrhnout svou kancelář.”

„Bojíte se létat?” zeptal se Clevenger.

Warner se nezasmál.

„To byl vtípek,” dodal Clevenger.

„No dobře,” na to upjatě Warner.

„Než se s vámi sejdu,” začal Clevenger, „potřeboval bych vědět”

„S tím bych opravdu radši počkal, až se spolu posadíme,” přerušil ho Warner.

Warnerův tón nezněl přátelsky, obzvláště ne jako tón někoho, kdo žádá pomoc. „A já bych zas raději nečekal,” odpověděl Clevenger.

Odmlka. „Silniční vrah.”

Clevenger sundal nohy ze stolu a odtrhl pohled od přístavu. Zprávy o silničním vrahovi sledoval už léta. „Dvanáct mrtvol ve dvanácti státech,” řekl.

„Třináct mrtvol,” opravil ho Warner.

„A to?”

„Dnes ráno.”

„Kde?”

„Mladá dvojice jela po 90. východní silnici v New Yorku do své lyžařské chaty a zastavila na odpočívadle. Utekl jim pes. Hnali se za ním do lesa a ta dívka si o něco vyvrtla kotník. Ukázalo se, že to byla zmrzlá paže.”

„Muž, nebo žena?”

„Žena,” řekl Warner. „Anna Beckwithová. Čtyřiačtyřicet let. Svobodná. Z Pensylvánie.” Odmlčel se.

„Takže je to osm mužů, pět žen,” řekl Clevenger.

„Třináct obětí. Ve třinácti státech.”

„O kterých víte,” dodal Clevenger. Sáhl na stůl po krabičce marlborek, zapálil si a dlouze vtáhl.

Následovalo nepříjemné mlčení. „O kterých víme,” připustil Warner.

„A proč já?” řekl Clevenger a zároveň se slovy vypustil dým. „Vždyť máte svoje experty.”

„Zdá se, že existuje dohoda, podle které můžeme přizvat soudního psychiatra se svěžím pohledem. Někoho, kdo je mimo agenturu.”

Zdá se, že existuje dohoda. Clevenger se nevesele usmál. Kolik mrtvých by muselo být, aby ta dohoda byla definitivní? „Můžete tedy přizvat někoho mimo, nebo někoho, kdo je tak trochu mimo?”

„Vy máte pověst, že pracujete na samé hraně,” řekl Warner. „Jste neortodoxní. My to chápeme. Asi je načase, abychom začali uvažovat trochu šíře.”

Asi je načase. Clevenger se obrátil a hleděl z okna. Vedle doku právě zaparkoval červený Porsche Carrera. Vystoupil z něj North Anderson, tuhý chlapík, černý třiačtyřicetiletý bývalý policista. „Mám parťáka,” řekl Clevenger.

„S kým spolupracujete, to je vaše věc,” řekl Warner. „Ale napoprvé bychom s vámi rádi mluvili soukromě, než budeme vědět, že se k tomu upíšete. Držíme to v co největší tajnosti. Doufám, že chápete.”

„Kdy se chcete zítra sejít?”

„Bylo by to možné ještě dnes?”

„To nejsem volný. Rodičovská schůzka.”

„Co Billy?” zeptal se Warner.

„Dobrý,” zalhal zaskočený Clevenger. Někdy zapomínal, že jeho adoptovaný syn je skoro tak známý jako on sám.

„Prima,” pochválil Warner. „Musela to být fuška, dostat ho z toho falešného obvinění.”

„Jo, to byla,” řekl Clevenger. Ještě pořád je.

„Nechám to na vás. Kdykoli zítra,” řekl Warner.

„Přiletím v šest ráno na Národní,” slíbil Clevenger.

„Bude tam na vás čekat auto,” řekl Warner. „Těším se na shledanou.”

„Já taky.”

Warner zavěsil.

„Prcháš z města?” zeptal se ode dveří North Anderson.

Clevenger vypnul telefon a pohlédl na Andersona. Byli si blízko věkem, oba měli skoro oholenou hlavu, oba měřili skoro metr osmdesát, oba měli tělo štíhlé, vypracované dosvalnata. Měli společný intenzivní pohled, neustálou laskavou upřímnost, která dovedla získat zpovědi od mužů a romantické ústupky od žen. Kdyby Anderson nebyl černý, vypadali by skoro jako bratři, místo aby se tak jen cítili. „Silniční vrah,” řekl Clevenger.

„FBI?” ptal se Anderson.

Clevenger přikývl. „Dnes ráno našli další oběť. Ženu na severu státu New York. Mělký hrob jako ty ostatní.”

„Máme toho na tácu zrovna teď dost, jestli se mě ptáš,” namítl Anderson.

„Myslím, že nemají ani jedinou stopu,” pokračoval Clevenger. Típl cigaretu v šálku od kávy a poslouchal, jak zasyčela.

„Nepřipadá mi to jako tým, kterému bychom se měli upsat,” řekl Anderson.

„Zabil už nejmíň třináct lidí,” na to Clevenger.

„Možná je třináct jeho nešťastné číslo.”

„Ten úřad by mi nevolal, kdyby nebyli v koncích,” řekl Clevenger. „Sázím se, že jsou na nule. Žádná stopa.” Vyklepl z krabičky další marlborku.

Anderson zavrtěl hlavou. „Poslouchej,” začal. „FBI si možná chce věřit, že je ochotna do toho zatáhnout někoho jako tebe, protože jsou zoufalí, ale nikdy se nevzdají kontroly. Nikdy tě nenechají podnikat takové kroky, jaké potřebuješ.”

Clevenger se usmál a zapálil si. „Copak se nás už dřív nikdo nesnažil dirigovat?”

„Tohle je něco jiného,” namítl Anderson. „Tohle je FBI. Ti jsou na to experti.”

„Přece neškodí s nimi promluvit.”

„Možná ne,” řekl Anderson. „Pokud nechtějí jen a pouze mluvit.”

„Jak to?” zeptal se Clevenger.

„Mluvit s tebou nemusí být tak jednoduchá věc, jak bývala, Franku,” řekl Anderson. „Od Nantucketu už ne.”

Nantucket znamenal vraždu v Bishopově rodině, zavraždění kojence v domě miliardářského podnikatele Darwina Bishopa v roce 2001. Když ten případ skončil, byli Darwin a jeho syn Garret ve vězení, Bishopova žena Julia prohlášena za nezpůsobilou k péči o dítě a Clevenger se objevil na obálce Newsweeku pod titulkem, který zněl: SOUDNÍ PSYCHIATR FRANK CLEVENGER ŘEŠÍ VRAŽDU DESETILETÍ. Nakonec adoptoval Bishopova druhého syna, který předtím byl hlavním podezřelým z vraždy, dokud Clevenger nedokázal jeho nevinu. Billyho fotografie vedle Clevengerovy na obálce Newsweeku měla nadpis „ a poskytuje mladému Billymu Bishopovi nový start”.

Billymu bylo v době vraždy jen šestnáct a měl být před médii chráněn. Veřejnost však po případu Bishopových nenasytně lačnila a okresní státní zástupce zase lačnil poskytnout jí o Billym cokoli a všechno, pokud ho to mohlo stavět do pozice viníka. Když byl nakonec zproštěn viny, mediální šílení ještě zesílilo. Billy byl mladý, zdatný a hezký. Jeho předchozí násilnické historky ho činily pro všechna děvčátka předmětem fantazií o zlých klucích. Leno zvaný Couric Billyho před jeho propuštěním navštívil, producent Přeživších mu nabídl dvě stě tisíc za účast v soutěži. Naštěstí byl Clevenger už jeho zákonným opatrovníkem a odmítl je.

„Opravdu myslíš, že se FBI potřebuje prezentovat na veřejnosti?” zeptal se Clevenger.

„Něco potřebují,” řekl Anderson. „Je jim z toho pořádně horko, že je ten chlap pořád ještě na silnicích. Jestli nechají schůzku s tebou prosáknout do tisku, objeví se okamžitě v hlavních titulcích. Bude to vypadat, že nasazují všechny páky. Veřejnost budou mít z krku, aspoň na chvíli. Pokud budeš oficiálně zapojený do případu, soustředí se veřejnost na tebe. A až se objeví další mrtvola, bude horko zas jen tobě.”

„Tak z toho nakonec vylezu jako ten špatný,” řekl Clevenger. „A odkdy nám tohle dělá starosti? Ty jsi můj parťák. Chceš mi dělat agenta?”

„Dělej, co musíš,” řekl Anderson. „Jen si dobře pamatuj, že jsem tě varoval.”

„Neplánoval jsem, že na tom budu dělat sám.”

Anderson si přejel prstem po tlusté růžové jizvě nad pravým okem, což vždycky dělal, když viděl na obzoru potíže. „Jak jsem řekl, máme toho na tácu dost. Případ Conway. Bramble. Vega. Sice to nejsou celonárodní případy, ale dostali jsme je dřív. Já se budu starat tady o to.”

„Takovou hromadu toho zas nemáme,” namítl Clevenger. „Ty máš z tohohle nějaký špatný pocit?”

„Já to prostě nemám zapotřebí,” řekl Anderson a hleděl na něj. „To je všechno.”

„Aha,” Clevenger se opřel zády, „teď chápu. Ty myslíš, že já ano. Myslíš, že chci publicitu. Že ji potřebuju.”

Anderson zdvihl ruce. „Zapomeň, že jsem něco řekl.”

„Ne. Prosím tě, pověz mi, co si myslíš.”

Anderson zavrtěl hlavou. „Ty to nechceš slyšet.”

„Pokud ti nedělá starost jenom to, že toho pro svoje ego získám moc, a tebe poškodím.”

„Co to má znamenat?” ptal se Anderson.

„Třeba se mi líbí, když jsem v titulcích,” pokrčil Clevenger rameny. „A tobě se to v hloubi duše nelíbí.”

„Že žárlím?” usmál se Anderson. „Ty myslíš, že jde o tohle?” Zkřížil svoje silné paže. „No dobře. Tak tohle si myslím doopravdy: myslím, žes přestal chlastat a brát kokain a přestal jsi riskovat svou budoucnost na dostihové dráze a děláš ohromnou věc, že vychováváš Billyho, a myslím, že bys měl nechat věci tak, jak jsou. Protože ty jsi v duchu pořád hráč, Franku. Pořád máš větší zálibu ve vyhrávání a prohrávání, než bys měl mít. V hloubi duse pořád chceš sázet. Ale teď dáváš v sázku víc než svou budoucnost. Je tu i Billyho budoucnost. A moje. Protože jsme partneři. Tak proč na to nejít pomalu? Neříkám, že pořád. Jen momentálně.”

„Já se cítím v pořádku,” řekl Clevenger. „Nejsem tam, co dřív.”

„Přesně. O to mi jde. Pamatuju si, jaký jsi byl, když jsi měl za sebou Nantucket.”

„Myslíš, že já zapomínám?”

„Možná. Možná zapomínáš,” řekl Anderson. „Protože jestli vezmeš tenhle případ, vezmeš na sebe moře potíží. To nic, že budeš cestovat po celé zemi. To nic, že ti média budou dýchat za krk, slídit kolem tvého bytu, čmuchat, kam si dáváš prát pitomý prádlo. Já tě znám. Až se objeví další mrtvola, pak ještě další, nebudeš se chtít nechat z toho vinit. Přibíjíš se sám na kříž. Protože si v duchu myslíš, že to vyřešíš.”

„A to mluvím s tím samým člověkem, který mě především přesvědčil, abych vzal ten nantucketský případ,” podotkl Clevenger.

„S tím samým,” přisvědčil Anderson. „Tehdy jsem o tobě nepochyboval a nepochybuju ani teď. Vsadil bych se o cokoliv, že to rozsekneš. Ale jde o chlapa, který během tří let zabil třináct lidí po celých Spojených státech a FBI ho honí, jako by to byl bin Ládin. A on se ani nenamáhá pořádně se zbavit mrtvol. Nechává je na místě i s řidičákem, pro případ, že by si někdo nevěděl rady, čí ty pozůstatky v rozkladu jsou. Kdyby se ti na tom podařilo hodně změnit, Franku, tak by ten chlap unikal ne deset let, ale jen pět. Ale stejně budeš mít příští dva roky peklo. Ani nemluvím o Billym. Teď na tom není zrovna nejlíp.”

„Vždyť jsem neřekl, že ten případ beru,” namítl Clevenger. „Sejdu se s FBI. Pak se vrátím a probereme to spolu.”

Anderson pohlédl na podlahu, zhluboka se nadechl, podíval se znovu na Clevengera. „Jak jsem řekl, ty stejně uděláš, co musíš.” Obrátil se a šel.

¦

Soukromá střední škola Auden v Lynnfieldu v Massachusetts byla sotva sedm kilometrů od Chelsea, ale ve skutečnosti na hony vzdálená. Její stoakrový kampus měl víc trávníku, než ho bylo na chelseaských dvou čtverečních kilometrech. Vzhledem k úroku z nadačního fondu a štědrým stipendiím pro letní praktika jejích 1500 studentů měla také podstatně vyšší příjem na hlavu. Lynnfield byl územně uzavřený a nezajímavý. Nebyly tu saze ani popílek.

Clevengerovi se tam nelíbilo obzvláště dnes, kdy čekal další špatné zvěsti o Billym. Seděl v recepci před kanceláří Stouffera Walshe, poradce pro studentské záležitosti. Pozoroval vyřezávaný nábytek, jeho hřebínkovité lišty, nablýskaná opěradla židlí, dýchal těžký vzduch a především litoval, že sem kdy Billyho zapsal. Kluk by nejspíš líp prospíval na chelseaské střední, kde by učitelé s pouličními zkušenostmi snad jeho pouliční zkušenosti dokázali ocenit a přetvořit je v něco jiného, v morální odvahu nebo z nouze ctnost. Ale soukromá střední Auden byla pro Billyho vybrána v „akčním plánu” massachusettského oddělení sociálních služeb, a tak ho Clevenger zapsal.

Billy od začátku pokulhával, ale s tím se muselo počítat. Tehdy právě vraždou přišel o malou sestřičku a rozsudkem odnětí svobody o otce a bratra. Sám byl neprávem málem odsouzen na doživotí. Takže hodnocení C minus z francouzštiny a dokonce D plus z geometrie nebylo konec světa. I jeho první pěstní zápas hodnotili studijní poradci jako prostě rvačku na ulici. Nikdo nebyl vážně zraněn, jen tomu druhému chlapci tekla z nosu krev a Billymu opuchl ret. Opravdu to vypadalo jako klukovina. Více viny měl ten druhý kluk. K tomu všemu to bylo ve fotbalové sezoně. A Billy v zápase o míč nikomu nic neodpustil. Měřil už metr pětasedmdesát, vážil pětaosmdesát kilo, samé svaly, a pohyboval se jako panter. A tak byla škola k němu shovívavá. Krátký měsíc podmíněného vyloučení, dvě noci v týdnu služba v místním útulku. Pak měsíc uplynul a vše bylo odpuštěno.

Ale za šest neděl měl Billy zase průšvih. Znovu se porval, tentokrát s dvěma kamarády chlapce, s kterým se popral minule. Billy oba zřídil. Jeden jel domů se zlomenou čelistí. Druhý potřeboval šest stehů na zející ráně na hlavě. Ale byli to dva na jednoho a pořád ještě ve fotbalové sezoně, a tak si s tím studijní poradce Walsh nijak zvlášť hlavu nelámal. Další měsíc podmíněného vyloučení. Další měsíc veřejně prospěšné služby.

Mnohem víc starostí měl Clevenger. Neboť znal Billyho minulost podrobněji než Walsh. Věděl, že když Billy jinému klukovi jen rozbil hlavu, čelist nebo nos, bylo v tom víc štěstí než sebeovládání. Možná se ten druhý rychle a hlasitě vzdal. Možná stačil rychle utéct. Nebo možná ho měl Billy přese všechno docela rád. Neboť Billy měl ve svém mladém životě za sebou jiné časy, v letech, kdy se pohyboval mezi manhattanským střešním bytem a nantucketskou pobřežní rezidencí, kdy se nedokázal ovládnout, dokud nějaký ten grázl neležel s prasklou lebkou a jen lapal po dechu.

Clevenger věděl, že Billyho násilnictví, spolu s jeho opakovanými zadrženími pro narušování a ničení majetku mu dodávalo zdání zcela obyčejného psychopata.

Nejhorší ze všeho, jak Clevenger věděl, bylo to, že Billy byl v dětství vystaven vážnému a trvalému týrání, surovým výpraskům z rukou miliardářského otce, které mu zanechaly jizvy přes celá záda a ještě hlubší jizvy v duši. A takové týrání může snížit schopnost člověka odhadnout utrpení jiných.

Clevenger a Billy bydleli spolu v prostorném bytě v podkroví bývalé chelseaské továrny teprve rok. A bylo-li pro Billyho přizpůsobování těžké, pak pro Clevengera bylo ještě těžší.

Billy aspoň už nebyl bit, nerajtoval po něm ničivě miliardář se záměrem předělat ho podle vlastní pokřivené představy. V sedmnácti mohl konečně postupně začít být sám sebou.

Clevenger se na druhé straně musel držet na uzdě, alespoň ty části své osobnosti, které se zdály být neslučitelné s rolí otce dospívajícího chlapce. To znamenalo udržovat se střízlivý, vyhýbat se hospodám, nedovolit si, aby se jeho podkroví stalo průchozím místem pro ženy, čímž bylo po celou dobu, co si Clevenger pamatoval. Znamenalo to odložit všechny příjemné závislosti, které držely na uzdě jeho vlastní citové trápení. A to vše nebylo snadné a není ani teď. V tom měl North Anderson pravdu.

Nikdo ovšem nikdy netvrdil, že to bude snadné. Oddělení sociálních služeb se původně postavilo proti Clevengerově snaze o adopci Billyho a uvádělo nejen pochybnosti o Clevengerově schopnosti být samostatným rodičem, nejen nebezpečí tkvící v jeho práci, ale také jeho spodní motivaci. Před několika lety spáchal Clevengerův dospívající pacient sebevraždu a pracovníci sociálních služeb se obávali, že se Clevenger možná takto snaží oživit mrtvého, konat jakési pokání, a ne prostě dobrý skutek.

Co oddělení sociálních služeb nechápalo a co nemohl pochopit poradce pro studentské záležitosti, bylo, že Clevenger vlastně procházel vzkříšením, ne chlapce, jenž tehdy spáchal sebevraždu, ale části sebe sama a Billyho Bishopa, které oba skoro zničili brutální otcové. Vzal na sebe herkulovský úkol: uzdravit chlapce a zároveň uzdravit chlapce v sobě. Potřeboval se zhojit, a rychle, aby mohl hojit Billyho.

Ke Clevengerovi přistoupila jedna z poradcových sekretářek, žena středního věku v námořnicky modrém vlněném kostýmu se šňůrou perel na krku. „Pan poradce vás teď přijme,” řekla s úsměvem, který spíš než opravdový úsměv byl vlídná grimasa.

Clevenger ji následoval kolem dalších dvou sekretářek do otevřených dveří poradcovy kanceláře.

Walsh vzhlédl od papírů, které právě podepisoval, podepsal jich ještě několik, pak za stolem vstal a napřáhl ruku. Byl to ustaraný muž blížící se šedesátce, v modrobílé jemně proužkované košili s manžetami na tři knoflíčky. Jeho vlasy vypadaly na jeho věk nepřirozeně husté a nepřirozeně černé, což přivedlo Clevengera na myšlenku, zda to není nějaký hypermódní příčesek nebo paruka. „Jsem rád, že jste to stihl tak brzy,” řekl a potřásl Clevengerovi rukou. „A že jsem nemusel zacházet do detailů. Prosím, posaďte se.”

Clevenger usedl na dřevěnou židli, na kterou Walsh ukázal, a přitiskl záda na pozlátkový emblém střední školy Auden, Atlanta držícího nad hlavou plnicí pero.

„Jak jsem již naznačil,” řekl Walsh a usedl, „obávám se, že Billy má zase problém.”

„Jaký problém?” ptal se Clevenger.

„Drogy,” odvětil Walsh a složil ruce na stůl.

„Drogy?” Od chvíle, kdy mu Walsh telefonoval do práce, dohadoval se Clevenger, co asi Billy provedl. Nejpravděpodobněji vypadala další rvačka. Podvádění při testu z geometrie, který Billy toho dne měl, se také zdálo být možné, stejně jako nějaký hloupý kousek vůči učitelům nebo spolužákům. Ale drogy Clevengera nenapadly, možná proto, že se vždycky bránil pouhému pomyšlení na ně. Udržet se bez drog byl zápas, který musel sám svádět den co den.

„Marihuana,” řekl poradce Walsh.

„Billy kouřil marihuanu?”

„Kéž by jen to.” Walsh otevřel pravou zásuvku a vytáhl pytlík na zip, který obsahoval dost marihuany na padesát jointů. Držel ho štítivě mezi palcem a ukazovákem jako nakaženého ptáka. Pak ho jen upustil zpět do zásuvky. „Tohle se našlo v jeho skříňce.”

„Jak jste to tam našli?” ptal se Clevenger.

„Přišel jiný student,” řekl Walsh a sepjal ruce jako k modlitbě. „My tady v Audenu máme určitý kodex chování.”

„Tak tedy jiný student přišel a řekl”

„A řekl, že Billy Bishop prodává trávu. Má ji ve skříňce.”

Clevenger vydechl. Jiní mladí by možná mohli blbnout s drogami a vyváznout bez úhony, ale Billy byl psychicky labilní. Drogy by mohly být pro něj opravdu zlou novinkou, aktem překvapení na scéně jeho existence, schopným ovládnout hru a přeměnit ji v tragédii. „Kde je Billy?” zeptal se Clevenger.

„Vyklízí si skříňku,” řekl Walsh. „Je vyloučen.”

„A tak,” řekl Clevenger. „Měl u sebe spoustu peněz nebo tak něco? Chci říct, jak jste si hlášení toho studenta ověřili?”

„Ten váček byl v jeho skříňce. Snad si přece nemyslíte, že měl všechnu marihuanu jenom pro sebe, nebo si to snad myslíte?” ptal se Walsh. Odmlčel se, aby dodal své řečnické otázce více váhy. „Váš syn je mimořádně inteligentní,” pokračoval. „Opravdu intelektuálně vyspělý. O tom by nikdo nediskutoval. Jeho charakter je ovšem jiná věc.”

„Jak to Billy vysvětlil?” ptal se Clevenger.

„Tak, že všechno popřel,” odvětil Walsh. „Trvá na tom, že mu drogu do skříňky někdo podstrčil.”

„Je to možné?” ptal se Clevenger.

Walsh se usmál. „Tohle není případ, který by vyžadoval vaše umění, doktore. Tady není nic k pátrání. Co se stalo, stalo se.” Potřásl hlavou. „My jsme v Billyho doufali. Nejen já, i ostatní poradci. Ale myslím, že jsme byli až moc hodní.”

„A taky je po fotbalové sezoně,” dodal Clevenger.

„Prosím?” řekl Walsh.

„Obzvlášť laskaví jste byli ve fotbalové sezoně.”

Walsh ztuhl. „Máte-li na mysli Billyho rvačky na podzim,” řekl, „tak ta historka neměla takovou váhu jako tento přestupek. Tohle je trestný čin. Tentokrát se na něm nepodílí žádný další chlapec. Tohle je z úplně jiného soudku.” Zase se odmlčel a vypadal poněkud nesvůj z toho, že použil takové otřelé klišé. „Naštěstí pro Billyho máme v Audenu pravidlo, že vlastnictví nedovolené substance se nemusí hlásit úřadům. Prodej ano. Ale nikdo ze zaměstnanců nebyl svědkem nějaké transakce. Jinak byste si Billyho nevyzvedl tady, ale na kauci z vězení.”

Clevenger přikývl. Nemá smysl střílet posla špatných zpráv, i když ten posel je někdo tak samolibý jako Stouffer Walsh. „Za to vám děkuji,” řekl Clevenger. „Jen abyste věděl, já se nezlobím na nikoho, jen na Billyho. Jestli jsem ve vás vzbudil jiný dojem, omlouvám se,” a vstal.

Walsh zůstal sedět. „Co se týče odvolacího řízení”

„Nevěděl jsem, že je nějaké odvolací řízení,” řekl Clevenger.

„Mohl byste ho jistě využít,” řekl Walsh, „ale nedoporučoval bych to. Vzhledem k jasným faktům toho případu by se na ně mohlo pohlížet jako, no na sporné. Navíc se zápis řízení stává součástí Billyho studijního záznamu. Byl by přístupný jiným školám, včetně státních. Raději ať to porušení kázně mluví samo za sebe a ušetří Billyho dalších negativních posudků. Jsem si jist, že by k nim došlo.”

„Nevypadá to, že bychom se odvolávali,” řekl Clevenger. „Děkuji.” Obrátil se k odchodu.

„Ještě je tu jedna nepříjemná záležitost,” řekl Walsh a konečně vstal. Položil dlaně na stůl.

„Copak se mohlo přihodit ještě něco? A co?” ptal se Clevenger.

„Jde o Billyho školné.”

„Myslím, že jsem ho zaplatil. Existuje nějaký poplatek za odchod?”

„Ne, ne, ne,” řekl Walsh. „Máte plně zaplaceno. Chtěl jsem vám jen připomenout, že po disciplinárním řízení neexistuje částečná refundace. Vím, že je trapné zmiňovat se o tom v takovou chvíli, ale k našim zásadám patří dořešit při odchodu žáka všechny potenciální finanční záležitosti.”

„Považujte je za dořešené,” řekl Clevenger.

„Tak dobře. Billy by na vás měl čekat v recepci. Oběma vám přeji vše dobré, doktore.”

„Dobře. Děkuji ještě jednou.”

Billy seděl v recepční hale s hlavou v dlaních, dlouhé špinavě blond vlasy v dredech mu visely přes oči. Když se k němu Clevenger přiblížil, viděl, že se svaly na jeho čelistech rytmicky stahují. „Připraven k odchodu?” ptal se Clevenger a snažil se o vyrovnaný tón. Odpověď nedostal. Položil Billymu ruku na rameno. Cítil napětí jeho svalů. „Co říkáš, pohovoříme si o tom v autě?”

Billy vzhlédl. Ledově modré oči měl plné vzteku, horní ret se mu chvěl. Jeho tvář, až filmově hezká, měla v sobě i při nejlepší náladě něco výhrůžného a temného, v kombinaci plných rtů, výrazného čela a hluboko posazených očí. Nic nepomáhal tenký zlatý kroužek v levém chřípí. Když měl zlost, byť i jen trochu, vypadal nebezpečně jako teď.

„Ty si snad děláš legraci,” řekl Clevenger. „Ty seš nasranej? Doufám, že na sebe.”

„Seru tady na to,” prohlásil Billy. Vstal a vykročil z recepce.

Clevengerovi se napůl chtělo běžet za ním a popadnout ho do náručí, napůl rovněž běžet za ním, ale prásknout jím o zem. Ovládl se, pomalu vyšel z recepce a kráčel chodbou k východu. Pořád jako by hledal přesný vzorec, jak reagovat na Billyho, kolik utěšování, kolik disciplíny. Bylo těžké vědět, jestli by se polámané části jeho charakteru nejlépe zahojily rázným odlomením nebo něžným koupáním v teplé lázni. Chtěl jednat správně, být mu dobrým otcem, ale šlo to ztuha, zejména proto, že vlastně sám pořádného otce nikdy neměl.

I Billyho vzhled kladl otázku, nakolik je třeba být vůči němu pevný. Jeho dredy. Ty Billyho stavěly na samý okraj stylu ještě přijatelného na střední škole Auden. Clevenger však věděl, že Billyho osobnost byla po celá léta mrzačena. A tak, když před pár měsíci přišel domů s novým účesem, bral to Clevenger jako znamení, i když náhlé, Billyho vzrůstajícího pocitu vlastní identity. A prostě se usmál a řekl popravdě: „Myslím, že to vypadá senzačně.”

Ohledně kroužku v nose byl Clevenger neméně poctivý. „Není to zrovna nic pro mě,” řekl, „ale já to nosit nebudu.”

Tetování, které si Billy dal provést na zádech, chtělo trochu víc přemýšlení. Bylo načmárané přes jizvy, které křížem krážem zanechal otcův opasek. Mezi lopatkami trůnila černomodrá dvaceticentimetrová lebka se zkříženými hnáty. Pod ní byl psacím písmem vytetovaný titul Billyho oblíbené písně Rolling Stones. „Ať teče krev.”

Billy tetování vysvětlil tak, že je to jeho způsob, jak si ty jizvy přisvojit, přetvořit je v připomínku, že je mu líp, když pouští svoje pravé city na povrch, když se staví bolesti tváří v tvář, místo aby ji pohřbíval.

Kdo by mohl něco namítat?

Ale možná namítat měl, myslel si teď Clevenger. Možná měl častěji zdůrazňovat pravidla, i kdyby se to blížilo mentorování. Protože to, co si Billy vybíral, tíhlo víc a víc k temnotě.

Když došel na parkoviště, viděl Billyho, jak se opírá o přední blatník jeho černého náklaďáčku Ford F-150. Přešel kolem něj ke dveřím na straně řidiče.

„Já jsem neudělal to, co říkal Walsh,” prohlásil Billy.

Clevenger se zastavil s rukou na klice. Zavrtěl hlavou.

„Neudělal jsem to,” řekl Billy důrazněji.

Clevenger se obrátil a viděl, že Billy stojí proti němu a zírá na něj přes kapotu. Výraz jeho tváře se změnil ze vzteku v pobouření. Vypadal tím obviněním upřímně uražený. To však byla součást Billyho problému. Vyrůstat s otcem, který přiznání nejspíš odměňoval výpraskem, naučilo Billyho dobře lhát. „Nastup,” vybídl ho Clevenger. Otevřel dveře na straně řidiče a nasedl.

Billyho čelistní svaly se zase daly do pohybu. Odhodil si vlasy stranou, přešel ke dveřím na straně spolujezdce, nastoupil, tiše seděl a hleděl před sebe.

„Našli ve tvé skříňce váček s marihuanou,” řekl Clevenger. „Můžeme se shodnout aspoň na tom?”

„Ano,” přisvědčil Billy a neodvrátil pohled.

„I když ne tvůj váček,” řekl a předvídal Billyho obranu. „Jenom jsi ho tam pro někoho přechovával.”

Billy se k němu obrátil. „Ani jsem ho pro nikoho nepřechovával.”

„Co tedy?”

„Řekl Walsh”

„Pan Walsh,” namítl Clevenger.

Billy obrátil oči k nebi. „Řekl pan Walsh, kdo mu dal tip, aby se mi podívali do skříňky?”

„Ne. To neřekl. Ale na tom”

„Ty ses ho moc neptal,” přerušil ho Billy. „Ty sis jenom pomyslel, že mě drapli při činu. Puntík. Vinen, jak zní obžaloba.”

Clevengerovi se nelíbil způsob, jak se Billy pokoušel obrátit věc proti němu a vmanévrovat ho do pozice svědka. Obzvláště se mu nezamlouvalo obvinění, že se Billyho nezastal. Vždyť tehdy vsadil všechno, aby ho zachránil před zestárnutím za mřížemi. „Jestli máš co říct,” pravil, „tak to řekni, jinak, prosím tě, ty licoměrný kecy vynech, abychom mohli věnovat čas přemýšlení, jak ti sehnat pomoc s těmi drogami, jestli je bereš, a kde bys mohl dokončit školu, jestli to máš v úmyslu.”

„Scott Dillard,” řekl Billy stručně.

„Scott Dillard,” opakoval Clevenger. Dillard stál v čele trojice, která šla po Billym. „Tak Scott Dillard tě udal.”

Billy přikývl.

„No a co? Zná kombinaci tvého zámku nebo co? Myslíš, že ti tam tu drogu podstrčil? Dej mi šanci to pochopit.”

„Kombinace se nemění každý rok,” řekl Billy. „Musel ji dostat od někoho, kdo měl tu skříňku přede mnou.”

Celá tahle debata, myslel si Clevenger, to je typický Billy Bishop. Nabízí věrohodné, i když nepravděpodobné vysvětlení svého srabu. Byl to způsob obhajoby, jaká by mohla projít v soudní síni, s klíčovou větou o předávaných kombinacích zámků, přednesenou stylem Perryho Masona, a to Clevengerovi asi vadilo nejvíc. Billy zřejmě vždycky těžil z příslovečné špetky pochybnosti. „Předpokládám, že nemůžu s určitostí vědět, jak to bylo,” řekl, „ale”

„Vždyť jsem ti právě pověděl, jak to bylo,” protestoval Billy.

„Co vím určitě, je, že tě v Audenu už nechtějí.”

„Na jak dlouho?”

Clevenger na něj pohlédl. Copak mu to studijní poradce Walsh opravdu neřekl? Nebo nebyl Billy ochoten slyšet, co mu Walsh chtěl říci? „Ne na čas, Billy. Jsi vyloučen.” Slova zřejmě nezabírala. „Vyloučen nadobro.”

„Vyloučen,” opakoval Billy.

Clevenger viděl, jak Billymu vlhnou oči. A ta jeho část, která chtěla Billyho vzít do náručí místo ho nějak ukázňovat, se rozrůstala. Ale i při tom impulzu by rád věděl, jestli jsou Billyho slzy pravé nebo chtěné. S tímhle klukem se nikdy neví. Není jen hezký jako filmová hvězda. Je také výborný herec.

„Proč ses pana poradce Walshe aspoň nezeptal, jestli se kombinace každý rok mění?” ptal se Billy.

„Pro něj to není žádný rozdíl,” řekl Clevenger. „Možná kdyby nebylo těch rvaček, ale prostě se rozhodl.”

„Tak na to seru. S tou školou jsem skoncoval. Mně je jedno, co si Walsh myslí. Mně záleží na tom, co si myslíš ty. Na nikom jiném mi nezáleží.”

To znělo jako přihrávání. „Jistě,” řekl Clevenger. „To vidím, jak se pořád snažíš, abych byl na tebe hrdý.” Zavrtěl hlavou, nastartoval auto, vycouval. Když zase pohlédl na Billyho, viděl, že hledí před sebe a po tvářích mu stékají slzy.

Clevenger zase zacouval na parkovací místo. „Hele,” řekl.

Billy na něj nepohlédl.

„Tak já si myslím tohle,” řekl Clevenger klidně. Počkal, až se Billy k němu obrátí. „Já jsem napořád při tobě. Chápeš? Nic, co bys provedl, mě od tebe neodradí. Nic. Ani že tě vyrazili ze školy, ani že prodáváš trávu. Takže jediný rozdíl mezi tím, jestli mi říkáš pravdu nebo lžeš, je v tom, že ti nemůžu sehnat pomoc, jestliže neznám skutečnost. Nemůžu ti být dobrým tátou, když neznám fakta.”

Billy přikývl.

„Ptám se ještě jednou,” řekl Clevenger, „protože je důležité, abychom oba znali skóre, jestli máme vyhrát hru, prodáváš drogy, nebo ne?”

„Ne,” řekl Billy.

„Bereš je?” tázal se Clevenger.

„Můžeš mi dát udělat test na drogy třeba hned,” řekl Billy. „A kdykoliv jindy.”

Clevenger se Billymu podíval do očí, aby zjistil jakoukoli obojakost, ale Billyho pohled byl tak neproniknutelný jako prostor, který zaujal v obranné linii na střední Auden. „Dobře,” řekl Clevenger. „Zítra ráno si párkrát zatelefonuju a uvidíme, jestli to půjde na chelseaské střední. Tedy jestli chceš.”

„Chci,” řekl Billy. „Chci zůstat na škole.”

„Dobře. A s těmi testy tě beru za slovo. Jednou týdně.”

„Prima,” řekl Billy.

Clevenger zařadil rychlost, vyjel z parkoviště.

„Já vím, že na mě nejsi hrdý,” řekl Billy.

Ta slova se prořízla poslední tvrdou vrstvou Clevengerovy lásky až k měkké podstatě. Vztáhl ruku a prsty objal zezadu Billyho krk. „Ne že bych byl.”

„Ale budeš,” dodal Billy. „Uvidíš. I když to teď zrovna vypadá špatně. Budeš.”

PĚT

Ráno 22. února 2003

Na cestě do Quantica,

Virginia

Clevenger schůzku s FBI o den odložil, aby mohl všechno zařídit pro Billyho a sejít se se svým kamarádem Brianem Coughlinem, školním inspektorem v Chelsea. Nyní, na cestě do Quantica, v sedanu Crown Victoria, který pro něj agent Kane Warner poslal na letiště, si myslel, že měl schůzku úplně zrušit a zůstat doma. Neboť nechat Billyho samotného v Chelsea mu náhle připadalo riskantní. A upsat se FBI by znamenalo nechávat ho o samotě mnohem častěji.

Aspoň že mu Coughlin vyšel vstříc. Clevenger se s ním sešel předchozího večera u Florama, v hospodě blízko chelseaské střední, a dali dohromady plán, podle kterého bude Billy pokračovat ve studiu a začne ve čtvrtém čtvrtletí, v dubnu. Aby se nepotloukal po ulicích, sehnal mu práci u Petera Fitzgeralda, majitele loděnice o kousek dál v ulici. A aby se držel daleko od drog, domluvil pro něj na chelseaské pobočce massachusettské všeobecné nemocnice drogové testy dvakrát týdně.

Pohlédl na hodiny na palubní desce Crown Victorie: 8.26. Do Quantica je už jen několik kilometrů. Jestlipak se Billy už vyhrabal z postele? Jestlipak se v devět dostaví na první drogový test, jak bylo dohodnuto?

Pomyslel si, že zavolá a přesvědčí se, že je Billy na cestě. Ale obával se, že takové vodění za ručičku by ho připravilo o vůli.

Sedan zpomalil, když projížděl bránou Akademie FBI, která sdílela pozemek s protidrogovou agenturou.

Nervovým centrem akademie byla propojená síť těžko popsatelných budov, která vypadala jako přerostlá korporace. Po cestě vedoucí k ní džogovali rekruti v tenkých tmavě modrých teplákových soupravách se zlatým nápisem FBI na prsou. Na každé křižovatce stáli námořníci s puškami. Vzduch vířily vrtule helikoptér. Celé místo bylo prodchnuto hmatatelným pocitem poslání, velikosti a utajovanosti.

Clevenger měl dva pocity. První byla podezíravost. Nedůvěřoval institucím, ani institucím prosazujícím zákon, protože už jejich rozměry a struktura dokázaly potlačit tři věci, kterých si ze všeho nejvíc cenil: odvahu, tvůrčí schopnost a soucítění. To jsou tři vlastnosti, které člověk potřebuje v sobě najít, a někdy po celá desetiletí prohledává svou duši, než je najde, pokud vůbec. Být součástí organizace to hledání ztěžuje, neusnadňuje. Se skupinou se dá sdílet selhání odvahy, tvůrčí schopnosti nebo soucítění, což každému jejímu členu umožní uniknout plnému pocitu viny, který by měl vyplývat z takových věcí jako zbabělost nebo krutost. Ale druhý pocit, který Quantico v Clevengerovi budilo, byla jakási mimovolná hrdost. Bishopův případ ho proslavil, ale nezískal mu schválení těch, kteří prosazovali zákon. Kdyby nic jiného, pak skutečnost, že prokázáním Billyho neviny ztrapnil nantucketskou
policii a massachusettskou státní policii, z něj učinila většího outsidera, ne menšího. Teď od něj FBI chtěla pomoc. Federální vláda se obracela na Franka Clevengera, na polovinu tandemu dvou mužů z ropou prosáklé Chelsea.

Clevengera provedli dvojími bezpečnostními dveřmi, dlouhou chodbou, dalšími bezpečnostními dveřmi do výtahu, který s ním klesl do oddělení výzkumu poruch chování. Výtah se otevřel do zářivé chodby obložené tvrdým dřevem, osvětlené zavěšenými osvětlovacími tělesy z mosazi, s portréty dřívějších významných osobností FBI na stěnách.

Před otevřenými dveřmi výtahu se objevil vysoký muž s hnědými vlnitými vlasy a zářivě bílými zuby. „Doktore Clevengere,” řekl skřípavým hlasem, který zněl ještě méně přátelsky než v telefonu, „já jsem Kane Warner. Vítejte v Akademii.”

Clevenger vystoupil, potřásl Warnerovi rukou.

„Cesta proběhla hladce?” ptal se Warner a snažil se nedat najevo, že je zaražen Clevengerovým obvyklým oblečením, modrými džínsy a černým rolákem.

„Bez potíží,” odvětil Clevenger.

Warner se usmál a zablýskal svými zářivými zuby. Byl pohledný, věkem ke čtyřicítce, s vysokými lícními kostmi, zdravou barvou pleti a bystrýma zelenýma očima, panáček Ken z výkladní skříně, vystrojený v tmavě šedém tence proužkovaném obleku a červené hedvábné kravatě. Košili měl tak bělostnou jako zuby, dokonale nažehlenou a naškrobenou. „Všichni čekají v konferenční místnosti,” řekl.

Clevenger následoval Warnera chodbou. „To je pořádný kampus,” podotkl.

„Tři sta osmdesát pět akrů?” pravil Warner stejným tónem, jakým mluvil do telefonu. „Soběstačný. Město samo pro sebe. Učebny? Ubytovny? Jídelny? Knihovna? Posluchárna s tisíci sedadly? Osm střelnic? Čtyři skeetárny? Cvičná autodráha pro obranné a pronásledovací řízení? Hoganova ulice? Všechno tu je.”

„Co je ta Hoganova ulice?” zeptal se Clevenger.

„Maketa města,” řekl Warner významně. „Pro nácvik záchrany rukojmích a tak.”

„Šikovné,” podotkl Clevenger.

„Velice.” Zastavil se před dvojitými dveřmi. „Doufám, že nám v tom pomůžete,” řekl.

Clevenger obdařil Warnera zrcadlovým odrazem jeho širokého úsměvu a nechal ho při tom.

V konferenční místnosti seděli tři muži a dvě ženy kolem dlouhého leštěného mahagonového stolu. Na stěně zářila prosvícená mapa Spojených států s třinácti červenými body svítícími u silnic na místech, kde byly nalezeny oběti silničního vraha. Warner zaujal místo v čele stolu a pokynul Clevengerovi, aby se posadil vedle něj. „Myslím, že o doktoru Clevengerovi všichni víme dost,” řekl skupině. Pohlédl na Clevengera, pak po řadě kývl na každého ze sedících kolem stolu. „Dorothy Campbellová, která pracuje s naším počítačovým systémem PROFILER. Greg Martino, analytik v programu prevence násilných trestných činností VICAP. Bob White a John Silverstein z našeho programu analýzy kriminalistického vyšetřování CIAP. Doktorka Whitney McCormicková, šéfka soudní psychiatrie, a Ken Hiramatsu, hlavní patolog.”

Když mu byl představován Hiramatsu, hleděl Clevenger pořád ještě na Whitney McCormickovou. Nebylo jí víc než pětatřicet, byla štíhlá a velmi hezká, s dlouhými rovnými světlými vlasy a hlubokýma hnědýma očima. Vypadala zcela uvolněně a sebevědomě, ale způsob, jak držela hlavu a dívala se na něj, i její světle růžová rtěnka mu prozrazovaly, že její vrozená citlivost a intuice přežily lékařské vzdělání i výcvik FBI a všechny hrůzy, které při práci spatřila. To byl tedy docela výkon. I když se přinutil přenést pohled na Hiramatsua, viděl před sebou McCormickovou. Tolik byl vnímavý vůči ženské kráse. Skoro skrz naskrz. Jeho závazek být otcem Billymu mu v uplynulém roce nevpouštěl ženy do ložnice, ale nedostal mu je z hlavy. „Rád vás všechny poznávám,” řekl Clevenger a navázal oční kontakt se všemi kolem stolu, pak se jeho pohled na několik vteřin vrátil k McCormickové.

„Co abychom začali přehledem, Bobe?” zeptal se Kane Warner.

Bob White, vážný, až slavnostní, kolem čtyřicítky, vzhlédl k osvětlené mapě na stěně. „Nejdříve statistika, kterou, myslím, už znáte, doktore Clevengere. Třináct mrtvol. Osm mužů. Pět žen. Každé tělo nalezeno do vzdálenosti deseti metrů od silnice v mělkém hrobě nebo prostě pohozené. Beze snahy skrýt jejich identitu.” Vstal, vyndal pouzdro a z něj nevelký štůsek fotografií. Rozložil je po konferenčním stole a začal jmenovat místa, kde byly oběti nalezeny. „Carlhoun, Alabama, Patterson, Idaho, Bellevue, Iowa, Brownsville, Kentucky, Northfield, Maine”

Clevenger zíral na tu přehlídku jatek, třináct těl s údy trčícími ze země, z listí, ze sněhu, jiná prostě natažená na zemi. Třináct obětí. Cítil jejich naprostou hrůzu, děsivé poznání, že jejich životy právě končí, že zemřou bez šance vztáhnout ruce k lidem, které milovali, bez šance říci jim sbohem, sdělit jim svou lítost nebo poslední dík.

„Všechny oběti byly úplně oblečené, některé ležely tváří nahoru, jiné tváří dolů. Žádný určitý typ, co se týče věku, rasy, pohlaví. Žádná souvislost ohledně místa původu nebo cíle cesty. Všechny měly proříznuté hrdlo, ale různými nástroji. Některé rány byly způsobeny krátkým ostřím, něčím jako nožem na řezání koberců, jiné dlouhým, jako zavíracím nožem nebo nožem na krájení masa.” Odmlčel se. „Nevypadá to metodicky. Ani špetka plánování. Zabíjí spontánně. Nezáleží mu na tom, koho. A není na cestě napříč zemí, protože chronologie vražd ho umísťuje na sever, na jih, na východ, na západ, bez rozpoznatelného rytmu nebo důvodu.” Kývl na obrázek nejdále vpravo od Clevengera. „Může to být stará žena.” Pak na nejvzdálenější obrázek od Clevengera vlevo. „Nebo šestnáctiletý hoch. Může být bílý nebo černý, mladý nebo”

Clevenger pohlédl ze ženy na chlapce a utkvěl zrakem na těle šestnáctiletého, nataženého na zakrváceném sněhu, oblečeného v prošívané balonovité bundě, modrých džínsech a obutého v zelených dyftýnových teniskách Nike s vysokým nártem. Takhle to může skončit, myslel si. I pro něčího milovaného šestnáctiletého syna. I pro někoho jako Billy nebo kterýkoli kluk, který je natolik slušný, že pomůže neznámému člověku zanést kabelu s nákupem do auta nebo roztlačit auto, které v noci někde uvázlo, nebo natolik hloupý, že si jde do tmavého parku koupit pár jointů nebo sáček heroinu nebo pár pirátských cédéček. Pak jednoho dne volá policie. Velmi vážným tónem. Možná člověka nejdřív napadne, že syn nebo dcera byli přistiženi při jízdě vysokou rychlostí, nebo, co je horší, pod vlivem alkoholu. Tak se připraví na špatnou zprávu. Možná pomyslí na právníka nebo na pokutu, kterou bude muset vyklopit. Pa
k policajt začne s popisem a se snahou neublížit, mluvit laskavě, ne zlobně, přičemž se člověku z jakéhosi důvodu svírá srdce. Odešel váš syn nebo dcera z domu v takové a takové bundě, takových a takových kalhotách? A možná člověk ještě doufá, při zmínce o té bundě, modré, podšívané, s kapuci, a o těch džínsech s odřeným zadkem. Protože ty by mohly patřit komukoli. Mohl by to být omyl. Vždyť milion teenagerů denně nosí v Americe totéž oblečení, aby vyjádřili svou individualitu. Ale je nezvratným faktem, že telefon v ruce drží on, že on má tenhle telefonát, ne některý jiný z těch milionů rodičů. Takže určitě přijde ještě něco jiného, blíží se ještě další skutečnost, aby roztříštila jeho svět. A policista se zmíní o zelených teniskách s vysokým nártem. Zelené Nike s vysokým nártem. A člověk ztratí dech a s hlavou v rukou slyší, jak telefon spadl na podlahu. Podívá se na hodiny, m
ožná proto, že potřebuje vědět, jak se ručičky hýbají, aby uvěřil, že to všechno je doopravdy. A pak ví, že je. A ví, že nikdy nezapomene na 16.24 odpoledne, že bude po zbytek svých dnů mít hrůzu z blížícího se podvečera a že nic, ale vůbec nic už nebude jako dřív. Protože k jeho dveřím přišla Smrt, ďábel sám –, pohroma celého světa.

„Úplně náhodné,” uzavřel White.

„Tak,” řekl Clevenger.

„Jedna souvislost,” řekl Hiramatsu, Asijec vypadající na málo přes třicet, „že chybí známky zápasu. Poměrně málo podlitin. Ne moc potrhaný oděv. Žádné provazy. Žádná páska. Ti lidé se se svým vrahem cítili v pohodě. Pustili ho velmi blízko k sobě.”

„Zdrogoval je?” ptal se Clevenger.

„Podle toxikologie žádné známky,” řekl Hiramatsu.

„Možná je spíše svedl,” prohodila Whitney McCormicková s pohledem na Clevengera. Její hlas byl sám o sobě dost svůdný a kombinoval jemný dívčí tón s takovou úrovní sebejistoty, jaká odzbrojovala. „Nemyslím nutně romanticky. I když bych se vsadila, že je hezký. Přitažlivý, tak či tak. Pěkný obličej. Příjemný hlas. Dobře učesaný. Možná je to jeho obsese. Dobře se obléká. Ale hlavní věc je ta, že je uhlazený. Takový okouzlovač. Nějak ty oběti přiměje, aby mu tak důvěřovaly, že prostě nemůžou uvěřit, že je zabíjí. Jsou tak otřeseny tím, co se děje, že se ani nebrání.”

„A nemá s nimi sex,” zkusil Clevenger.

„Ne,” řekl White. Pohlédl na Hiramatsua.

„Nebylo nalezeno žádné sperma,” řekl Hiramatsu. „Nezanechává v obětech žádnou tělní tekutinu, ale trochu jim odebírá.”

„Jak to?” zeptal se Clevenger.

„Na každém těle byla nalezena stopa odběru krve,” řekl Hiramatsu. „Malá podlitinka a vpich v loketní jamce, odpovídající podkožní jehle.”

Bob White položil na stůl další tři fotografie. Na každé z nich byl blízký záběr ohbí paže oběti.

„Bere si vzorky krve?” zeptal se Clevenger.

„Zřejmě,” přisvědčil Hiramatsu. „Pokud jim nevstřikuje něco, co nemůžeme objevit.”

„A nabodnutí žíly je provedeno zručně?” ptal se dál Clevenger.

„Většinou se daří na první vpich,” odpověděl Hiramatsu.

„No právě,” řekl Clevengerovi White. „Mohl by to být nemocniční zaměstnanec. Ošetřovatel. Laborant. Dokonce lékař.”

„Nebere nic jiného, pokud to můžeme tvrdit,” řekl Greg Martino, analytik prevence násilné trestné činnosti. „Nekrade kabelky ani peněženky. Není tu indikace, že by chtěl pramen vlasů nebo nějaký šperk.”

„Ta krev je udržuje blízko něj,” řekl Clevenger.

„Dostane se k nim blízko a zůstane tak,” doplnila McCormicková. „Uvažujme o jeho opuštěnosti. Je ten chlap sirotek? Zemřel mu náhle otec nebo matka nebo kamarád z dětství?”

Clevenger zase pomyslel na Billyho. Jeho malá sestřička byla zavražděna, otec skončil ve vězení. Jak se všechny ztráty jednou projeví v jeho životě? Potřásl hlavou a vytřásl z ní tu otázku. „Nebo on,” řekl.

„Co on?” ptala se McCormicková.

„Odumřel,” řekl Clevenger a hleděl na ni. „Umrtvilo ho něco? Možná právě to je důvod, proč potřebuje být tak blízko svým obětem. Možná jsou mu náhradami za to, že vidí části sebe sama mrtvé.”

„Sexuální zneužívání?” ptal se Kane Warner z čela stolu.

„Možná,” řekl Clevenger. „Ale skutečnost, že nepoužívá vůči svým obětem sexuální násilí, mluví proti tomu.”

„Proniknutí jehly by mohlo být ekvivalentem sexu,” řekla McCormicková.

Tohle bylo špičkové psychologické uvažování a povědělo Clevengerovi, že McCormicková není jen tak leckdo. „Mohlo,” přisvědčil Clevenger. „To je bez debat. Ale mně je jasné, že mu jde o útěchu, ne o vraždění. Hledá důvěrnost, ne vzrušení. Je to něco, k čemu je hnán. Není vzteklý. Nezmrzačuje, nezohavuje. Zabíjí s minimem násilí. Jediným řezem. Když může, udělá si čas svoje oběti pohřbít, ani ne proto, aby skryl důkaz, ale protože s nimi cítí, a pravděpodobně se cítí špatně kvůli tomu, co udělal. Ale neriskuje nic pro to, aby vypadal jako hodný hoch. Když by pohřbení bylo příliš riskantní, nechá mrtvé ležet na místě. Nechce být dopaden.”

„Ve skutečnosti všichni chtějí,” namítl Kane Warner. „V hloubi duše.”

Clevenger nesouhlasil, ale nic neřekl. Spousta zabijáků by ráda zabíjela věčně. Nechtěli být dopadeni. Ale přáli si být známí. Zřejmě proto se dopustili chyby. Dobré staré ego. Zabiják spokojený s věčnou anonymitou může dokázat zůstat anonymní.

Warner kývl na Dorothy Campbellovou, intelektuálku padesátnici, která vedla systém PROFILER, databázi milionů faktů o sériových vrazích, včetně vzorců chování a zeměpisných umístění známých násilných zločinů. „Podle statistických pravděpodobností máme zřejmě co dělat s mužským pachatelem,” řekla. „Nadprůměrná inteligence. Pravděpodobně vyšší vzdělání. Možná i víc. Je mimořádně sociálně schopný, líbivý, ale vnitřně samotář. Je to spíš cestovatel než vagabund, někdo, kdo chce být v pohybu a silnici má za své loviště. A nezabíjí zrovna na předměstí Manhattanu nebo Los Angeles. Nemá rád velkoměsta. Nikdy nemá dost anonymity. Pohybuje se v blízkosti hor ve Vermontu nebo státního parku na rovině Iowy. Potřebuje prostor. Možná je to člověk, který je rád venku, lovec nebo tramp nebo táborník.” Pohlédla na osvětlenou mapu, pak na Clevengera. „Nepochopitelné je to, že stírá hranici mez i zločincem organizujícím a neorganizujícím.”

„Na stírání zapomeň,” řekl Bob White. „On ji úplně rozbíjí.”

Clevenger znal rozdíl, který naznačovali Campbellová a White. „Organizující” sériový vrah by vraždy pravděpodobně plánoval, zaměřoval by se na neznámé lidi, žádal by, aby se mu oběti podrobily, před zavražděním by je spoutal a zabíjel by velmi krutým způsobem. „Neorganizující” by naopak útočil spontánněji, vrhal by se na lidi, které zná, málo by na ně mluvil, neomezoval by je, možná by s mrtvými oběťmi souložil a obvykle by na každém místě činu zanechal zbraň.

„Tenhle je někdo,” řekla Campbellová, „kdo vraždy zřejmě neplánuje, ale nějak se s oběťmi seznámí, nebo se k nim chová, jako by s nimi byl nějak důvěrný.”

„Je zničený,” řekl Clevenger. „Ví, čím procházejí. Cítí jejich bolest.” Ta věta Clevengerovi připomněla Ježíše Krista. „Pravděpodobně se pokládá za zbožného, nebo si myslí, že je ve styku s Bohem, mnohem víc než s ďáblem. Možná si myslí, že koná boží dílo.”

McCormicková přikývla.

„Nechává těla skoro na stejném místě, kam padla,” řekla Campbellová, „jako by byl zděšený tím, co udělal. A chce mít na ně památku. Další dichotomie.”

„Jediná věc se zdá být křišťálově jasná,” řekl Kane Warner Clevengerovi, „a to ta, že paradigmata, která jsme tady dali dohromady, nepodávají jasný obraz toho chlapa. Tak navrhuji, aby vás Whitney na pár následujících dní plně do toho případu zapřáhla a abyste se do vyšetřování zapojil a podával zprávy přímo mně. Momentálně by bylo pro vás lepší rovnou tady zůstat.”

Tomu se říká být vehnán do úzkých. A Warnerův tón připomněl Clevengerovi ještě něco, před čím ho varoval North Anderson. Je nepravděpodobné, že by mu FBI dala při vyšetřování volnou ruku. Warner chtěl mít Clevengera na vodítku a sám je chtěl držet. O to šlo v celé té větě podával zprávy přímo mně, o nocování v ubytovně FBI ani nemluvě. Nejlepší příležitost předvést, že Clevenger nemá dobrý trénink. „Tohle jste mi nabídl už před dvěma dny po telefonu,” řekl Clevenger. „Kromě toho ubytování. Ale já pořád nejsem přesvědčený, že jste připraveni toho chlapa chytit.”

„Prosím?” řekl Warner a neztrácel přitom svůj úsměv politika.

„Chci říct, že máte tuhle úžasnou mapu a všechno a vaši lidé udělali značný kus práce na počítači a v laboratoři. Whitney má asi naprostou pravdu o některých psychologických vlastnostech toho zabijáka. Ale pořád k němu přistupujete zdálky. A mohli byste se k tomu chlapovi dostat, jestli na to máte žaludek.”

„Buďte specifičtější, doktore,” vybídl ho Warner.

„Ten zabiják se k obětem přiblíží, než je zavraždí,” řekl Clevenger a rozhlížel se po lidech kolem stolu. „Poskytuje jim pocit, že mu na nich záleží. A asi mu i záleží, nebo si to aspoň myslí. Jeho potíž je v tom, že dokáže důvěrnost přijímat jen v malých dávkách. Proto musí být stále v pohybu. Žádné dlouhodobé vztahy. Což mu působí velké trápení, jako by působilo každému.”

„Vždycky chceme to, co nemůžeme mít,” poznamenala McCormicková.

Clevenger na ni pohlédl. „Vždycky,” řekl. Zvolna obrátil pohled zase na Kanea Warnera. „Klíč k tomu, jak toho chlapa zmást, způsob, jak ho psychologicky nachytat, je držet mu jeho oběti před očima. Představit jejich příbuzné. Ukázat v televizních zprávách jejich obrázky z dětství. Dát jejich příbuzné dohromady, aby se každý měsíc někde scházeli. Ať o každé té schůzce ví veřejnost. Pak bude náš chlap vyřazen. Outsider, který to jaksepatří pocítí. Má možná třináct krevních vzorků, ale ti lidé v televizi by měli mnohem víc. Fotky, vzpomínky, opravdové slzy. A jeden druhého. Jeho potřeba blízkosti, tedy jeho způsobu blízkosti, ať je jakýkoli, vzroste. Bude pořád lačnější a začne se dopouštět chyb. Možná pocítí potřebu vrátit se na místo některé vraždy. Možná některé truchlící matce nebo bratrovi zavolá. Možná se i nechá chytit, a kdyby jen proto, aby viděl tu svou širokou rodinu, aby s eděl ve stejné soudní síni jako rodiny jeho obětí.”

„Zajímavé,” podotkl Warner nepříliš přesvědčeně.

„Myslím, že doktor Clevenger má pravdu,” řekla Warnerovi McCormicková. „Docela to vypadá, že ten chlap si tak dobře umí držet lidi od těla, že si drží od těla i nás. Musíme se k němu dostat.”

Dorothy Campbellová přikývla.

„Já už celé měsíce říkám, že se proti téhle bestii musíme dát do boje,” řekl John Silverstein z programu analytického vyšetřování zločinu. Bylo to poprvé, co během schůze promluvil „Tady se nedá vysledovat žádný tradiční vzorec, jako odkud je nebo kdo je nebo kdy udeří příště. Musíme ho dostat z nory.”

„Ale mohlo by to být nebezpečné,” namítl Bob White. „Co když zvýšíte jeho potřebu zabíjet a co když neopatrný nebude? Chci říct, že ten chlap umí čekat. Třináct mrtvých během tří let. Jestli zrychlí tempo o sto procent, pořád si ještě může vybírat místa činu.”

Warner souhlasně přikývl.

„Možná to zjistíte,” řekl Clevenger Whiteovi. „A pak ten psychologický tlak ještě vyšroubujete. Musíte být ochotni zrychlit jeho násilnictví tak, až se zhroutí. Hezké to nebude. Ale je to cena, kterou musíte zaplatit, abyste ho zastavili.”

Ozvalo se klepání na dveře. Otevřely se. Ve dveřích stála žena něco přes dvacet. Hleděla na Kanea Warnera.

Warner vstal a šel ke dveřím. Žena mu něco pošeptala. Warner dlouze vydechl, zavrtěl hlavou. Pak se obrátil a zavřel dveře. „Číslo čtrnáct,” řekl. „V nádrži dvacet metrů od silnice číslo 7 v Utahu. Postižený muž, v kolečkovém křesle.”

Celou místnost zalehla tíha. Clevenger pohlédl na Whitney McCormickovou, a ta se s ním podělila o pohled, který si pamatoval z lékařské fakulty, když stával se zdravotní sestrou nad postelí umírajícího pacienta a vědomí, že jsou tak blízko konci života, náhle zrušilo všechny obvyklé hranice mezi nimi. A ten jediný pohled McCormickové ho skoro zlákal upsat se hned na místě k vyšetřování. Byla to výzva, aby sjednotil svůj osobní a profesní život, aby svou potřebu plně žít a plně milovat a být milován nechal projevit se na jediném fóru, které pro sebe doopravdy našel, v honu na zabijáka.

„Podle místního patologa tam to tělo leželo aspoň tři měsíce,” pokračoval Warner. „Ostatky jsou na cestě sem.” Pohlédl na Clevengera a náhle mu spadla maska politika. „Jen abyste věděl,” řekl bez náznaku tázavého tónu v hlase. „Já s tímhle případem vstávám a lehám. Nedovedete si představit, jak toho chlapa chci dostat.” Maska se mu na tvář zase vrátila. „Věnujeme všechen dnešní čas tomu, abychom vám poskytli veškeré informace, které potřebujete k rozhodnutí, jestli se k nám připojíte.”

Když Kane Warner vedl Clevengera k předním dveřím Akademie a do dalšího černého sedanu, měl Clevenger už začátky profilu silničního vraha v hlavě. V konferenční místnosti zůstal přes dvě hodiny, sbíral další podrobnosti o místech vražd a ždímal ze všech účastníků jejich instinktivní pocity ohledně případu.

Věřil, že zabiják je pravděpodobně skutečně muž, nejen proto, že to říkají statistiky, ale kvůli síle. Jeho břitvy prořízly krční tepny a hrtany obětí. Pravděpodobně je mu aspoň čtyřicet, protože bylo těžké představit si, že někdo mladší by byl společensky tak obratný a uměl se tak chovat, aby se oběti s ním cítily v pohodě. Bude hezký, ale ne obzvlášť sexuálně přitažlivý, takže v něm ženy nevidí hrozbu. Zdržuje se v nemocnicích nebo ambulancích první pomoci nebo transfuzních stanicích, vzhledem k jeho zručnosti v zacházení s jehlou. A pravděpodobně je jedináček, neboť jeho potřeba blízkosti, pokrevních příbuzných, je tak extrémní, že je těžké představit si, že by se tolik vyvinula vedle sourozence. Teorie Whitney McCormickové, že je sirotek nebo opuštěné dítě, byla slušný tip.

Žádná část profilu nebyla jistá a nebylo mnoho čeho se chytit, ale jednou věcí se Clevenger cítil jistý: ke zkoumání přibudou další mrtvoly a další místa činu. Zabiják potřebuje zabíjet. Je posedlý.

Zatímco ho sedan vezl k Národnímu letišti, přemýšlel Clevenger znovu o těch třinácti fotografiích, které Warner rozložil po konferenčním stole. Třináct životů. A teď počet mrtvých stoupl na čtrnáct a nemůžeme vědět, kolik se jich ještě najde.

Clevenger si představoval, že zabiják o svých obětech také přemýšlí. Možná právě v tuto chvíli jede po silnici, toužebně čeká, až zapadne slunce, a žízní po zmaření dalšího života a rozšíření své „rodiny”, své pokrevní linie.

Cítil, jak ho plní důvěrně známá nenávist. Neboť pro Clevengera byl konec života nepřítelem. Nenáviděl smrt, ať už ta bestie brala na sebe jakoukoli podobu, rakoviny, stáří nebo vraždy. Jednoduše si vybral kauzu smrti, aby mohl souhrnně využívat, co se naučil, a způsob, jak dovede myslet. A jestliže lidé někdy říkali, že to s tím povoláním přehání, pak prostě nechápali, co se jeho týkalo. Vyšetřování je válka. Člověk zírá smrti do očí, a jestliže smrt zvýší sázku, pak musí být ochoten hodit do banku všechno, dokonce obětovat i sebe, je-li to zapotřebí, aby zabíjení skončilo.

Sedan ho vysadil před terminálem US Air. První dva lety z Kolumbie do Bostonu byly zrušeny kvůli mlze v Loganu, a než přistál doma, bylo čtvrt na šest kvečeru. Vyjel svým náklaďáčkem z ústředního parkoviště a na mobilu vyťukal číslo laboratoře massachusettské všeobecné. „Tady je Frank Clevenger,” řekl ženě, která zvedla telefon. „Sháním výsledek toxikologického testu Billyho Bishopa.”

„Datum narození?” ptala se.

„Jedenáctého prosince 1987.”

„Okamžik, pane doktore.”

„Prosím, buď negativní,” šeptal si Clevenger. Ne že by si myslel, že marihuana je konec světa. Ne že by si většina teenagerů nedala tu a tam jointa. Ale jestli má Billy tu látku v krvi, pak mu lhal o všem, o užívání a pravděpodobně i o prodeji. A to by znamenalo, že se v jeho charakteru nic nelepší.

Uplynula minuta. Clevengerovi připadala jako deset minut. „Haló?” naléhal.

„Jen vteřinku,” řekla žena. „Můj počítač. Dobře Ne. Žádný záznam tu nemáme.”

„On se nedostavil?” ptal se Clevenger.

„Zřejmě ne,” řekla.

„Nemohl by výsledek být zaznamenán někde jinde?”

„Kdyby se na ten test dostavil, byl by tady v počítači, i kdyby tu ještě nebyly výsledky.”

„No, děkuji, že jste se podívala,” řekl Clevenger a cítil divnou směs zlosti a zklamání a smutku, jakou v něm dokázal vyvolat jedině Billy.

„To nic,” a zavěsila.

Clevenger vyťukal číslo svého podkroví, nikdo se nehlásil. Vyťukal Billyho mobil a získal jeho stručný zaznamenaný vzkaz: „Víte, co dělat,” a pak pípnutí. Zavěsil, vyťukal číslo znovu, slyšel tentýž vzkaz.

„Sereš mě,” prohlásil hlasitě a odklikl. Hodil telefon na místo spolujezdce a zamířil domů.

ŠEST

Billy Bishop seděl na vzpěračské lavici, kterou si zařídil ve svém pokojíku v Clevengerově chelseaském podkroví. Ze sterea řvali Doors a Billy zíral francouzským oknem na horizont Bostonu, blýskající za Fitzgeraldovým dokem.

Místnost byla prázdná až na vzpěračskou lavici, jednoduchý psací stůl, postel a stereo soupravu se změtí drátů, kterou naskládal k jedné stěně. Stěny pokrývaly plakáty rockových skupin Blátivá louže, Perlový džem a Vděční mrtví.

Billy dosáhl maxima, šestkrát zdvihl sto kilo. Byl udýchaný a myšlenky mu pádily.

Měl docela dobrý pocit. Pobyl dole v doku, promluvil s Peterem Fitzgeraldem a dostal místo, na které nastoupí hned příštího dne. Jistě, všechno to bylo zásluhou Clevengerovou, ale Billy to aspoň nezvoral. Udělal, co měl. Což přece musí něco znamenat, ne? A je to docela pěkný flek. Musí se naučit seřizovat motory remorkérů. Bude muset vycházet s chlapy, kteří jim kapitánují. A pro začátek dostane deset dolarů za hodinu na ruku, což je sice pro blbce, ale pořád mnohem lepší než dělat zadarmo. Poradce Walsh a ta jeho sekretářka s vypasovaným zadkem a Scott Dillard a ti ostatní z Audenu můžou táhnout k čertu, parta zasraných pokrytců.

Dillardovi a jeho tvrdým kámošům se prostě nelíbilo, že je někdo zmlátil. To byla vlastně celá ta historka, docela legrační vzhledem k tomu, že si obě rvačky začali. Dillard furt něco žvanil o Billyho účesu a o kroužku v nose a jeho kámoši si pak mysleli, že ho pomstí za nakládačku, kterou dostal.

Co se týče Billyho, člověk přece nezačíná něco, co nemůže dokončit. A jestli ano, pak si to vypije a slízne trest.

Ale Dillard a spol. ne. Ti ho práskli.

Vstal a přikročil k zrcadlu nad psacím stolem. Teď byl uřícený. Jeho trup vypadal jako krunýř gladiátora, perfektní prsní svaly, ploché břicho. Nikde ani špetka tuku. Ohnul paže a pozoroval, jak se mu zavlnily bicepsy, tvrdé jak skála.

Pokrytci jsou to všichni. Už ta myšlenka, že ho udal Dillard, že má ve skříňce marihuanu, když přece sám Dillard byl jedním z jeho nejlepších zákazníků! Ten hajzl si pěstoval návyk na osmadvacet gramů za měsíc, dokud se nerozhodl pouštět se do Billyho kvůli jeho dredům, nejdřív vtipkoval, pak zašel dál a opravdu ho otravoval. Z Jamaiky, vopičáku? Z vostrova, vopičáku? A tak ho Billy vyškrtl. Chladně. Už ani jointa. Nekousej do ruky, která tě krmí.

To byla pravá příčina, proč se Dillard chtěl rvát: Byl lačný svého čoudu, a nedostal ho.

Billy se naklonil k zrcadlu a prohlížel si svůj kroužek v nose, ujišťoval se, že se piercing hojí. Pak ustoupil a usedl na konec vzpěračské lavice. Propletl si prsty za hlavou, zatočil rameny vpravo i vlevo, protáhl se před další sestavou.

Že ho Walsh vyhodil kvůli pytlíku marihuany, to byla především sranda. Mohl by někdo vážně věřit, že si poradce nedává každý večer pár martini, když jde domů ke své mrňavé ženě s tlustýma nohama a křiklavou rtěnkou? Jaký je rozdíl mezi tím a jointem? Nebo kde je dělicí čára? Jiná než to, že na zisku z prodeje chlastu má podíl vláda? Chlast taky může zničit játra nebo udělat z někoho vraha za volantem, zatímco sem tam tráva nikomu neublíží.

Ulehl na vzpěračskou lavici a uchopil tyč nad hlavou. Přidal na každou stranu pětikilové závaží, takže měl nad sebou 110 kilo. Zhluboka se nadechl a vytlačil tyč ze záchytek. Spustil si ji k hrudníku, pak vydechl z plic všechen vzduch a tlačil tyč vzhůru. Dobrý. Zopakoval to. Podruhé a potřetí. Při čtvrtém pokusu se mu prsní svaly chvěly, jak zadržoval klesající tyč. Paže jako by vypovídaly službu. Ale sáhl hluboko do svých rezerv a představil si, že tyč chce vzhůru, že zemská přitažlivost působí opačným směrem, že jenom s ní musí spolupracovat. Zavřel oči, zdvihl krk a tlačil vší silou, se zuby zaťatými. Jak zdvihal tyč, napínal paže a zlomek vteřiny udržel tyč v rovnováze, než ji spustil na ocelové záchytky.

„Prima,” překřikl Clevenger hudbu dřív, než vkročil do pokojíku.

Billy se posadil, dýchal jak kovářský měch, celý zpocený.

Clevenger kývl na stereo. „Nevadilo by ti, kdybych to ztlumil?”

Billy přešel ke stereu a ztlumil zvuk. „Měls mě vidět,” řekl a obrátil se ke Clevengerovi. „Málem jsem to projel.”

„Ale neprojel,” řekl Clevenger. Pokročil do pokojíku. „Vůbec ne.”

„Sto deset,” řekl Billy. „Čtyřikrát.”

„Nový rekord,” řekl Clevenger. „Gratuluju.” Kývl na Billyho mobil na podlaze vedle vzpěračské lavice. „Snažil jsem se ti volat cestou z letiště.”

„Já jsem to neslyšel,” lhal Billy.

Clevenger přikývl.

„Dnes jsem mluvil s Peterem Fitzgeraldem,” sdělil mu Billy. „Zítra nastoupím.”

„Dobře,” přisvědčil Clevenger rezervovaně.

„Deset doláčů na hodinu,” řekl Billy a vložil do hlasu víc nadšení, než cítil, s nadějí, že ta energie snad požene rozhovor mimo jakoukoli zmínku o drogovém testu.

„Co ten drogový test?” řekl však Clevenger.

„Nedostal jsem se tam,” pravil Billy automaticky. Sáhl po svém tričku. „Půjdu zítra,” řekl a navlékal si je. „Hned ráno.”

„Co tím chceš říct, že ses tam nedostal?”

„Když jsem skončil v doku, bylo tak půl čtvrté, a slíbil jsem Casey, nové holce, co jsem se s ní seznámil, že jí zavolám, což trvalo asi do čtvrt na šest, půl šesté, pak už byla tma, tak jsem si myslel, že to může počkat.”

„Proč jsi na ten test nešel dřív než do doku, jak jsme se dohodli?” tázal se Clevenger.

„Z milionu důvodů,” na to Billy.

„Z milionu?”

„Upřímně? Až do poledne jsem spal, pak jsem se šel proběhnout, abych si nějak pročistil hlavu, dal jsem si oběd a tak. Pak jsem si dělal hlavu, že na klinice bude nával a že bych moh zmeškat Petera. Víš? Ale určitě tam můžu jít zítra ráno.”

Clevenger věděl o narkomanech, včetně sebe sama, dost, aby mu bylo známo, že se vždycky vyhýbají vydání svých tělních tekutin a získávají čas, aby se jejich tělo detoxikovalo, aby ledviny a játra vymazaly pravdu. „A co teď hned?” zeptal se. „Můžem se zastavit v laboratoři mého kamaráda Briana Strasnicka v Lynnu. Lékařské centrum na Willow Street. Je tam do půlnoci.”

„Řek jsem Casey, že se sejdem,” namítl Billy.

„Sejdete se potom,” řekl Clevenger a snažil se ovládat.

Billy se zasmál a zavrtěl hlavou. „Jí se to nebude líbit.”

„Na to kašlu, co se jí nebude líbit,” vybuchl Clevenger. „Spolu jsme se domluvili, že půjdeš na test do massachusettské všeobecné a pak na pohovor do doku. A tys mě podfouk. Tak teď se mnou pojedeš do Lynnu.”

„Protože mi nevěříš,” řekl Billy a snažil se, aby to znělo zraněně.

„Protože tys nedodržel dohodu,” řekl Clevenger.

Billy zavrtěl hlavou. Seru na to, myslel si. Třeba ta Strasnickova mašinka moc nefunguje. Třeba bude mít příležitost přimíchat do moči trochu vody a zředit drogové metabolity pod míru jejich rozpoznatelnosti. A jestli nic z toho nevyjde, přece jen získá další večer s Casey, než se ten průser donese Clevengerovi. „Fajn,” řekl. „Jedem.”

„Jak bylo v Quanticu?” zeptal se Billy, sotva nasedli do Clevengerova náklaďáčku.

„Myslím, že to šlo docela hladce,” řekl Clevenger. Doufal, že se Billy s tím spokojí. Ze dvou důvodů. Za prvé byl příliš nazlobený, než aby vedl řečičky. Za druhé, což bylo důležitější, chtěl držet Billyho co nejdál od své forenzní práce, aby ho nekrmil neustálými porcemi temnoty.

„K jakému případu tě chtějí?”

„K vraždě.”

„Silniční vrah?” tázal se Billy vzrušeně. „To by bylo senzační, na tom dělat.”

„Žádali mě, abych o té schůzi nemluvil,” řekl Clevenger upjatě. Pohlédl na Billyho a viděl, že schlípl. „S nikým.”

„Jistě,” přisvědčil Billy.

„Takhle to chtějí.”

„Ale řek jsi jim, že před Northem Andersonem nic netajíš?”

Clevenger cítil, že Billy bojuje o výhodnou pozici. Část Billyho nechtěla s Clevengerem nic mít a část se mu chtěla co nejvíc přiblížit. Blíž než komukoli jinému. A možná, kdyby Billy byl splnil dohodu o drogovém testu, pověděl by mu trochu víc o té schůzi. Nic příliš hrozného. Nic opravdu významného. Jenom něco, aby věděl, že k němu Clevenger má důvěru. Ale teď by to byla chyba. Billy se musí naučit, že důvěru je třeba si zasloužit. „North mě nikdy nenechal ve štychu,” řekl.

Billy se odvrátil a zahleděl se z okna.

Dalších několik minut jeli mlčky, zamířili po 16. východní silnici přes Revere a Clevenger by rád věděl, nač Billy myslí. Odhadoval, že asi není soustředěný tolik na drogový test jako na to, jestli s ním bude hotov včas, aby stihl vlak z Lynnu na rande s přítelkyní v nákupním středisku Severního pobřeží, o deset kilometrů dál v Peabody, což si dohodl, než opustili podkroví. Možná myslí na to, jestli v Tower Records budou mít ta cédéčka, která chce, nebo jestli má dost peněz na pokoj v motelu 6, v ulici vedoucí od nákupního střediska.

Billy však nepřemýšlel o ničem z toho. V těch dvou minutách ticha, kdy zíral z okna, uvažoval, jaké by bylo otevřít dveře a vyskočit z auta. Představil si mocnou směs paniky a potěšení před dopadem na vozovku, při čemž by mnoho z toho potěšení pocházelo z Clevengerova zděšení. Přímo slyšel skřípot brzd, až by Clevenger zajel na okraj vozovky, zvuky kroků, až by běžel k Billymu, ležícímu tváří dolů na dlažbě a krvácejícímu. A ačkoli si Billy nedovedl plně vysvětlit to uspokojení, jaké by cítil, až by byl obrácen naznak a viděl zármutek a paniku v Clevengerově tváři, věděl, že to souvisí se skutečností, že Clevenger mu právě tak nechce ublížit, jako chce ublížit on sám sobě. To by byl jeho závěrečný běh, jeho eso v rukávu, i když by nemohl říci, jakou hru s Clevengerem vlastně hrají, i když mu úplně ušlo, že Clevengerovo sebeovládání je něco, čemu se říká láska, a že jeho vlastní nedostatek sebevlády je něco, čemu se říká odpor k sobě samému.

Billy Bishop si dokázal vážit své fyzičky a vlasů, malého zlatého kroužku v nose a modrozelených písmen a lebky na svých zádech. Dokázal se pyšnit, že se umí rvát, výborně hraje fotbal a je magnetem pro hezká děvčata. Ale jeho marnivost byla jen obranou proti tomu, co cítil uvnitř, tomu ošklivému, prohnilému, co si zasloužilo každý výprask, který kdy dostal a ještě dostane. Jako skoro každé týrané dítě rozhodoval v případě pochybnosti ve prospěch svého tyrana, chlapa s opaskem.

Billy se však na dlažbě neocitl. Když se dvě minuty mlčení chýlily ke konci, vrhl se jiným směrem. Obrátil se na Clevengera. „Na ten drogový test ani nemusíme jít,” řekl.

„Jdeme na něj,” odpověděl Clevenger.

„Já ti můžu říct, co se tam ukáže.”

Clevenger na Billyho pohlédl a viděl, že je vážný. Zajel na parkoviště u Dunkin‘ Donuts a zaparkoval. „Dobře, tak co se ukáže?”

„Marihuana,” řekl Billy a bránil se úsměvu. „Vykouřil jsem pár jointů, co jsem ve škole už neprodal.”

Clevengerovi se sevřelo srdce. Několik vteřin se cítil naprosto bezmocný. Hloupost, snažit se být klukovi otcem, když jemu nebyl otcem nikdo! Koho to vlastně chtěl zachránit? Billyho? Sebe? Proč si prostě nepřiznat, že oni dva jsou stejně beznadějní, slepý vede slepého. „Kolik jsi”

„To není všechno, co se ukáže,” řekl Billy.

Clevenger vydechl v napětí, co ještě uslyší.

„Marihuana,” pokračoval Billy a pozoroval, jak ta slova Clevengera pořád zraňují. „A kokain a steroidy.”

Clevenger dovedl odhadnout z Billyho tónu, že ho zamýšlí ranit, že se snaží zajistit si ho jediným způsobem, který zná, negativně, konfrontací. A to ho upamatovalo, že záchrana Billyho nevypadala nikdy jinak než jako maraton. Nesouhlas oddělení sociálních služeb s jeho adopcí Billyho mu alespoň pomohl to vidět. Víc než polovina dětí, adoptovaných v Billyho věku, s životní historií, jakou má on, končí jako bezdomovci, ve vězení, nebo se ani nedožije dvaceti let. Vyhrát boj o jeho duši znamená držet ho za ruku a přitom zvolna, pracně vykořeňovat jeho démony. Znamená to zápasit celá léta, mnoho bitev prohrát. „Tak co myslíš, že bychom měli dělat?” zeptal se.

Billy pokrčil rameny a stále napjatě pozoroval Clevengerův obličej.

„Ty myslíš, že je to moje věc,” řekl Clevenger spíš pro sebe.

Billy se obrátil a zíral z předního okna.

Clevenger totéž. „Tady je standardní odpověď: máš půdu pod nohama,” řekl. „Což tady nebude fungovat, chceš-li co vědět. Myslím, že bys byl nahoře v podkroví docela spokojený tak měsíc, se svým vzpíráním a stereem a běháním za holkama.” Odmlčel se. „A ještě je jiná odpověď, asi takováhle: jestli nepůjdeš na třicetidenní program detoxu, jdeš z domu a staráš se o sebe. A tohle myšlení má něco do sebe. Pevná láska může fungovat. Ale s někým jako ty je to risk. Ty jsi se sebou tak nespokojený, že se možná cítíš doma spíš na ulici. Možná si myslíš, že si právě to zasloužíš. A že já ti to nepřeju. Pravda je, že bych to nespolkl.” Pohlédl na Billyho, aby viděl, jestli zareaguje na olivovou ratolest. Nezareagoval. „Jiní rodiče prostě volají policii,” pokračoval, „nechají okresního státního zástupce obžalovat jejich potomka z držení drog a doufají, že soud stanoví drogové testy jako s
oučást podmínečného propuštění.” Pokrčil rameny. „To není vždycky tak hrozný nápad. Když ti visí nad hlavou odsouzení do basy, nemáš z fetování to pravé potěšení.”

„Ale zato víc vzrůša,” namítl Billy a stále zíral před sebe.

Clevenger se obrátil k Billymu, viděl v jeho tváři arogantní výraz. V tu chvíli měl opravdu chuť popadnout ho za krk a praštit mu hlavou o přední sklo, smazat mu ten hloupý úsměšek z obličeje, dát mu vědět, že existují lidé mnohem a mnohem tvrdší, než si sám o sobě myslí. Možná Billy potřebuje právě takovou lekci, kterou mu na střední škole Auden nikdo nemohl dát.

Ale jak Clevenger cítil, že se v něm hromadí vztek, srdce mu začíná pádit a čelisti se zatínají, uvědomil si, že Billy právě o výprask usiluje. Podvědomě se snaží vzkřísit vztah, který měl se svým otcem, a strká Clevengera do role tyrana. Clevenger jen potřásl hlavou při myšlence, jak tuhý život má minulost. Scházela jen jedna chyba, facka, rána pěstí, a byl by tím, čím byl jeho vlastní otec, a uskutečnil by se patologický vývoj týraného v tyrana. Tohle nutkání k opakování je svůdné. Jediné východisko je promluvit o té dynamice, ne se podle ní chovat. „Ovšem,” řekl, „někteří rodiče, kteří to nezvládají, prostě to svinstvo z dětí vymlátí.”

Billy na něj pohlédl. „Na to seru,” prohlásil. „Dělej to, jestli chceš.”

„To chceš ty.”

Billy obrátil oči k nebi.

„Já jsem jel v tom samém, v čem ty,” řekl Clevenger.

„V čem?” tázal se Billy.

Clevenger se zase díval předním oknem. „Snažil jsem se předvádět, jak jsem silný, když přežívám jeden výprask za druhým. Nejdřív od otce. Pak, když už jsem ho vedle sebe neměl, docela pěkně jsem si ho nahradil. Skoro jsem se zabil kokainem a chlastem.”

„Ty?” protáhl Billy. „Kokainem?”

Clevenger mžoural do noci. „Otupovalo to bolest. To je ta zřejmá část. Ale dělalo to i něco jiného. Udržovalo mi to naživu sen o otci. Sen o otci, kterému by na mně záleželo.”

„Tomu nerozumím,” namítl Billy.

„Dokud jsem sám sobě škodil,” řekl Clevenger a pohlédl na něj, „dokud jsem si nic lepšího nezasloužil, mohl jsem věřit, že mě miloval. Mě, bordeláře. Mě, závisláka. Lháře. Co na tom, že ten starej byl beznadějný alkoholik? Co na tom, že na mě v ožralosti vytahoval řemen? Vždyť ne že bych si to nezasloužil! Stačilo podívat se sám na sebe a vidět, co dělám.”

Billy naslouchal pozorněji.

„Když si uvědomíš, že doopravdy máš svou cenu, Billy,” pokračoval Clevenger, „přijde ti do cesty spousta trápení. Mám na mysli opravdu cenu, kvůli srdci, ne kvůli vlasům nebo ksichtu nebo tělu. Protože pak začneš cítit, jak to bolelo, když z tebe ta víra byla vytloukána, kolik jsi trpěl, než ses na to konečně vykašlal. Začneš sčítat, kolik tě to stálo, mít otce, který tě nemiloval. A pak doopravdy krvácíš.”

„Nebo vykrvácím,” dodal Billy.

Ta poznámka Clevengera překvapila.

„Každý vždycky říká, jak se tomu má čelit,” řekl Billy. „Jako že se pak člověk cítí šťastný. Ale kdo může říct, že nebude ještě hůř? Že člověk úplně neprohraje?”

Clevenger přikývl. Billy má pravdu. Když člověk odloží svoje obranné schopnosti a postaví se tváří v tvář svým démonům, vždycky je tu možnost, že vyhrají. „Nebudu ti lhát,” řekl. „Některým lidem se to stává. Někdy se bolest nedá vydržet. Ale nestává se to zdaleka tak často lidem, kteří se spojí, jako bychom mohli my dva. Kdybys byl ochoten vždycky mi povědět, že se ti chce vzít drogu, místo aby sis ji vzal, kdybychom spolu mohli hovořit, když jsi dole a ne v rauši, nakonec bychom vyhráli.”

„Ale ty nejsi můj dušař,” namítl Billy.

Clevengera na okamžik napadlo, jestli Billy nakonec nežádá o návštěvu terapeuta, k čemuž by ho rád dostrkal. Pak si však uvědomil, že Billy žádá něco víc. „Ne,” řekl, „tvůj terapeut nejsem, snažím se být tvým tátou.” Všiml si, že Billy naprázdno polkl, což znamenalo buďto, že ho dojalo, co slyšel, nebo že to hraje. „Tak mi řekni, kam tě mám zavézt, člověče. Svoje rozhodnutí. Můžu tě vysadit u obchodního centra nebo tě odvézt zpátky do podkroví, nebo do Strasnickovy laboratoře. Co si vybereš. Pořád jsem na sto procent s tebou.”

„K čemu by nám ta laboratoř byla?” ptal se Billy. „Vždyť jsem ti řek, co ten test ukáže.”

„Ještě je na to příliš brzy, abych ti na slovo věřil. Mohl bys třeba brát spoustu jiných drog. Bez laboratorního vyšetření se musím pořád starat, jestli vím, proti čemu stojíme. A radši bych nemusel.”

Billy hleděl z okna na straně spolujezdce. Myslel na to, že Clevengerovi opravdu hodně dluží. Uvažoval, že to, co Clevenger říkal, dává smysl, aspoň ty části, kterým rozuměl. Ale nejvíc myslel na to, že už vyklopil, co všechno bere, tedy až na extázi tu a tam. A tu si nevzal už přes týden, takže se v testu určitě neobjeví. A už stejně řekl Casey, že se na rande nedostane dřív než pozdě večer. A tak zkrátka opravdu nemá co ztratit, když poskytne trochu krve a moči. Obrátil se na Clevengera. „Jeďme do té laboratoře.”

SEdM

Časně ráno, 23. února 2003

Canaan, Vermont

Byla jedna hodina, ale Jonahovi se nechtělo spát. Ležel v posteli jen v džínsech, s rukama a nohama nataženýma na matraci a usmíval se do stropu. Dokonale tvarované svaly jeho hrudníku, ramen, paží a nohou se vlnily vzrušením. Byt mu byl ještě cizí, ještě poskytoval pocit svobody. Anonymita místa, jeho holé stěny, nové bílé povlečení a ručníky, čerstvě vyčištěný béžový koberec ode zdi ke zdi, umělohmotné talíře a nádobí, vinylový gauč a dřevěný dýhovaný jídelní stůl, to vše mu dávalo pocit znovuzrození. Nikdo v bytovce ho neznal. Nikdo na tříkilometrové cestě do nemocnice ho neznal. Za ty týdny, co byl v Canaanu, si nedal zavést telefon, neobjednal noviny, nenapojil se na kabelovku. Buď něco zhltl v nemocniční kafetérii, nebo si jídlo přinesl z čínské restaurace Čin Čin dva bloky od svého bytu nebo z canaanské pizzerie hned za rohem.

Michelle Jenkinsová ho ještě dvakrát zvala, ale pokaždé zdvořile odmítl. Nepotřeboval ženu. Počet jeho pacientů vzrostl na osm, a ti mu předávali bolesti nejen své, ale i svých utrápených otců a matek a sourozenců, kteří přicházeli na setkání s rodinami na uzavřené oddělení. Z osmi životních příběhů se brzy stalo šestnáct, pak dvaatřicet, pak čtyřiašedesát. Každý pracovní den představoval nepřetržitou orgii utrpení.

To Jonaha uspokojovalo.

Propletl si prsty za hlavou, zavřel oči a myslel na šestiletou Naomi McMorrisovou, ve třech letech znásilněnou. Prvních třicet minut, které spolu strávili, proseděla tiše v jeho pracovně se zkříženými kotníky, kývala dětskýma nožkama dopředu a dozadu, příliš vyděšená, než aby na něj pohlédla déle než půl minuty. Byla krásná, ač hubená, s dlouhými světlými vlasy a modrozelenýma oduševnělýma očima, které věděly daleko víc, než by v jejím věku měly; které naznačovaly, co všechno už viděla, příliš brzy, z lidské krutosti. Násilnický přítel její matky přišel a odešel, ale zanechal v ní znalost dospělých a cizích lidí. To byla příčina, proč se Naomi opakovaně řezala, a když se nedostala k noži nebo vidličce nebo zlomené tužce, rozdrápala si zápěstí a dívala se na prosakující krev. Neboť šestiletá nemohla najít slova, aby vyjádřila hrůzu, nevýslovnou bolest, zoufalství, které zažila, kd
yž cítila, že se do ní vniká, do ní samé. Rozříznout sama sebe, to mohlo historku vypovědět beze slov, proražení její tělesné integrity, teplá červená tekutina kapající na koberec. Znovu a znovu vycházela ze svého pokoje na uzavřeném oddělení nebo stávala v kafetérii a každému nastavovala svá krvácející zápěstí s široce rozevřenýma očima, s triumfem ve tváři, jako by říkala: „Ať už to není žádné tajemství. Byla jsem roztržena.”

Před odchodem do penze napsal doktor Wyatt do Naominy karty pokyny, jak zajišťovat její bezpečí. Napsal, aby jí obden byly pilovány nehty, zamezen přístup k ostrým předmětům a každých pět minut aby byla kontrolována. Byla to rozumná opatření, která jí měla bránit v sebepoškozování. A taktéž pětasedmdesát miligramů zoloftu, které měla brát každé ráno pro zlepšení nálady, dva a půl miligramu zyprexy každé odpoledne pro zklidnění a pětadvacet miligramů trazodonu každý večer jako ochranu před nočními můrami.

Potíž byla v tom, že Naomino krvácení bylo většinou vnitřní. Znemožnit jí, aby si rozřezávala pokožku, nikdy nezabránilo střepům jejího rozbitého dětství potichu řezat duši.

Jonah věděl, že k děvčeti jako Naomi nikdy nezíská přístup obvyklou cestou. Nebyla ochotna otevřít se mu prostě jen proto, že se mu říkalo doktor a protože slíbil, že jí neublíží. K tomu potřeboval být obětí jako ona. Potřeboval vzbudit její instinkt utěšování a ochraňování jiné osoby, instinkt, který často přežije trauma, a dokonce po něm zesílí.

„Mně se tady nelíbí,” řekl Jonah, když s ní těch prvních třicet minut mlčky proseděl.

Naomi ještě nepromluvila, ale poprvé na něj pohlédla.

„Já to tu úplně nenávidím,” pokračoval.

Další její pohled. Pokrčení ramínky. Pak, s pohledem na své kývající se nožky: „Jak to?”

Jak to? Dvě slova, pět písmen, ale otevření ne méně zázračné, než když se Rudé moře rozestoupilo, aby Židé mohli projít do Země zaslíbené. Šestiletá duše, ještě nová v tomto hrozném světě, zvala jeho do sebe. Jeho, zašpiněného víc než čtyřiceti lety na této planetě. Jeho, na jehož hříchy by slova nestačila. Jeho, do sebe. K Bohu. „Slibuješ, že to nikomu nepovíš?” zeptal se jí.

Přikývla.

„Přísaháš?”

„Přísahám,” řekla Naomi.

„Jsou na mě oškliví,” řekl Jonah.

Její nožky se přestaly kývat. „Kdo?”

„Ostatní doktoři.”

Pohlédla na něj, dívala se na něj. „Jak? Co vám dělají?”

„Všelijak mi nadávají. Otravují mě.”

„Proč?”

„Myslím, že mě nemají rádi.”

„Nemají vás rádi?” ptala se.

„Nechtějí mě tady. Nechtějí se mnou kamarádit.”

„Proč ne?”

Pokrčil rameny. Šestiletý by nemohl pochopit, proč ho jiní šestiletí nemohou vystát. A v tomto momentě bylo Jonahovi šest a kamarádil se s šestiletou. Chtěl vytvořit to naprosté spojenectví, jak to děti v šesti letech dovedou. My proti nim. My proti ostatnímu světu. „Tohle všechno je tajemství,” řekl. „Jen mezi tebou a mnou. Neměl jsem ti to říkat.”

„Já nikomu nic nepovím,” slíbila.

Usmál se. „Můžeš přijít zítra?”

„Prima.”

Prima. Další vítězství nad Naominou izolací. Její porážka. Naomi odešla do svého pokoje a Jonah zůstal v pracovně. Ale už věděl, že se mu bude kousek po kousku přibližovat. Když se jí projeví jako zranitelný, umožní jí, aby byla zranitelná před ním. A spolu, oba jako oběti, přijmou její démony a nechají je vřískat, křičet, kvílet a zuřit, jak dlouho budou potřebovat.

Jonah otevřel oči a zase zíral na strop. Přímo cítil Naominu svěží pleť. Přál si, aby teď právě byla s ním. Přál si, aby tu byli i Tommy Magellan a Mike Pansky a všichni jeho další pacienti. Aby nikdy nemusel opustit uzavřené oddělení. Aby tam mohl jíst, spát a koupat se, mezi těmi malými zklamanými lidmi. Neboť zamknout za sebou každý večer dveře bylo jako zamknout tam kusy sebe.

Ta představa zamčených dveří, on na jedné straně a oni na druhé, mu uvázla v mysli a v hrdle. A samota byla nebezpečná zóna. To samota v něm budila touhu opustit byt a chodit po ulicích, hledat pravdu, vyhrabávat důvěrnosti.

Nikdy nepodlehl impulzu zabít někoho ve městě, kde právě pracoval, ale kdysi se tomu přiblížil. Velmi přiblížil. Listopad a prosinec 1995 strávil ve Frills Corners v Pensylvánii, hned u oblastního národního parku, pracoval v oblastním lékařském centru ve Venangu. Tamější dětské psychiatrické oddělení nebylo uzavřené a přijímalo jen pacienty, kteří mohli „uzavřít dohodu o bezpečí” slibem, že si neublíží. To znamenalo, že děti mohly jezdit domů na návštěvy nebo chodit na vycházky „na propustku” se svými rodiči. Od posledního dne před Vánoci až do následujícího pondělka se tam dost vyprázdnilo. Pro Jonaha to tehdy znamenalo pět dní samoty. A té neděle pozdě v noci to zase začalo, bušení v lebce, palčivost na pokožce, hrozné zápasení o vzduch do plic. Tak vyrazil hned po půlnoci na procházku. Dýchat. Zbavit se toho žáru.

Čekala na něj. Jako ti ostatní. Ally Bartlettová, osmadvacet let, ne malá a ne vysoká, možná deset kilo nadváhy, prostředně hnědé oči a kučeravé černé vlasy. Seděla na autobusové zastávce před barem a měla na sobě hnědé vlněné kalhoty a modrý vlněný kabátek. Kolem krku měla dvakrát ovinutou tlustou červenou šálu. Na hlavě nic. Rukavice žádné. Zírala na něj od momentu, kdy zahnul kolem rohu. Když k ní kráčel, nepohlédla jinam. „Vy určitě mrznete,” řekla s úsměvem, když se posadil v uctivé vzdálenosti vedle ní.

Jonah měl na sobě vybledlé modré džínsy a šedý rolák. Neměl kabát, ale zima mu nebylo. „Někdo mi ukradl kabát,” řekl jí.

„Autobus by tu měl být za pár minut,” řekla. „Vemte si tohle,” dodala a rozvazovala si šálu. „Aspoň než přijede.”

„To nemůžu,” namítl Jonah a věděl, že si šálu vezme.

„Nedělejte hrdinu,” napomenula ho. „Mrzne.” Odvázala si šálu a odhalila tím zlatý křížek, který měla na krku.

Jonah přikývl v tichém poděkování za toto znamení nabídky boží. Vzal šálu, ovinul si ji kolem krku a vdechl Allyinu omamující vůni, směs jejího parfému, makeupu, potu, dechu. „Jmenuji se Phillip,” řekl. „Phillip Keane. Jsem lékařem v oblastní ve Venangu.”

„Ally Bartlettová,” představila se. Pohlédla dolů ulicí. „Už tu musí být každou vteřinu,” řekla.

Lačnost ho připravila o rovnováhu a začal se jí neohrabaně vyptávat. „Jaké byly svátky?”

„Hrozné,” řekla s ještě širším úsměvem.

„Proč?” Připadalo mu, že to slovo zaznělo zoufale. „Co bylo hrozné?”

Úsměv zmizel. „To je dlouhá historie.”

Takže Ally už zavírala dveře. Nachytala ho na přátelskost a teď před ním zavírala. V mrazivé zimě. Bezdomovci na rohu, žebrajícího o drobné, by dala víc. Jonaha klidně ošidí. Jonaha, člověka oddaného hojení jiných, ignoruje. Měl pocit, jako by měl hlavu rozpolcenou vedví. Dovedl si představit, jak mu bazilární tepna podél spodiny mozku pulzuje, jak pohněvané nervové buňky v jejích stěnách ječí v agonii, napínané každým úderem jeho srdce. Potřeboval úlevu, a kdyby jen tu úlevu, která přijde, až uslyší Allyin dušený výkřik, pohlédne do jejích zděšených očí, pozná její bolest. Sáhl do kapsy a sevřel dýku, kterou měl u sebe. Ohlédl se na téměř liduprázdný barový lokál za nimi, pak po ulici. Byli sami. „Kde je ten autobus?” řekl roztřeseným hlasem. Vstal. A málem by se byl na ni vrhl, s ne větší radostí než Abraham, když zdvihl dýku na Izáka, vzal by jí život, který potřeboval, život, kter mu Bůh nabízel. Žena však promluvila.

„Bude to znít bláznivě,” řekla, „ale nechcete si dát něco k pití nebo tak? Chci říct, člověk nikdy neví, koho doopravdy potkává, nebo proč.”

Napít nebo tak. Jonah uvolnil stisk kolem dýky. Hluboce se nadechl a vydechl.

Pohodila hlavou. „Chci říct, jste tu vy. Jsem tu já. Autobus nikde. Mrzne. A nějakých pět metrů od nás je bar.” Nastavila dlaně do vzduchu. „Jako kdyby nám Bůh chtěl něco povědět, nemyslíte?”

„S Bohem se nikdy neví,” řekl Jonah. Předstíral váhání. Pustil dýku. „Proč ne,” řekl za pár vteřin.

Vybrali si stůl v zadní části Sawyerovy hospody, objednali si pivo.

„Vy máte neuvěřitelný hlas,” řekla Ally. „Říkají vám to lidé?”

„Někdy.”

„Skoro divný.”

Jonah zdvihl obočí.

„Já jsem to tak nemyslela,” řekla s půvabným smíchem. „Ne divný, spíše podivný. Příjemně divný. Laskavý. Ale víc než to. Utěšující nebo tak něco.”

„Tak tedy proč jste měla tak hrozné svátky?” zeptal se Jonah.

Pohlédla na svoje pivo. „Vy jste umíněný, že?”

„Lidé mi to říkají. Pořád.”

Pohlédla na něj. „Otec,” hlas jí klesl do šepotu, oči se začaly přivírat, „umírá.” Pak se rozplakala.

Jonah seděl tiše, konsternován. Možná mu Bůh opravdu seslal anděla, přes to, čím se stal, přes ty hrozné věci, co napáchal.

Ally otevřela oči, pohlédla na něj. Stírala si slzy, ale z očí se jí řinuly další a další. „Promiňte. Nenavrhla jsem vám jít sem proto, abych se tu takhle sesypala. Já si jen zřejmě nedovedu”

„Nedovedete” Předklonil se.

Nechala slzy stékat po tvářích. „S tím poradit.”

Jonah sáhl přes stůl, vzal její ruku do obou svých. Vůbec se nebránila jeho doteku. „Na co váš otec umírá?” zeptal se.

„Nějaký virus mu infikoval srdce,” řekla. „Je oteklé a správně nepumpuje. Endo”

„Virová endokarditis,” řekl.

Utřela si oči rukávem svetru. „Opravdu jste doktor.”

„Opravdu jsem.”

„Srdcař?” zeptala se.

„Svým způsobem ano, myslím,” odvětil. „Psychiatr.”

Usmála se. „A tak není divu,” řekla.

„Není divu čemu?”

Její úsměv zjemněl v cosi obzvlášť vřelého, skoro láskyplného. „Není divu, že mám pocit, jako bych vám mohla vyprávět cokoliv.”

Jonah cítil, že mu ze svalů mizí napětí, z pokožky horkost. Uvědomil si, že ho hlava přestala bolet. „Povídejte mi o něm,” vyzval ji.

A Ally povídala, aniž by Jonah musel lovit nebo dorážet nebo hrozit, vyprávěla mu pravdu. Pověděla mu, co na svém otci milovala a co nemohla vystát. Povídala mu, jak vyrůstala v Ithace ve státě New York. Pověděla mu, jak ji znásilnil student druhého ročníku v Cornellu, když jí bylo čtrnáct. Jak se jí otec ptal, co udělala, aby si ten kluk myslel, že chce sex, a že ji otec držel v náručí, když plakala, hladil ji po vlasech a slíbil, že všechno bude zase dobré. Řekla mu, jak ráda by totéž prokázala otci. Vyprávěla mu, že její matka, zbožná žena, je znovu vdaná a navštívila jejího otce v nemocnici jen dvakrát. Řekla mu, že její starší bratr je ve federálním vězení za převážení kokainu přes hranice státu. Pověděla mu, jak jí vzpomínka na znásilnění stále ještě nedopřeje potěšení ze sexu.

Jonah došel k závěru, že Ally Bartlettová je opravdu anděl. A zavedl ji k sobě domů a miloval se s ní a té noci spal vedle ní. Té noci a pak už nikdy. Neboť věděl, že by ho Ally nakonec chtěla znát tak, jak mu dovolila znát ji. Nenechala by se oklamat kousky životů, které sklidil od jiných.

Jonah se v posteli posadil. Vzpomínka na Ally Bartlettovou, stejně jako myšlenky na pacienty na uzavřeném oddělení canaanské Memorial jen posilovaly jeho pocit samoty. Byt mu začal připadat spíš jako vězení než jako pevnost.

Byly skoro dvě hodiny. Lačnil po procházce ulicemi. Lačnil někoho najít. Někoho mít. Sáhl po lahvičce haldolu na nočním stolku, otevřel ji a rozkousal tři miligramy. Úlomky tablet ho škrábaly v krku, když je obtížně polykal. Pak vyhlédl dveřmi ložnice na svou starou aktovku s řemenem, postavenou u dveří obývacího pokoje.

Nevěděl si rady. Bylo to špinavé a nechutné a sám nevěděl, co ho to posedlo. Možná něco usazeného v jeho mozku, nějaká geneticky naprogramovaná úchylná choutka. Možná pozůstatky primitivních rituálů, pohřbené ve spleti miliard neuronů, které tvoří jeho mozkovou kůru. Lidé se konečně narodí i s plovací blánou na nohou i na rukou. Možná je to u něho nějaký atavismus v chování.

Ať už to mělo jakékoli kořeny a jakoukoli divnou moc, bylo téměř nemožné odolat opakování. Neboť to částečně tišilo jeho hlad. Když přetrval celé dny samoty, někdy mu to pomohlo přežít poslední hrozné hodiny.

Vstal. Šel do obývacího pokoje, sebral aktovku a usedl na gauč. Rozepnul jeden řemen, pak druhý. Vyťukal číslo kombinačního zámku a odemkl. Pak aktovku rozevřel, sáhl do ní a vyndal malé kožené pouzdro se zipem, takové, v jakém se dá přechovávat manžeta na měření tlaku, nebo také skrývat diamanty.

Usedl zase na gauč, laskal pouzdérko, cítil v něm tu skleněnou tubu. Občas mu stačilo jen se té věci dotýkat, vědět, že tam je. Ale dnes v noci by to nestačilo. Už se potil. Téměř slinil. Představoval si hrůzu v očích Beckwithové oné noci na Východní silnici 90.

Rozepnul zip pouzdra a vyndal věc, kterou potřeboval, zkumavku napůl plnou krve. Válel ji v dlaních, zahříval. Přejel si hladkým skleněným dnem kolem rtů, pak po nich, pak ji vsunul do úst, téměř vychutnával vzácnou tekutinu.

Cítil nesmírnou vinu. Stud. Ale proč? Má být kojenec odsuzován za to, že saje? Cítí se věřící vinni tím, že přijímají tělo Kristovo? Nejsme nakonec všichni jediná úžasná bytost? A má být Jonah odsuzován proto, že toto cítí víc než jiní, ví to líp než jiní?

Sklouzl z gauče, poklekl. Vytáhl ze zkumavky světle fialovou gumovou zátku. Nalil si několik kapek krve na jazyk, další kapku rozetřel po rtech, pak zátku opatrně vrátil na místo. Krev byla vlahá a slaná, chutnala zrozením a smrtí a, co bylo nejdůležitější, byla od jiných. Od všech jiných. Má v sobě fantastickou koláž jejich společně vířících životů, bez hranic. Reinkarnaci prapůvodního moře, z něhož kdysi vzešel všechen život. Skoro okamžitě se mu ulevilo. Do půl minuty se cítil v míru a pokoji. Srdce zpomalilo běh, dech se zvolnil. Bolest z hlavy vyvanula, zanechala jen příjemné chvění ve spáncích a šíji. Bůh dá, že do rána vydrží. Vydrží do rána, kdy tu bude Naomi a Tommy a Mike a Jessie a Carl a ostatní. To, co z něho zbývá.

Ráno přišlo mrholivé, šedé, chladné. Jonah pádil na uzavřené oddělení a dorazil právě před sedmou, jak bylo jeho zvykem. Těšilo ho být tam časně, kdy pravidelný rytmus toho místa měl teprve začít. Nebyl tam žádný jiný psychiatr. Zdravotní sestry se právě střídaly, noční odcházely, denní přicházely. Někteří pacienti ještě spali, jiní se probírali ze spaní, někteří byli malátní po bezesné noci. Někteří právě přišli osvěžení ze sprch, jiní měli ještě na sobě pyžama. Většina postelí byla rozestlaná. Jonah cítil sladkou pižmovou vůni jejich přikrývek, polštářů a prostěradel, zcuchaných vlasů a nočního potu. Byla to denní doba, kdy se těm pěti, a šesti, a desetiletým uvězněncům nejvíc stýská a kdy se nejvíc cítí zavření, a byla to doba, kdy se Jonah cítil nejpotřebnější a nejvíc doma, nejvíc částí rozvětvené rodiny.

Okamžitě se vydal do pokoje Naomi McMorrisové. Dveře byly pootevřené. Nahlédl dovnitř a viděl ji ležet v posteli, vzhůru, zlaté vlasy rozhozené po polštáři, v pěstičce svírala plandavé ucho světle růžového králíčka. Lehce zaklepal, otevřel dveře trochu víc a čekal, až ho najde očima. Když se to stalo, připadalo mu, že všechna v něm zadržená láska vytryskla, a cítil uvolnění takového druhu, jak si představoval, že cítí žena, když se její dítě přisaje k nalitému prsu. „Nepovědělas to naše tajemství nikomu, že?” zeptal se.

Posadila se a zavrtěla hlavou.

„Dobře.”

„A vy?” zeptala se.

Jonah cítil chvění na šíji. Naomi od něj žádala všechno stejně tak, jako on od ní. „Nikdy!” řekl.

„Dobře.”

Jonah na ni mrkl. „Uvidíme se potom?”

Přikývla.

Měl se k odchodu.

„Mně se o vás zdálo,” řekla.

Jonah strnul, bál se uvěřit, že opravdu slyšel to, co si myslel, že slyší, že Naomi a on byli v noci spolu, i když ležel v posteli ve svém bytě a zíral do stropu. Vrátil se do pokoje a čekal.

„Mám vám o tom povídat?” zeptala se za několik vteřin.

„Prosím,” řekl.

„Šli jsme na procházku k moc hlubokému jezeru,” začala. „Svítilo slunce, bylo krásně a teplo a já jsem se,” začervenala se.

„Co jsi?”

„Držela jsem se vás za ruku.”

Jonah téměř lapl po dechu. Cítil Naominu ručku ve své. „A?”

„A pak,” začala se chichotat.

„Pak”

Snažila se přestat smát. „Odstrčila jsem vás a vy jste spadl do vody a utopil se.” Pokrčila ramínky. „Asi jste neuměl plavat. Je mi to líto.”

„A pak ses probudila,” řekl Jonah.

„Mhm.”

„Bylo ti pořádně zima.”

„Hrozně,” přisvědčila.

„A špatně se ti dýchalo.”

„Skoro jsem nemohla dýchat.” Zamžourala na Jonaha. „Jak to víte?”

Jonah věděl, že Naomin sen byla její projekce vlastních strachů do něj. Doopravdy se bála, že on ji odstrčí, že se doškemrá blízko k jejím nejhlubším citům, a pak ji postrčí přes okraj, ať se utopí nebo plave. A v duchu se Naomi bála, že by ji zabilo, kdyby to Jonah udělal. Přes další zradu by se už nepřenesla. Proto když se probudila, měla pocit, že se topí ona. „Já vím o snech hodně,” řekl Jonah. Odmlčel se. „Chceš vědět o sobě to nejdůležitější?”

„Jo. Co?”

Mrkl na ni. „Jestli někdy půjdeme kolem jezera, budu tě držet za ruku opravdu pevně.”

Zdvihla oči k nebi. „Já bych do vás přece nikdy doopravdy nestrčila,” řekla.

„Já do tebe taky ne,” přisvědčil. „Na to se můžeš spolehnout.”

„Fajn,” řekla.

„Tak se uvidíme?”

„Třeba i uslyšíme.”

„Brzy, Zrzi.”

OSM

Clevenger se dostal do práce právě po deváté ráno, pověsil si bundu do skříně v hale a strčil hlavu do kanceláře Northe Andersona. „Jak to jde?”

„Richie Egbert potřebuje tu zprávu o bezpečnostní analýze,” řekl Anderson a skoro na něj nepohlédl. „Vychází najevo, že někteří svědci proti Sonnymu Ravenovi mají vážné problémy s důvěryhodností.” Začal psát.

„Řek bych, že je to dobrá zpráva.”

„Pro Sonnyho,” řekl Anderson. Zvonil telefon, ale Anderson psal dál.

„Mám to zvednout?” zeptal se Clevenger.

„Zvoní to tu v jednom kuse.” Anderson sebral hromadu růžových vzkazových lístků, otočil se i s židlí a podal je Clevengerovi.

Clevenger převzal lístky, prohrábl je. První byl vzkaz, aby zavolal Carymu Shumanovi z Boston Globe. Druhý, že má volat Margie Reedyové z kabelovky Nová Anglie. Další tři byly od Joshe Resneka z Chelsea Independent. „Co je, sakra?”

Anderson sáhl po novinách na stole. „Dnešní New York Times,” řekl a podal je Clevengerovi.

Clevenger přelétl titulky. „Ušlo mi něco?”

„Neuraz se. Jsi pod tím přehybem.”

Clevenger noviny obrátil. Jeho oči upoutal titulek v dolním pravém rohu první stránky: FBI POVOLÁVÁ EXTERNÍHO EXPERTA SOUDNÍ MEDICÍNY K PŘÍPADU SILNIČNÍHO VRAHA. „Do prdele! Rozhodl jsem se, že ten případ nevezmu.”

„Řek jsi jim rovnou ne?” ptal se Anderson.

„Řek jsem, že potřebuju čas na rozmyšlenou. Včera večer jsem se rozhodl.”

„Myslím, že úřad má své vlastní priority. Tys přemílal v hlavě svoje, a oni ty svoje zatím pustili do světa.”

Clevenger četl další dva odstavce a cítil, jak mu stoupá krevní tlak.

ASSOCIATED PRESS

Federální úřad vyšetřování, pod vzrůstajícím tlakem na vyřešení řetězce vražd známých jako silniční vraždy, získal pomoc MUDr. Franka Clevengera, bostonského soudního psychiatra, známého nejvíce dík vyřešení případu malé Brooke Bishopové, dcery miliardáře Darwina Bishopa, na Nantucketu před dvěma lety.

„Tato agentura prohledá každý kámen,” řekl Kane Warner, ředitel oddělení pro výzkum poruch chování. „Obracíme se na nejlepšího a nejnadanějšího a poskytneme mu vše, co bude potřebovat, aby nám pomohl.”

„Přišel jsem v osm ráno,” řekl Anderson. „Už jsme měli deset telefonátů v hlavní schránce. Všechny od reportérů. Tak jsem si šel pro noviny. Washington Post, Globe a Herald máš na stole.”

Clevenger šel přes halu do své kanceláře, popadl telefon a vyťukal číslo Kanea Warnera. Zatímco čekal, až někdo zvedne telefon, rozložil noviny po stole.

„Kancelář ředitele Warnera,” ozval se mužský hlas.

„Tady je Frank Clevenger.”

„Okamžik, pane doktore.”

Clevenger listoval v novinách. Historka v Globe nebyla o nic obšírnější než v Times, ale Herald zaplnil silničním vrahem celé dvě stránky, doplněné schematickou mapkou míst, kde byla nalezena těla, a fotografií Clevengera přes tři sloupce. Odpovídal na ní na otázku na tiskové konferenci, kterou měl na Nantucketu při závěru Bishopova případu.

„Doktor Clevenger?” ozval se konečně Warner.

Clevenger začal přecházet po kanceláři.

„Co to hrajete za habaďůru?”

„Prosím?”

„Řekl jsem vám, že jsem se ještě nerozhodl, jestli do toho půjdu.”

„Vy jste rozčilený kvůli těm zprávám v tisku?”

„Víte co? Jděte do” Už zavěšoval.

„Počkejte. Prosím! Já jsem to prosáknout nenechal.”

Koutkem oka Clevenger zahlédl, že k budově kanceláří zajíždí karavan kabelové televize Nová Anglie. „To myslíte, že”

„Odpověděl jsem, když volali z AP. ‚Bez komentáře‘ by tu historku stejně nepohřbilo. Ale přísahám, že já jsem o tom nic nevynesl. A ptal jsem se všech, kdo byli včera na té poradě. Všichni popírají, že by od nich něco prosáklo. Mrzí mě, že se to stalo. A nevím, jak se to stalo.”

„Ušetřme si oba spoustu času a potíží,” řekl Clevenger. „Já ten případ nedělám.”

„Požádal bych vás, abyste o tom ještě trochu přemýšlel. Vy”

V Clevengerově kanceláři se rozdrnčel telefon druhé linky. Pak třetí. „Moje rozhodnutí je ‚ne‘,” řekl Clevenger. „Kategorické. Konečné. Jasný? Tisku řeknu, že jsem odmítl z osobních důvodů. Vy můžete říkat totéž. Doufám, že to zachrání vaši reputaci. Já nechci nikoho ztrapňovat.”

„Bylo by něco platné pohovořit o vaší kompenzaci?” ptal se Warner.

„Slyšel jste, co jsem právě řekl.”

Telefony přestaly zvonit, právě když venku předjel druhý televizní vůz, tentokrát kanálu 7.

„Mám povoleno jít až na pět set za hodinu. Pro nás je to velmi vysoká částka.”

„Poslouchejte mě,” řekl Clevenger a pozoroval, jak se z vozu zdvihají satelitní tyče. „Tady žádná číslice klíčem neotočí. Nejde o peníze.” Koutkem oka zahlédl Northe Andersona ve dveřích kanceláře. Kývl mu, aby šel dovnitř.

„A co takhle číslo čtrnáct?” zeptal se Warner.

Anderson se posadil do křesla proti Clevengerovu stolu.

„Čtrnáct,” opakoval Clevenger.

„Obětí.”

Clevenger neřekl nic.

„Čtrnáct mrtvých, doktore. A řeknu vám rovnou: nikam jsme nedošli. Vy pro mě nejste reklama, já vás potřebuju.”

Devětačtyřicet procent Clevengera chtělo říci „ano”, chtělo napřít svou energii proti energii silničního vraha, vrhnout se do záslužného a spalujícího zápasu, který by pohltil všechny pochybnosti, co měl o své vlastní existenci, jako jestli je vůbec plně naživu, jestli je dost dobrý, jestli může být otcem synovi. Připočítat k tomu potenciální románek s Whitney McCormickovou, a vznášel by se nad zemí. „Tohle není na smlouvání. Pustit se do tohohle případu znamená vložit se do něj cele. Znamená to žít a dýchat pro něj, dokud bude trvat. Já nejsem v takové situaci, abych to moh dělat.”

Jeden z telefonů na stole zase zazvonil.

„Řekněte mi, co by změnilo vaše rozhodnutí,” žadonil Warner.

„Já doufám, že toho chlapa dostanete,” řekl Clevenger. „Opravdu bych rád viděl, kdybyste ho sbalili. Ale budete ho muset dostat beze mě.” Zavěsil. Zvedl druhý telefon a zavěsil jej také.

Anderson pohlédl z okna na muže a ženu, kteří ze zadní části vozu kabelovky Nová Anglie vykládali televizní kameru, stativ a zvukovou aparaturu. Ostatní personál byl už na cestě k zadním dveřím.

„Chceš, abych s nimi promluvil?”

„To je moje záležitost,” pravil Clevenger. Mžoural z okna a zavrtěl hlavou.

„Proč doopravdy je odmítáš?” ptal se Anderson.

Clevenger neodpověděl.

„Protože jestli to děláš kvůli mně,” řekl Anderson, „tak to nedělej. Já jsem byl onehdy mimo, když jsem to řekl.”

„Ne, měl jsi pravdu,” řekl Clevenger. Pohlédl na Andersona. „Billy bere drogy.”

Anderson přijal sdělení jako kopanec do břicha. „Ježíši, Franku. Omlouvám se.”

„A prodává. Vyhodili ho z Audenu.”

Ozvalo se klepání na dveře.

„Ať počkají,” řekl Anderson. „Kdy ses to dověděl?”

„Před dvěma dny.”

„Marihuanu?”

„Mezi jiným.”

„Potřebuje detoxikaci?”

Clevenger zavrtěl hlavou. „Nejsem si jistý, co potřebuje. Ale myslím, že kvůli tomu všemu dohromady mě potřebuje víc než kdy jindy. Teď nemůžu prostě zmizet.” Zhluboka se nadechl a vydechl. „Nikdy jsem nikoho doopravdy nenechal ve štychu. Doufám, že teď už víš, že bych se za tebe postavil, kdyby nevím co. Myslím, že moji pacienti vždycky věděli, že se mnou mohou počítat. Ale kromě toho, v osobním životě jsem nepřebíral odpovědnost za nikoho mimo sebe, a to taky teprve donedávna. Ženu nemám. Děti nemám. Billy je první, za koho jsem se chtěl rvát, stavět ho na první místo. A to musím dotáhnout do konce. Při Billym musím stát.”

K budově přijel třetí televizní vůz.

„Jestli v tom můžu něco udělat, stačí říct.”

„Jen mi vždycky říkej, když začnu dělat blbosti.”

Telefon zase zazvonil.

Anderson se široce zazubil. „Jedině když totéž slíbíš ty mně.”

„Slibuju.”

Když Clevenger vycházel z kanceláře, aby promluvil se shromážděnými reportéry, vpouštěl Jonah Wrens ve Vermontu, 280 kilometrů na sever v Canaanu, do své kanceláře Naomi. Měla vlasy svázané do ohonu růžovou stuhou, na sobě měla denimovou kombinézu se třemi myškami a trojúhelníčkem švýcarského sýra vyšitými na prsou. Zdravotní sestry jí koupily bílé kožené tenisky zdobené zářivými červenými plastikovými srdíčky, která při každém kroku zablýskala. „Přišla jsem správně?” zeptala se.

„Úplně správně,” odpověděl Jonah.

Naomi si sedla proti Jonahovu stolu, Jonah tentokrát vedle ní. Díval se na náplasti na jejích předloktích. Poničenou pokožku pod nimi už viděl, jizvy, některé čerstvé a nedávno sešité. „Proč se řežeš, Naomi?” zeptal se.

Obrátila paže tak, aby Jonah náplasti neviděl. „Proč?” opakoval.

„Prostě proto,” řekla ostýchavě.

„Protože”

„Je to příjemné.”

„Co je na tom příjemného?” ptal se Jonah. „To řezání? Když teče krev? To, jak se lidé děsí, proč to děláš? Nebo všechno dohromady?”

Dívala se dolů.

„Mně to můžeš říct. To bude dobrý.”

Mlčela.

„Co kdybych ti nejdřív pověděl ještě jedno svoje tajemství?”

Vzhlédla k němu.

„Jestli slíbíš, že to nepovíš jiným doktorům,” řekl.

„Nikdy,” slíbila.

Jonah si rozepnul knoflíčky rukávů, vyhrnul rukávy a obrátil předloktí. Viděl, jak se Naominy oči rozšířily, když zírala na vodorovné jizvy na jeho předloktích, záznamy jeho sebevražedných gest. „Taky jsem to dělal,” řekl.

„Proč?”

Jonah na ni pohlédl, jako by říkal, ty přece víš proč.

„Abyste dostal ven tu bleptu,” řekla.

Jonah přikývl. Zíral na svoje jizvy, ale viděl násilníky, jak roztahují Naomi stehna, představil si obrovský strach a zmatek v její tvářičce. Zmatek převládal, protože neměla žádnou představu o hrůze, která se měla rozpoutat. Věděla, že se něco děje s jejím tělem, něco, co nikdy dříve, paže od sebe, nohy od sebe, volná cesta pro muže, jehož tvář byla blíže, než by si byla přála. A ačkoli její zmatek vzrůstal s tím, jak se ten muž dostával blíž a blíž, její strach přerostl všechno ostatní. Potom se ten muž vecpal do ní a jí vzápětí zčernal celý svět. Když na to Jonah myslel a všechno to cítil, začaly se mu oči zalévat slzami.

Naomi na něj pohlédla tak, jak dovede vědoucí dítě, dítě, které je na tomto světě ještě natolik krátce, že ho vše kolem něho, včetně utrpení jiných, ještě pálí tak žhavě a ostře jako polední slunce. Instinktivně chtěla vydat víc sebe, víc té bolesti, kterou v sobě chovala. Protože se zdálo, že on to chce nebo potřebuje. „Cítila jsem, jak to do mne jde,” řekla. „Lepkavá blepta.”

„A nevíš, jestli to v tobě ještě není.”

Teď začaly vlhnout oči Naomi.

„Když o tom takhle mluvíme, chce se ti teď zrovna si pořezat ruce,” řekl Jonah.

Slza jí skanula po tváři. Začala si třít jednu nohu o druhou.

„Já znám jiný způsob, jak se ujistit, že je to všechno pryč. Ta blepta.”

„Jak?”

Jonah jí nastavil ruce. „Těmihle.” Viděl, jak sevřela kolínka. „My přece jeden druhému důvěřujeme. Ano?”

Přikývla, ale zkřížila kotníky.

„Zavři oči,” řekl. Zatajil dech v očekávání, jestli to dokáže, jestli, na rozdíl od Anny Beckwithové a těch ostatních, je ochotna být léčena, schopna být uzdravena. Neboť Naomi víc než zyprex nebo zoloft nebo trazodon potřebovala schopnost důvěřovat, což nevyžadovalo tolik důvěru v laskavost jiných jako ve vlastní sílu. Potřebovala se vydat do rukou někomu jinému a vidět, že z nich vyjde bez úhony.

Jonah zavřel oči a tiše se modlil k Bohu, kterého miloval, k Bohu, který ho miloval, za to, aby trochu boží síly vniklo do té jeho části, kterou byla tato krásná dívenka. A když oči otevřel, sílu projevila. Měla oči zavřené a držela je zavřené, ačkoli jí z očních koutků vybíhaly jemné vrásky a čelo se viditelně napínalo úsilím oči hned zas neotevřít.

Po celém těle mu naskočila husí kůže. „Teď pocítíš na sobě moje ruce,” řekl hlasem melodičtějším a víc uklidňujícím než kdy jindy. „Slib mi, že neotevřeš oči.”

„Slibuju,” odpověděla.

Jonah vstal a jemně položil ruce na její hlavu. „Mohu ti říct, jestli je v tobě ta špatnota. Jestli je, mohu ji z tebe vytáhnout, do sebe.” Přesunul ruce na její spánky, pak tváře a vlhkostí jejích slz byl celý rozechvělý.

„Neuškodí vám to?” zeptala se a trochu se odtáhla.

„Já jsem starší než ty,” řekl, „a moc silný. Můžu v sobě mít mnohem víc.” Rozprostřel prsty přes její ouška, přesunul ruce na krk, přičemž lehce tlačil palci na hebké svaly kolem hrtanu. „Já budu v pořádku. A ty taky.”

Jemné vrásky kolem Naominých očí se vyrovnaly a zmizely. Když Jonahovy palce třely její čelisti, napětí v nich se rozplynulo. Když jeho ruce putovaly přes její ramínka, po bocích a na podbřišek, seděla tiše. Nepohnula se ani tehdy, když k ní přidřepl s rukama na jejích stehnech. Teprve když se usadily na jejích kolínkách, napětí se vrátilo. „Bude nám dobře,” šeptal. „Všechna ta ošklivina odchází. Cítím to.” Uvolnila se natolik, že mohl zajet rukama mezi její kolena a pak dlaněmi nahoru po vnitřních stranách stehen. Teprve když jeho v hrst sevřené ruce už už dosahovaly z obou stran jejího klínu, aniž se ho dotkly, odtáhl je. Třel jí lýtka, pak kotníky, zul jí tenisky a tiskl chodidla.

Nakonec vstal a položil jí ruce zase na hlavu. „Otevři oči,” vyzval ji.

Naomi poslechla.

Poklekl před ni a dlouho hleděl do jejích lesklých modrozelených očí. „Je to pryč,” řekl.

„Určitě?”

„Ano.”

Když přehlížela vnitřní krajinu své duše, svraštila obočí. „Myslím, že je.” Přikývla. „Je. Je to pryč.”

Usedl do křesla a usmál se na ni.

„Kam to odešlo?” zeptala se.

„Nejdřív do mě,” řekl. „Potom k Bohu.”

„Mám se modlit, aby to zůstalo od nás daleko?”

„Myslím, že je to dobrý nápad.”

„Tak budu,” řekla. „Každý večer.”

„Já taky,” přisvědčil Jonah. „Tak budeme spolu, ať jsi kdekoliv a ať já jsem kdekoliv.”

„Navždycky,” prohlásila.

Část II.

O tři týdny později

JEdNA

Skoro půlnoc, 16. března

Severní silnice 43, sever státu

Michigan

Mozek měl rozpálený doběla. Kotníky prstů naběhlé. Stereo BMV řvalo na plné obrátky. Vyjel z Canaanu se všemi dobrými úmysly, jel 480 kilometrů, aby si zatrampoval v pensylvánském Pine Creek Gorge, vykoupal se v křišťálově čisté vodě, nadýchal se svěžího horského vzduchu, očistil se. Ale stačily tři dny na cestě, a už zase trpěl, v hlavě mu bušilo, krk a čelisti měl ztuhlé, srdce a plíce přetažené. Spolkl pět miligramů haldolu, dokonce namočeného do cenné rubínové tekutiny z jeho aktovky, ale nic nezastavilo příliv zla, který se v něm zdvihal.

Každá buňka v jeho těle volala po těch, které opustil: Naomi McMorrisové, Mikeovi Panskym, Tommym Magellanovi a patnácti dalších pacientech, které vpustil do sebe v canaanské Memorial, a po stovkách před nimi. Toužil dotknout se jejich pleti, cítit jejich bolest, vidět svůj odraz v jejich očích. Toužil též po Michelle Jenkinsové. Poslední večer v Canaanu ho pozvala na večeři a on pozvání přijal.

„Kam půjdete teď?” zeptala se ho v restauraci.

„Před dalším zaměstnáním si dám pár týdnů pohov,” řekl, „a pak, kdo ví! Docela si můžu vybrat mezi státy.”

„Tajemný až do konce,” řekla s úsměvem.

Jonahovi připadalo, že nikdy nebyl s krásnější ženou, než je Jenkinsová s černými hedvábnými vlasy a zářivě bílými zuby. Toužil po ní. „Mrzí mě, že jsme se nemohli lépe poznat,” řekl. „Já vím, že si udržuju od lidí odstup.” Odmlčel se, aby jeho slova zapůsobila. „Obzvláště když se cítím k někomu přitahován.” Pozoroval, jak na ni působí tato zpověď, óda na to, co by mohlo být, a viděl v jejích očích, že roznítila onu mocnou kombinaci pečovatelství a sexuality, kterou dovedl z žen vyloudit.

„Proč stavíte kolem sebe tolik zdí?” zeptala se.

„Myslím, že úplnou odpověď na tuhle otázku ani neznám,” odvětil. „Částečně to souvisí se stálým pohybem z místa na místo, když jsem byl malý. Ať jsem si vybudoval cokoliv, kamarádství, puberťácký románek, výkony na fotbalovém hřišti, všechno bylo zas za rok nebo dva zbouráno. Začas mi došlo, že nemá smysl zapouštět někde kořeny.”

„Zaměstnání vašeho otce?”

Jonah přikývl. „Železničář. Byl inženýrem. Stěhovali jsme se vždycky tam, kde se stavěla železnice. Než mi bylo devět, bydleli jsme už v devíti státech po celé zemi.”

Pohodila hlavou dozadu, hleděla mu do očí. „Jako kluk jste se s ním stěhovat musel. Ale jako dospělý nemusíte pořád z místa na místo. To člověku jen tak připadá. Mohl byste si vytvořit něco trvalého.”

„Někdy si to myslím,” řekl a pohlédl na Jenkinsovou tak, aby vycítila, že ji spojuje s myšlenkou zavázat se.

Zhluboka se nadechla, sáhla doprostředka stolu a zaklesla malíček do jeho. „Tak to asi není náhoda, že jste čekal na poslední večer v Canaanu, abyste ho strávil se mnou.”

Náhoda to nebyla. A nebylo náhodou, že se Jonah toho večera cítil tak volný, aby se s ní mohl milovat, být s ní plně, neboť ji navždycky opouštěl. Oba nazí, předem očekával každý její pohyb, rozpoutal touhy zastrkané hluboko do podvědomí, dotýkal se jí a ochutnával ji způsoby, o které by si nikdy nedokázala říct. Přiváděl ji znovu a znovu k vyvrcholení nejlehčím tlakem špičky prstu nebo jazyka přesně na pravá místa v přesně pravý okamžik. A když do ní nakonec pronikl, bylo to v pravý okamžik, když zoufale toužila, aby to udělal, takže se opravdu začali pohybovat jako jedna bytost, tak, jak o tom muži i ženy fantazírují, ale nikdy toho zcela nedosáhnou, protože jsou oddělené svébytné bytosti.

S Jonahem to bylo jinak. Dokázal shodit svou kůži, vklouznout do kůže ženy a dělat jí všechno to, co by chtěla dělat sama sobě, jen kdyby se natolik dobře znala. Protože se sám stal jí.

V oparu vlastní rozkoše, naslouchajíc jeho hranému sténání, Jenkinsová nejspíš nepostřehla, že vůbec neejakuloval. Nikdy se mu to při sexu nestalo. Chtěl, aby ženy vypouštěly svůj žár, vlhkou erotickou energii do něj, ne naopak. Jeho rozkoš spočívala v absorbování jejich rozkoše.

Nyní, když jel nocí, byl zase vyschlý. Na kost vyschlý. A nikdo nemohl znát hloubku utrpení v té vyschlosti. Nikdo nemohl odhadnout hrůzu života bez osobních hranic, bez ega, existence, v níž životy jiných, jejich utrpení a naděje a obavy a vášně, se stávaly jeho vlastními, jen aby mu byly znovu a znovu brány. Jeho existence byla nekonečným potratem, pohřbívala ho pod vrstvami zármutku, osamělého smutku bez uzavření pohřbem, bez útěchy náhrobního kamene, bez opory ramena, na němž by se vyplakal.

Představ si, že jich tolik miluješ, a pak všechny ztratíš.

Obě předchozí noci se mu zdál stejný sen. Ležel na záhonu jarních květů ve svěžím údolí, slunce mu zahřívalo obličej, lehký větřík nad ním vanul. Cítil se opravdu v klidu a míru, spojený se všemi živými bytostmi, konečně zahojený a celý. Zavřel oči, protáhl se a zhluboka se nadechl nového rána.

Skoro spal, když ucítil, že na něj padl stín. Otevřel oči a spatřil nad sebou klečet zářivě krásnou zlatovlasou ženu s jiskřivýma smaragdovýma očima a dokonalou slonovinovou pletí. „Kdo jsi?” ptal se.

Promluvila nejjemnějším hlasem, jaký kdy slyšel. „Tvoje srdce není tvoje vlastní.”

Jonahovi to připadalo jako nejelegantnější metafora lásky, jakou kdy slyšel. „Rád bych ti ho dal,” řekl.

„Ale není tvoje, abys ho někomu dával. Už dávno není tvoje.”

Jak pravdivé. Jak naprosto pravdivé. Jonah cítil, že konečně našel spřízněnou duši, která chápe jeho zvláštní místo na světě, jeho zvláštní břímě. „Mám v sobě mnoho duší,” řekl.

Žena mu začala rozepínat košili, odkládat šatstvo vedle a líbat ho na hruď.

Zvrátil hlavu dozadu a zavřel oči, čekal, až dojde na knoflík v pase, až dojde na zip, aby jeho přijala do sebe.

„Jsi tak unavený,” šeptala a přejížděla mu špičkou jazyka po břiše. „Potřebuješ se uvolnit.”

„Ano,” vydechl. Rozkoší se prohnul v zádech a pozdvihl se k ní. A zároveň pocítil první rvavý šleh bolesti nad hrudní kostí. Snažil se posadit, ale stěží dokázal zvednout hlavu. Zahlédl zakrvavené ostří skalpelu. Svou krev. Zoufale toužil prchnout, ale ruce i nohy měl zmrzlé. Pak cítil, že ta žena začíná hodovat, že její zuby, ostré jako břitva, protrhávají jeho pokožku, svaly, hryžou tak zuřivě hrudní kost pod nimi, až se začíná tříštit. Bolest byla nepopsatelná, pekelná muka, která ho vytrhla ze spánku, křičícího, třesoucího se hrůzou v propocených přikrývkách.

Nemohl najít východisko z izolace. Ve dne ani v noci. A do jeho příštího zaměstnání v nemocnici zbýval ještě týden.

Silnice byla rozmazaná skvrna. Byl skoro slepý hladem po jiné lidské bytosti. Vjel na první výjezd ze silnice, vedoucí na 17. silnici k Ottavskému národnímu parku. Jestli tam dojede, snad přežije. Jídla a vody měl dost na týden. Mohl by vystoupit na horu Arvon, blíže Bohu, dál od pokušení.

Ale Bůh měl pro něj přichystanou další zkoušku. Kilometr od výjezdu se objevil muž s batohem na zádech a zvedl palec, aby stopoval. Uprostřed noci, uprostřed ničeho. Muž přesně v nesprávnou dobu, přesně na nesprávném místě. Jonah pohlédl jinam, zaťal zuby a jel dál. Pak, napůl proti své vůli, jakoby přitažen částí jeho, tu byl devítiletý Benjamin Herlihey na kolečkovém křesle, s pohledem zkrouceným vpravo nahoru do Jonahova zpětného zrcátka. Viděl, jak člověk na kraji silnice vrtí hlavou a ve zklamání se tluče pěstmi. A viděl ještě něco. Ten člověk měl na jednom oku klípec.

Prostá věc, ten klípec. Mohl mít tucet vysvětlení. Pracovní úraz. Tupozraké oko následkem roztroušené sklerózy. Diabetické krvácení do sítnice. Nakládačka. Pro kohokoli jiného kromě Jonaha by to nebylo nic víc než divná věc. Něco, co zahlédl a o kilometr nebo dva dál už zapomněl. Jonahovi se však ta divná věc zasekla dovnitř jako háček a prodírala se mu svaly do duše. Zpomalila ho, přitáhla, pak přiměla zajet ke krajnici a zastavit.

Jonah hleděl, jak ten muž vyrazil k němu. Vypadal štíhlý, ale silný. Krok měl i pod váhou batohu pružný.

Došel k oknu na straně spolujezdce.

„Nejedete náhodou do Trout Creek?” zeptal se muž nervózně.

„Dost blízko,” odpověděl Jonah a třel si přitom ztuhlou čelist. Přinutil se k úsměvu. „Hoďte si to dozadu.”

Muž shodil batoh, položil ho na zadní sedadlo a zasedl vedle Jonaha. Napřáhl ruku. „Doug Holt.”

„Jonah Wrens.” Potřásl Holtovi ledovou rukou.

„Už jsem myslel, že mě celou noc nikdo nesveze. Teď už nikdo nestaví.”

„Já jsem kdysi dost stopoval,” řekl Jonah, neschopen odtrhnout pohled od mužova klípce. „Musel jsem, když jsem jezdil za děvčetem, s kterým jsem na medicíně chodil. Na autobus jsem neměl peníze.” Potřásl hlavou, jako by vzpomínal na hubená léta. „Můžu vás vzít skoro až do Trout Creeku.”

„Ani nevíte, jak je to ohromné,” řekl Holt. „Bůh ví, jak dlouho bych,” zarazil se, neboť si náhle uvědomil, že je pozorován. Dotkl se klípce na oku. „Puška Chlapecké brigády. Můj kamarád. Bylo mi pět.”

Je to další Ally Bartlettová, ochotná všechno Jonahovi odhalit? Je Doug Holt další anděl uprostřed noci? „Dokázali jste potom ještě kamarádit?” zeptal se.

„Až dodnes. Jedině že se Troy odstěhoval přes půl světa. Učí angličtinu v Japonsku. Navíc je ženatý, má tři děti. Mluvím s ním párkrát za rok.”

To bylo víc informací, než Jonah žádal. Vychutnával každé slovo. Bolest hlavy začala polevovat. Zrak se mu jasnil. Vyjel zpátky na silnici. Možná přece jen tu noc přežije. „A co vy, Dougu? Jste ženatý?”

„Doufám, že budu,” odpověděl. „Jedu k rodičům své přítelkyně. Čeká tam na mě. Zítra večer tu otázku vznesu. Třeba na kolenou. Ať se děje, co chce.”

„Zítra večer.” Jonah cítil, jak jeho vzrušení začíná převažovat nad zoufalstvím. „To je báječné.”

„Ona je báječná.”

„Jak?”

Holt pokrčil rameny. „Bezvýhradná láska, víte? Stála by při mně, děj se co děj.”

„Jak jste se seznámili?”

„Osud.”

„Ale?”

„Je rezidenční lékařkou na stáži na oftalmologii. Šel jsem na kontrolu s tím svým očkem a ona tam nějak zrovna praktikovala.” Pokrčil rameny. „Divné, jak věci fungují, co? To Troyovo střílení mi něco vzalo, ale zas něco dalo, o pětadvacet let později. Jinak bych Naomi nikdy nepoznal.”

Naomi. Mohla to být náhoda? Jonah si představil Naomi McMorrisovou, sedící v jeho pracovně. Cítil, jak se přes něj přelila teplá vlna ujištění, že Bůh je ještě s ním. „Cesty boží jsou záhadné,” řekl a usmál se na Holta.

Holt se usmál také a mrkl.

Jonah na něj několik vteřin zíral, pak obrátil pohled na vozovku. Pulz se mu zrychlil. V týle se zdvihla tupá bolest. Neboť věděl, že tenhle Doug Holt, jestliže se vůbec tak jmenuje, mu lhal. Člověk od pěti let slepý na jedno oko si nezvykne mrkat, nikdy dobrovolně nezamhouří svoje jediné zdravé oko, aby byl byť i jen na chvilku slepý. Ani na okamžik. „Je těhotná,” pokračoval Holt zamyšleně. „Čtyři měsíce. Takže se v mém životě bude dít mnoho nového. Mám se hodně na co těšit.”

Jonah neslyšel v Holtově hlase mnoho vzrušení, nejspíš proto, že jeho údajné zásnuby a mimino byly vylhané. „Pověděl jste Naomi tu historku, co jste řekl mně, o svém kamarádu Troyovi?” zeptal se. „Jak jste byl střelen do oka?”

„Jistě,” přisvědčil Holt. Pokrčil rameny. „Totiž, ona pracovala pod mým doktorem.”

„Kde se to vlastně stalo?”

„Co?”

„Ta náhoda. S flintou.”

„V polích za naším domem,” řekl Holt. „Byl tam rybník, kde jsme blbli, hráli jsme si na kovboje a na indiány. Troy ani nevěděl, že je to puška Chlapecké brigády. Patřila jeho staršímu bratrovi. Sebral mu ji z pokoje.”

„Aha,” prohodil Jonah. „Dovoluje vám to postižení pracovat?”

„Jsem umělec,” sdělil Holt.

„Jakého druhu?”

„Sklářský modelář. Skleněné šperky. Barevné sklo.”

„To je hodně zajímavé,” podotkl Jonah.

„Může být,” řekl Holt. „Když sklo dělá, co já chci.” Odmlčel se. „Co děláte vy?”

„Psychiatr.”

„No! Teda tohle zní zajímavě.”

„A vždycky je. Jsem rád, že se můžu o lidech dovídat pravdu.” Jonah na Holta pohlédl a díval se na něj tak dlouho, až to v Holtovi vyvolalo napětí. Pak se vrátil pohledem na vozovku. „Vám to asi zní bizarně, ale já bych to rád viděl.”

„Moji práci se sklem?”

„Ne. Vaše oko. Nebo to, co z něj zbylo.” Pohlédl na Holta, který najednou vypadal velmi poplašeně. „Žádám příliš?”

„Děláte si legraci, že?”

„Myslím to úplně vážně.”

Jedna Holtova ruka se pohnula ke klice. „Říkám vám rovnou, že to není hezké. To zakrytí má svůj důvod.”

„Lidé všechno zakrývají z nějakého důvodu,” řekl Jonah. „Ale já jsem v životě viděl, a slyšel, mnoho ošklivých věcí. Mně to můžete ukázat.” Několik vteřin uplynulo v mlčení. „No tak.”

„Nikdy to nikomu neukazuji.”

Jonah se přinutil k úsměvu. „Jestli ten klípec nosíte z jiného důvodu, než jaký jste mi pověděl, měl byste mi to říct.”

„Jak to myslíte?”

Jonah zpomalil a zajel ke krajnici.

„Já jen chci pravdu, Dougu. Jestli se tak jmenujete.”

Druhá Holtova ruka se posunula ke knoflíku elektrického zámku na prostřední konzole.

Jonah spustil ruku k loveckému noži, který měl stále připevněný ke spodnímu okraji dveří. Měl dvaceticentimetrovou čepel, ostrou jak břitva. Nechtěl jej použít, vždyť věděl, že by to byl hřích vůči Bohu, kterého miloval, ale zoufale chtěl znát pravdu, i kdyby jediná pravda, kterou mohl z toho člověka dostat, bylo jeho pravé zděšení, že mu podřízl hrdlo. „Dám vám příklad. Řekněme, že ten klípec je jenom chytrý způsob, jak na sebe u silnice upozornit. Na tom už nezáleží. Teď záleží na tom, abyste byl poctivý.”

Holt nehybně seděl a nic neříkal.

„Jen mi povězte pravdu,” řekl Jonah. „Prosím vás.”

Holt se obrátil a hleděl z okna. „Dobře,” řekl. „Tady je.” Pak bez jiného varování než napnutí předloktí stiskl knoflík, aby odemkl dveře, a zatáhl za kliku. Jeho pohyby byly koordinované, ale příliš pomalé. Neboť když se dveře otvíraly, Jonah se rozmáchl a nůž v jeho ruce prořízl Holtovi krční tepnu, jícen a hrtan.

Holt se obrátil a zíral na Jonaha oním zděšeným pohledem všech jeho obětí. Snad soustředil pohled na tak dlouho, aby viděl, jak ho Jonah s pláčem bere do náručí. A snad byl tak dlouho naživu, aby slyšel slova šeptaná do jeho ucha, slova, která zněla zcela upřímně, neboť přicházela z hloubi Jonahova srdce.

„Je mi to líto.”

Odtáhl Douga Holta něco přes metr do lesa a nechal ho tam s jeho oběma zdravýma očima, zírajícíma do černého nebe, klípcem ovázaným jako stahovadlo kolem paže, z které Jonah odebral krev. Sebral ze zadního sedadla jeho batoh, pohodil jej vedle něj a obrátil se k odchodu. Ale zvědavost ho přemohla. Otočil se, vrátil se k batohu a přidřepl, aby se podíval, co Holt nosil s sebou, a kdo to vůbec byl.

Našel vše, co očekával, šatstvo na převlečení, nylonový stan, horolezeckou výstroj, umělohmotnou láhev s vodou. Ale pak našel, co neočekával, kapitoly životopisu Douga Holta.

První bylo předvolání datované před jedenácti dny k soudu bristolského správního obvodu v Connecticutu ve věci držení marihuany a kokainu se záměrem distribuce. Tím bylo vysvětleno jeho částečné maskování. Byl na útěku.

Druhá věc byly dvě letenky do Brazílie, jedna na Holtovo jméno a druhá na jméno MUDr. Naomi Caldwellová. Měli odletět společně.

A pak Jonah našel něco, co se mu zařízlo do samého nitra: fotografii černovlásky málo přes třicet, rukama objímající těhotné bříško, černou sametovou krabičku a v ní skromný diamantový zásnubní prstýnek a větší bílou kartonovou krabičku, obsahující překrásnou lasturu z foukaného skla, v níž zářila duha.

V krabičce byla malá obálka. Jonah ji otevřel a četl vloženou kartičku:

Pro paní a pana Caldwellovy.

Prosím, přijměte tento malý projev mé nehynoucí vděčnosti za to, že jste přivedli na svět Naomi. Navždycky změnila můj život.

Doug

Nehynoucí. Jonah klesl na zmrzlé zemi na kolena. Holt mu říkal pravdu, i ve svém maskování. Ne o všem. Ne o útěku před zákonem. Ale o důležitých věcech ano. O ženě, kterou miloval. O dítěti, které se má narodit. A Jonah ve své zpupnosti, ve své hněvivé panice, že snad je klamán, že je mu odpírána ta krev života, kterou tak zoufale potřeboval a tak spravedlivě si zasloužil, nedokázal pravdu sledovat až k srdci Douga Holta.

A hlavně nedokázal naslouchat.

Slzy se mu řinuly po tvářích. Jeho mysl zaplavily otázky určené Holtovi. Plánovali s Naomi těhotenství? Jaký měl pocit z toho, že bude otcem? Jaký byl jeho vztah s vlastním otcem? Znal pohlaví dítěte? Vybrali pro ně už jméno?

Holt by mu to byl pověděl. Odpovídal by na tyto otázky i na další. Pravdivě. A tím by Jonaha učinil součástí své rozšířené rodiny.

Místo toho je Holt mrtev a dítě, které se narodí, nebude mít otce a už od začátku bude mít v srdci zející ránu.

Bůh mu opravdu seslal dalšího anděla, ale Jonah ten dar nedokázal přijmout. Bídně selhal. Zabil člověka a nepojal do sebe téměř nic z jeho duše. Zůstala pro něj ležet ladem. Vynechala ho.

Navždycky.

Když ujížděl po silnici, hnusil se sám sobě víc než kdy předtím. Cítil se mrzce. Groteskně. A cítil se tak tím víc, že bolest v hlavě a čelisti, srdci a plicích ustala. Pouhé zavraždění Holta, bez jakékoli možnosti zmrtvýchvstání uvnitř Jonaha, zaplnila syrový pocit prázdnoty jeho existence.

Jenom netvor by byl uspokojen pouhým ničením.

Opět pomyslel na sebevraždu, ale letmo. Ještě žíznil po tom, co Kristus slíbil na kříži. Chtěl být v tomto životě uzdraven. Chtěl odpuštění. Chtěl vykoupení. I kdyby pro to musel dát vše v sázku. Protože potom, jedině potom, by mohl zemřít v míru a pokoji.

DVĚ

31. března 2003

Chelsea, Massachusetts

New York Times otiskly Jonahův dopis Clevengerovi na první stránce. Když Clevenger přijížděl ke svému úřadu, čekala na něj armáda reportérů, strkala mu do okna vozu mikrofony vyzdobené označením CNN, Fox, CBS a Court TV. Hleděl směrem k úřadu, navázal oční kontakt s Northem Andersonem, který stál venku a vypadal velmi nesvůj, s mohutnými pažemi zkříženými přes hrudník a se složenými novinami v pěsti.

Když vystoupil z auta, reportéři ho obklopili, cpali se jeden přes druhého a vykřikovali otázky: Jste v kontaktu s FBI? Jak si vykládáte ten dopis? Jak chápete těch jeho tři sta milenek? Odpovíte mu?

Clevenger odpovídal standardně: „Bez komentáře,” protlačil se mezi nimi, vyšel po schodech ke kanceláři a uprchl dovnitř, následován Andersonem.

Anderson za sebou zavřel.

„Co se sakra děje?” ptal se Clevenger.

Anderson mu podal noviny. „Times mají na titulní stránce dopis od silničního vraha.”

Clevenger zavrtěl hlavou. „A to se všichni dostavili, aby zjistili můj názor na něj?” Začal rozkládat noviny.

„Ten dopis je určený tobě.”

Clevenger se zarazil, pohlédl na Andersona.

„Nejspíš viděl ty novinové zprávy, když jsi odmítl FBI. Myslím, že se mu líbilo, co viděl.”

Clevenger rozložil noviny. Když četl titulek v pravém horním rohu titulní stránky SILNIČNÍ VRAH VOLÁ PO LÉČBĚ, rozbušilo se mu srdce. Četl:

SPECIÁLNĚ PRO TIMES.

Dne 26. března 2003 obdržely tyto noviny dopis od člověka, který se prohlašuje za silničního vraha, zabijáka zodpovědného za aspoň 14 smrtí po celé zemi. V dopise, adresovaném našemu šéfredaktorovi, se obrací na MUDr. Franka Clevengera, bostonského soudního psychiatra, proslulého vyřešením vraždy kojence Brooke Bishopové na ostrově Nantucket. Konkrétní informace přiložená k dopisu nás přesvědčila o jeho autentičnosti.

Po pečlivé úvaze a pod vedením Federálního úřadu vyšetřování otiskujeme dopis v plném znění. Rezervujeme si právo uveřejnit nebo neuveřejnit jakoukoli budoucí korespondenci.

„Kane Warner,” řekl Clevenger a vzhlédl.

„To asi,” přisvědčil Anderson. „Někdo musel dát Times zelenou, aby se to publikovalo.”

„A přesvědčit je, aby se to publikovalo bez mého vědomí.”

„Abys nemoh sehnat právníka a zabránit tomu.”

„Myslíš, že je to pravé?” zeptal se Clevenger.

Anderson přikývl. „Přečti si to a pak si pohovoříme, co budeme dělat dál.”

Clevenger slyšel zřetelně a jasně budeme. „Díky,” řekl.

„Kdykoliv.” Anderson se obrátil a šel.

Clevenger usedl ke stolu a hned první věta ho zaujala.

Doktoru Clevengerovi:

Jsem prosáklý a zašpiněný krví jiných, a přece mám v srdci dobrotu.

Nemám motiv k zabíjení, ale nemohu si v tom zabránit. Lačním po životech jiných víc než po potravě nebo sexu nebo vědění. Je to nepotlačitelné.

Pomýšlel jsem na to, že se odstraním. Neochotně, protože zničit sebe by nebylo vítězství. Nebylo by vítězstvím ani vzdát se nějakému úřadu, být pak souzen omezenými lidmi a dán do klece jako zvíře.

Slavné by bylo porazit tmu v mé duši, uvolnit věcné světlo, aby zářilo. A jediný oprávněný soudce mého úspěchu nebo prohry v tom velikém zápase je náš Pán Ježíš Kristus, král všehomíru.

Není můj zápas nakonec odrazem velkého zápasu člověka? Je moje existence něco menšího než mikrokosmos naděje lidstva ve vítězství dobra nad zlem?

Nečiním první krok k vykoupení, čelím-li vlastní zkáze?

A budu-li vykoupen, nebude to v malém měřítku vykoupení nás všech? Budu-li přiveden k novému životu, nepovstane se mnou z mrtvých celé lidstvo?

Slyším Jungova slova:

Je smutná pravda, že skutečný život člověka sestává z komplexu nesmiřitelných protikladů, den a noc, zrození a smrt, štěstí a bída, dobro a zlo. Nejsme si jisti, že jedno převládne nad druhým, že dobro zvítězí nad zlem nebo radost nad bolestí. Život je bojiště. Vždycky byl a vždycky bude, a kdyby tomu tak nebylo, skončila by existence.

Pomozte mi v tom boji. V mé rozhodující bitvě mezi dobrem a zlem. Pomozte mi, abych se znovu zrodil, dobrý a slušný, jaký jsem kdysi byl. Buďte mým léčitelem.

Jsem muž. Jsem uprostřed života. Nikdy jsem nebyl ve vězení. Nemám za sebou psychiatrické léčení. Neslyším hlasy. Nemám vidiny. Nepožívám alkohol ani nedovolené drogy. Netrpím fyzickou chorobou. Mám IQ na hranici geniality, ale intelekt mě nechrání před nízkými potřebami, které mě přemáhají.

Kdybych teď seděl s Vámi, pověděl bych Vám, že cítím zdrcující samotu, otevřenou zející díru v sobě. Ta bolest je zároveň fyzická i psychická. Dohání mě k pláči jako dítě. A právě tato mučivá izolace mě žene k tomu, abych bral životy jiným. Něco v přítomnosti čistoty a pravdivosti mě spojuje se vším živým a poskytuje mi mír. Uléhám k odpočinku vedle každé své oběti.

Jsou šťastnější než já. Můj odpočinek není věčný. Můj hlad propukne znovu, někdy za několik hodin, jindy dnů, a někdy týdnů.

Nemohu svou duši sytit obvyklými způsoby. Nemám přátele ani milující rodinu. Nechovám žádné domácí zvířátko. Nemám domov. Putuji bez konce.

Moje matka byla laskavá a něžná, můj otec byl zrůda. Možná ztělesňuji tuto dichotomii.

Narodil jsem se z normálního těhotenství a normálním porodem. Jako dítě jsem byl psychicky i fyzicky zdravý, až na ochromující fobii ze školy.

Jako mladý muž jsem měl málo zájmů, ale snadno jsem dosáhl akademického vzdělání, měl jsem mnoho známostí, ale neoženil jsem se.

Měl jsem v živote přes tři sta sexuálních vztahů. Jsem heterosexuál.

Jelikož Vás FBI nepochybně informovala o mém případu, víte, že každé oběti odebírám vzorek krve. Ty trošky krve nosím u sebe. Snad jako talismany.

Ale také nosím v sobě jejich duše. A tím způsobem jsou stále živé.

Abyste si zbytečně nelámal hlavu, povím Vám, že jsem se odebírat krev naučil jako vyznamenaný vojenský zdravotník. Propuštěn se ctí. Žádné disciplinární řízení.

Můj návrh: můžete mi položit jakoukoli otázku. Povím Vám všechno, co mohu, aniž bych ohrožoval svou svobodu (která je prostě svobodou najít Boha, něco, o čem se domnívám, že bych nemohl dosáhnout ve vězení, pravděpodobně v cele smrti). Rád bych, abyste se snažil být ke mně stejně otevřený; minimalizovat možnost, že by mi trvání cizoty mezi námi dvěma dodalo ještě více pocitu osamělosti a potřeby krve jiných.

Abych Vám důvěřoval, potřebuji, abyste Vy důvěřoval mně.

Řešíte zločiny? Jaké zločiny byly spáchány na Vás? Jakými zločiny, velkými nebo drobnými, jste vinen Vy?

Adoptoval jste týraného chlapce. Byl jste také týraným chlapcem? A jste jím doposud? Zápasíte jako já, a mladý Billy Bishop, o znovuzrození?

Vezměte mě za ruku, nahlédněte do mého srdce, dejte mi nahlédnout do svého. Odhalte moje démony a pomozte mi vypudit je z mé duše.

Člověk boží,

kterému říkají Silniční vrah

V lidském životě nastávají momenty, které jsou jako body chemické titrace, které krystalizují vše, co tu bylo před nimi, a mění povahu všeho, co přijde po nich. Mění život a život určují. Pro Clevengera bylo takovým okamžikem přečtení dopisu silničního vraha. Naskočila mu husí kůže. V týle ho zamrazilo. Došel k Andersonovým dveřím.

„Tak co myslíš?” chtěl vědět Anderson a obrátil se s otáčecím křeslem k němu.

„Je to pravé. Vztahuje ruce.”

„Co budeš dělat?”

„Část mě by se chtěla od toho držet dál, jen abych naštval Warnera, ale nevím, jestli to ještě dokážu.”

„Já taky. Kdybych byl tebou, jel bych do Quantica a zjistil bych si o tom chlapovi všechno, co se dá. Navštívil bych místa činů. Chtěl bych vidět ta těla. Nedej na to, co kdo říká. Jestli je to tvůj případ, tak ať je tvůj od A do Z. Já ti pomůžu, jak budeš potřebovat.”

Clevenger přikývl.

„Vypadáš ustaraně.”

„Nelíbí se mi, co je tam o Billym,” řekl Clevenger. „Nechci, aby byl do toho zatahován. Zatím se drží dobře. Každý den v práci. Drogové testy čisté. A opravdu se začíná otevírat. Včera večer ke mně přišel a vykládal, jak hroznou chuť mívá pořád ještě na trávu, a na kokain. A pověděl mi víc o té holce, Casey, co s ní chodí.”

„Prima.”

„Ale nikdy nemůžu vědět, jak dopadne příští test. S ním si nikdy nemůžu být jist.”

„Já jsem si jím jist v jedné věci,” řekl Anderson.

„A to v čem?”

„Ví, jaké to je ztratit někoho vraždou. Hluboko v duši ví, proč děláš to, co děláš.”

„Jen pomysli, kolik už je venku reportérů. Den prvý. A bude toho víc. Nechci, aby měl pocit, že mě ztrácí. To by za to nestálo.”

„Myslím, že jestli mu všechno povíš, uvidí, že tě ztratit nemůže.”

Clevenger vyťukal číslo Kanea Warnera. Sekretářka ho přepojila.

„Doktore,” řekl jen Warner.

„Jestliže máme spolupracovat,” řekl Clevenger, „tak už žádné překvapení, prosím. Ještě jednou něco za mými zády, a vykašlu se na to.”

„Výborně,” odpověděl Warner upjatě.

„Uveřejnily Times všechno, co ten silniční vrah napsal?”

„Nic si nenechaly pro sebe.”

„Já očekávám totéž.”

„Chápu,” řekl Warner. „Ale bude důležité těsně spolupracovat s týmem, s kterým jste se tu seznámil.”

„Rád bych zítra přijel.”

„Budu vás očekávat.”

„Ještě mám otázku,” řekl Clevenger.

„Prosím.”

„Kdy jste se rozhodl nechat to zveřejnit?”

„To nebylo moje rozhodnutí,” namítl Warner.

„Tomu mám věřit?”

„Požádal jsem Times, aby to nebylo uveřejněno. Myslím, že je hodně nebezpečné, abyste hrál na dálku Freuda. Jestli náhodou při některé dálkové sedánce sáhnete na psychologicky žhavý knoflík, mohli bychom za to zaplatit pytli na mrtvoly.”

„Jestli jste zelenou nedal vy,” řekl Clevenger, „pak”

„Redakce šla přes mou hlavu,” řekl Warner, „rovnou k šéfovi.”

„K Jakeovi Hanleymu?”

„Jake je kamarád vydavatele Times Kylea Rolanda. Také uvažuje o kandidování na senátora doma v Coloradu. Sériový vrah na svobodě jeho popularitě moc nesvědčí. Chce, aby ta věc byla vyřízena, ať to dopadne jakkoliv.” Warner se nerozhodně odmlčel. „Mohu se na něco zeptat?”

„Sem s tím.”

„Před měsícem jste se mnou spolupracovat nechtěl. Tak co se děje? Už je v tom pro vás dost publicity?”

Clevenger měl příliš zlost, než aby odpověděl něčím jiným než sprostým slovem. Tak raději mlčel. A při tom mlčení musel sám sobě položit tutéž otázku, jakou vznesl Warner. Nechal se snad zlákat? Byl konečně uspokojen jeho narcisismus?

„Pravděpodobně si sám nejste jist odpovědí,” řekl Warner. „To je jedno. Teď jsme v témž týmu, jenom o pár mrtvol později.”

Clevenger si odkašlal. „Budu tam kolem desáté dopoledne.”

„Whitney McCormicková vás bude čekat v hale. Může vám dodat nejnovější informace.”

Clevenger zavěsil. Pohlédl oknem na zástup reportérů. Vstal, zatáhl žaluzii, pak zase usedl ke stolu. Znovu si přečetl dopis silničního vraha. Pak se obrátil k počítači a začal promýšlet odpověď.

Cíl byl jasný, Clevenger byl přesvědčen, že všichni vrahové byli předtím sami zavražděni. Když připravují jiného nebo jiné o život, pouze znovu přehrávají svou vlastní smrt a hrají roli útočníků místo obětí, silných místo slabých. Chtěl pomalu, metodicky sledovat kořeny násilnictví silničního vraha až k traumatům raného života, která je zplodila. Chtěl, aby vrah pocítil lítost nad svou vlastní zkázou, místo aby ji znovu a znovu opakoval vůči jiným.

To bude opravdu zmrtvýchvstání, znovuzrození týraného dítěte uvnitř zabijáka.

To dítě má svědomí, dokáže prožít pocit viny a může být přivedeno k tomu, aby se vraha zřeklo, nebo aby mu překazilo činnost.

To dítě prahne po důvěrné blízkosti. Clevenger mu ji bude muset poskytnout, aby zastavil násilnictví silničního vraha.

Ale to dítě je také sžíráno strachem. Snaha dostat se mu příliš blízko příliš rychle by ho mohla dohnat k útěku.

Clevenger začal psát:

Souhlasím, že odpovím na každý Váš dopis. Předpokládám, že mi povíte všechno, co můžete, aniž byste dával všanc svou svobodu. Já Vám povím vše, co mohu, aniž bych narušoval soukromí jiných včetně svého syna.

Vím, že srdcem nejste vrah. Vaše dobrota byla znovu a znovu přemožena něčím, co je Vám cizí. Parazit ve Vás je tak nesnesitelně hladový, že ho tišíte životy jiných. Toho příživníka nazvu silničním vrahem. Jak mám oslovovat to ostatní ve Vás?

Jak jste byl infikován? Co Vám v životě způsobilo největší bolest? Na co si pamatujete, čeho jste se v dětství nejvíce bál? Objasnilo se někdy, proč jste prožíval „ochromující fobii ze školy”? Ve kterém věku byla nejhorší? Co se tehdy dělo doma?

Jak jste svou úzkost pociťoval, fyzicky, nebo citově?

Říci, že Vaše matka byla skvělá a otec byl zrůda, nechává mnoho otázek nezodpovězených. Jakým specifickým způsobem projevovala svou dobrotu a jakým způsobem Vám otec působil utrpení? Rozvedli se? Pakliže ne, co je drželo pohromadě? Žijí ještě?

Kdo přitahoval Vašich tři sta milenek, silniční vrah, nebo Vy? Pomohly uspokojovat jeho apetit, nebo Váš? Šlo o citové spojení, nebo sexuální, nebo obojí?

Ve které válce jste sloužil? Jestliže ve Vietnamu, pak ve kterých provinciích? Zúčastnil jste se bojů?

Jestliže se nám podaří vyhnat z Vás vraha, co pak zbude? Kdo jste, kromě silničního vraha?

Kdy jste si poprvé uvědomil jeho existenci?

Jak se cítíte bezprostředně poté, kdy silniční vrah udeří? Kolikrát zabíjel? Uveďte všechna místa, kde leží těla.

Položil jste mi několik otázek. Odpovídám na první: Mezi zločiny na mně spáchanými je bití a ponižování ze strany otce. Stejně jako Vy vím něco o zrůdných lidech. Na druhou odpovídám: Mezi zločiny, kterými jsem vinen já, patří dlouholeté utišování bolesti alkoholem a drogami.

Jaké drogy jste užíval Vy k potlačení silničního vraha?

Co děláte s krví, kterou odebíráte obětem?

Jelikož jste zřejmě četl slova velkých mužů, končím slovy Thomase Hardyho: „Existuje-li cesta k lepšímu, spočívá v plném zhlédnutí nejhoršího.”

Tak začínáme, dva muži proti jednomu.

MUDr. Frank Clevenger

Když se Clevenger toho večera vrátil domů, našel Billyho sedět u jídelního stolu v džínsech a bez trička, s tetovaným nápisem „Ať teče krev” obzvlášť se vyjímajícím na jeho dokonale rostlých zádech, a s hromadou knih a tuctem fotokopií novin před sebou. „Co to všechno je?” zeptal se a přikročil k němu. Pak se mu sevřelo srdce, když pohledem přelétl titulky, všechny o silničním vrahovi. A knihy o sériových vrazích. Zmocnila se ho jakási předtucha.

Billy si odhodil dredy z tváře a vzhlédl k němu. Jeho oči byly vzrušení samo. „Napadlo mě, že bych moh ve volném čase taky pomáhat.”

„Pomáhat?”

„Do loděnice za mnou přišla banda reportérů,” řekl a mluvil trochu příliš rychle. „Řek jsem jim, že jim nemám co povědět. Pak jsem si běžel pro Times. Já vím, že ten případ bereš. Jak bys ho taky moh nevzít!” Mrkl. „Mimochodem, na záznamníku máš aspoň dvacet vzkazů od reportérů.”

Clevenger zase pohlédl na články. Byly z novin z celé země.

„Sehnal jsem všechno, co o tom chlapovi napsali,” řekl Billy. „Všechno od Oregonianu po Washington Post.”

Clevenger vůbec neočekával, že Billymu nejen nebude vadit jeho účast na řešení případu silničního vraha, ale že ho případ tolik zaujme. Ale smysl to dávalo. Největší událostí v Billyho životě bylo zavraždění jeho malé sestřičky. A ještě před tou tragédií ho otec znovu a znovu týral. Zhasínání životů mu vždycky bude něco říkat.

Clevenger se posadil do čela stolu. „Nemyslím, že je to dobrý nápad,” řekl. „Ty se musíš soustředit na to, abys zůstal zdravý a připravoval se na školu.”

„Já jsem prostě nemoh zůstat v loděnici s těmi televizáky kolem sebe. Pan Fitzgerald mi řek, abych si vzal den volna.”

„To chápu,” řekl Clevenger. „A vidím, že chceš pomáhat.” Zhluboka se nadechl a snažil se srovnat si myšlenky tak, aby je mohl soudně vyslovit. „Ale taky vím, čím vším sis v životě prošel. A myslím, že si potřebuješ vytvořit pevnější základ, než se zamotáš do něčeho jako tohle.”

„Já se nezamotávám. Já jen”

„Já nechci, aby ses tím tak zabýval.”

Billy na Clevengera několik vteřin hleděl. Pak pohodil hlavou dozadu a zíral do stropu. „Chápu,” řekl. „Máš starost, že jestli se do tohohle vůbec nějak dám, tak se do toho dám až moc.”

„Myslím, že to zabere spoustu času,” řekl Clevenger. „Myslím, že by tě to rozptylovalo. A taky myslím, že je to pořádně deprimující záležitost, když na to doopravdy přijde. Ty nemůžeš ve svém životě teď potřebovat tolik negativního.”

Billy na něj pohlédl tak pronikavě, jak někdy dovedl, když jeho emoční inteligence pracovala jak radar. „Doopravdy si myslíš, že by mě to posedlo. Že bych možná na to šel nesprávnou cestou a skončil jako on. Jako zabiják.”

„To si nemyslím,” namítl Clevenger zamyšleně. Ale nebylo tomu tak. Nebylo by možné, že by byl Billy ponořením do temnot plně vtažen do svého vlastního stínu? „Ty jsi v životě udělal dobré i špatné věci, Billy. Je to jen měsíc od těch průšvihů v Audenu. Teprve pár týdnů jsi čistý od drog. Myslím, že zdržovat se blízko násilí je chyba. To je všechno.”

„Žádný problém,” řekl Billy rázně. Pokrčil rameny, sklapl knihy. „Klidně se na to všechno podívej. Chvíli mi trvalo, než jsem to dal dohromady.” Horní ret se mu rozechvěl. „Něco je z webu, ale ostatní jsem musel hledat na mikrofiších v knihovně.” Vstal a vykročil ke svému pokoji.

„Počkej,” zavolal za ním Clevenger. Chtěl ještě něco říci, aby ocenil tu část Billyho snažení, která byla opravdu pokusem pomáhat, podat ruku. „Já si toho opravdu cením, žes”

„No jistě,” řekl Billy, neohlédl se, šel do pokoje a zavřel za sebou.

Clevenger vstal a šel za ním. Když došel asi na metr ode dveří, otevřely se.

Ve dveřích stál Billy, zíral na podlahu. „Mohli bychom toho nechat?” ptal se. „Můžeš mi vyhovět aspoň v tom, že vycouváš, když tě o to požádám?”

Clevenger váhavě přikývl.

Dveře se zavřely.

TŘi

1. dubna 2003

Chelsea, Massachusetts

Když Clevenger v půl sedmé odcházel, aby chytil v osm hodin kyvadlový let do Washingtonu v Kolumbii, byly dveře pořád ještě zavřené. V hlavní budově Akademie FBI v Quanticu šel k Whitney McCormickové do její kanceláře. Byla vystrojena v černých úzkých kalhotách, černém triku a černém kabátku, které tvořily perfektní pozadí k jejím světlým vlasům. Vypadala přesně tak krásně, jako když ji Clevenger viděl posledně.

„Vítám vás v týmu,” řekla a podávala mu ruku. „To byla tedy pozvánka, od samotného vraha.”

Aby se soustředil na výchovu Billyho, ztlumil Clevenger svou vnímavost ženské krásy, ale ne na nulu. Když přijal ruku McCormickové, neušla mu její jemná pleť, dlouhé půvabné prsty, upravené nehty, možná i zvláštní něha jejího sevření. „První náčrt odpovědi jsem dokončil včera večer,” řekl. „Mám ho s sebou.”

„To je ohromné,” řekla. „Takže to můžu tím rychleji schválit.” Přešla za psací stůl, usedla. „Udělejte si pohodlí.” Kývla na koženou pohovku na jedné straně místnosti.

„Schválit?” zeptal se Clevenger, když usedal.

„Takhle připravujeme věci pro Times. Než něco otisknou, dají mi to přečíst. Když si myslím, že je to problematické, jde to ke Kaneu Warnerovi ke konečnému rozhodnutí.”

„S tím jsem nepočítal, že to bude redigováno.”

„Jen klid,” řekla opravdu uklidňujícím hlasem. „Nikdo tady nebude přehnaně tvrdý.”

„Díky za ujištění,” řekl Clevenger. „Ale jen abych věděl, jaký obsah by mohl být problematický?”

„To je těžké říct, dokud jsem to neviděla,” odvětila. „Na vaší straně, předpokládám, by to mohlo být, že byste neúmyslně vypustil citlivou informaci o vyšetřování. Na straně silničního vraha bych asi cenzurovala něco, co by bylo pro rodiny obětí neúnosné číst, něco vybočujícího z mezí slušnosti.”

„Dobře.”

„Předpokládám, že by mezi vámi a agenturou mohlo také dojít k neshodě ohledně toho, do jaké hloubky s tím chlapem jít,” řekla méně uklidňujícím tónem. „Jak daleko ho tlačit.”

„Agenturou? Před minutou jste moje dopisy vetovala vy.”

Usmála se. „Počítejte se mnou, že s vámi půjdu až na pokraj. Ano? Z toho, co jste říkal na minulé schůzi, vím, jak se k tomu chlapovi stavíte. Musíme se pustit do boje proti němu, ne posedávat a čekat na další mrtvolu. Proto jsem porušila Kaneovu linii ohledně publikování těch dopisů.”

„Ale”

„Ale souhlasím s Kanem, že je to riziko. Mohlo by se nám to vrátit. Mohl by se zhoršit místo zlepšit.”

„Bezpochyby.”

„Tak jsme tedy všichni zajedno.”

„Ještě je brzy,” podotkl Clevenger. Všiml si diplomů McCormickové z Yaleské lékařské fakulty a z psychiatrické stáže v Yales na protější stěně. Vedle nich visela bílá tabule, plná neúplných vět, šipek spojujících jednu myšlenku s druhou, některá slova podtržená třikrát či čtyřikrát, některá škrtnutá.

„Hledání nápadů?” zeptal se a kývl na plakát.

„Spíš bloudění,” řekla. „Na první pohled nám ten chlap poskytuje všechno: mrtvoly v širém poli; nezaměnitelný podpis, ty podříznuté krky a vpichy po odběru krve; spoustu otisků, i na známkách, které použil, když posílal dopis do Times. Ale nic z toho nikam nevede. Otisky se zřejmě neshodují s žádnými v naší databázi. Těla mohou být nalezena celé dny, týdny, i měsíce poté, co je pohodil. A oběti nemají naprosto nic společného.”

„Vraždí náhodně, protože se neovládá,” řekl Clevenger. „Podle toho, co napsal do Times, ho k zabíjení nevede pohled na osobu určitého pohlaví nebo typu nebo barvy vlasů či věku. K zabíjení ho žene osamělost. Prostě udeří. Nejde třeba po dalším dvanáctiletém děvčeti s hnědýma očima a světlými vlasy, aby je unesl.”

„S hnědýma očima a světlými vlasy?” zeptala se McCormicková a pohodila hlavou. „Kde jste to sebral?”

Clevenger si uvědomil, že si pro svůj příklad vypůjčil barvu vlasů a očí McCormickové. „Promiňte.” Napůl se usmála. „Napomínejte mě, abych vás nenaštvala.”

„Proč bych vás měl napomínat?”

Tentokrát plný úsměv. „Ať toho chlapa žene cokoliv, je metodický,” řekla. „Nemáme jediného očitého svědka, který by ho třeba jen zahlédl. Nedověděli jsme se ani o jediném úniku, že by se někdo zachránil. Nenechává na místě činu nic, z čeho by se dal vystopovat. Tohle se rovná opravdu vnitřní disciplíně, skutečnému plánování, i když nás přivedl k přesvědčení, že prostě ujíždí.”

„Možná by tomu rád věřil sám,” řekl Clevenger. „Zbavuje ho to mravní zodpovědnosti.”

„A právní zodpovědnosti. Je to dobrý základ pro prohlášení za nepříčetného, až bude zadržen. Může říct: ‚Podívejte se, já jsem se nedokázal udržet. Jen si přečtěte, co jsem napsal do Times‘.” Odmlčela se. „Ráda bych věděla, jak se uspokojuje, když zrovna nezabíjí. Protože urazí dlouhé vzdálenosti a nikoho nezavraždí. Musí být ve velmi důvěrných vztazích s jinými osobami než se svými oběťmi.”

„Spousta sexuálních partnerek, za prvé,” řekl Clevenger.

„To nemusí nutně být důvěrné vztahy,” namítla.

„Souhlasím.”

„Co když je to řidič, který jezdí křížem krážem po Spojených státech,” řekla. „Bere stopaře, kteří se rozpovídají o svém životě, možná si tu a tam v baru nebo v restauraci začne s potřebnou ženou a hraje terapeuta, možná si najímá prostitutky a vymáčkne z nich, co se dá, a někdy to stačí. Ale jindy nenaváže kontakt. A pak vraždí.”

„Nebo když nenaváže kontakt dostatečně hluboký,” dodal Clevenger.

„Povídejte ještě.”

„Možná že když se k někomu dostane dostatečně blízko a opravdu najde emoční pouto, nechá ho odejít. Když nemůže, zabije ho, aby s ním sdílel okamžik smrti a hrál skoro člena rodiny u úmrtního lože.”

McCormicková přikývla. „To by vysvětlovalo, proč se ti lidé moc nesnaží uniknout. Dal si práci, aby je získal.”

„A jestli tohle je pravda,” pokračoval Clevenger, „pak jsou někde lidé, kteří se mu dostali hodně blízko, a žijí. Ti, kteří s ním navázali nejhlubší spojení, mohou jít. Zaplatili, co měli zaplatit.”

„Najít je by nebylo jen tak,” řekla McCormicková. „Pravděpodobně nemají potuchy, že o vlas unikli osudu obětí.”

„Možná to v hloubi duše tuší.” Pohlédl na ni zpříma. „Víte, jak člověk někdy někoho potká a hned se mu cítí blízký?”

„Viděla jsem to ve filmech,” řekla věcně. „V realitě je to myslím hodně vzácné.”

McCormicková by nemohla být obviněna z flirtování. „Je to vzácné,” přisvědčil Clevenger. „A proto, když se to stane, člověk na to nezapomene.” Předklonil se. „Kdybych mohl v Times nějak poukázat na to, že náš muž tyto pocity vyvolává,” pokračoval, „třeba by se lidé nad tím zamysleli. Možná by se někdo přihlásil.”

„Za pokus to stojí.”

Ozvalo se klepání na dveře.

„Dále,” řekla McCormicková.

Kane Warner otevřel dveře. Opět byl bezvadně oblečený, tentokrát měl na sobě tmavě modrý tence proužkovaný oblek, krvavě rudou kravatu a bílou košili s kulatým volným límcem. „Doktor Clevenger,” řekl a znělo to, jako když entomolog identifikuje brouka, kterého sebral z lístku trávy.

„Kane,” oslovil ho Clevenger.

„Kdybyste si vy dva mohli udělat chvilku přestávku,” řekl Warner s pohledem na McCormickovou, „dostali jsme balíček adresovaný MUDr. Franku Clevengerovi u MUDr. Whitney McCormickové. Přišlo to federálním expresem o něco dřív než před hodinou. Průvodní lístek je psaný na stroji. Jako odesílatelka je uvedena Anna Beckwithová. Ten parchant použil i její kreditní kartu.”

Clevenger a McCormicková následovali Warnera do suterénu oddělení, do pozorovatelny s třiceticentimetrovou šikmou skleněnou stěnou vedoucí do další, menší místnosti s betonovou podlahou, škvárobetonovými stěnami a lesklými železnými dveřmi, které vypadaly jako dveře do bankovní pokladny. Na vyvýšeném bloku uprostřed místnosti ležela těžko zařaditelná lepenková krabice, asi čtyřicet centimetrů vysoká a šedesát centimetrů dlouhá.

Warner vzal telefon připevněný na stěně a mluvil do něj. „Všichni připraveni,” řekl.

„Odkud to bylo posláno?” ptal se Clevenger.

„Ze severní Pensylvánie. Z městečka jménem Windham u New Yorku. Použil poštovní schránku federálního expresu na obchodní třídě.”

„Váha?” zeptala se McCormicková.

„Necelé kilo,” odpověděl Warner.

Dveře do místnosti se otevřely a ke krabici kráčel muž ve svářečské masce a s vysokým plexisklovým štítem v ruce. Prostrčil ruce otvory ve štítu do výbuchuvzdorných rukavic, které byly k němu připevněny. Rukavice byly vybaveny čepelí z černého diamantu, připevněnou k dlani. Začal přeřezávat švy krabice.

„Poslali jsme do Windhamu agenty, aby to tam trochu okoukli, s malou pravděpodobností, že budou mít štěstí,” řekl Warner. „Nikdo z lidí, co tam kolem té schránky pracují, si nevzpomíná na něco neobvyklého. Teď agenti prověřují motely a parky okolo.”

Muž, který otvíral krabici, už přeřezal švy a olupoval karton na betonový blok.

„Možná si někdo dělá legraci,” řekla McCormicková. „Když někdo má tolik publicity, lidi toho někdy využijí.”

Warner zavrtěl hlavou. „Vzali jsme otisky z té plastikové pásky. Shodují se s otisky z míst činů a s těmi v dopisech do Times.”

Clevenger přihlížel, jak z bočních stěn krabice vypadávají zmačkané stránky novin. Zamžoural na to, co v ní zbylo: velká skleněná lastura s barevnou duhou uvnitř.

„Co to sakra je?” řekl Warner.

Muž, otvírající krabici, lasturu opatrně odsunul. Pod ní byla malá rukou psaná kartička a na stroji psaný dopis. Warner zase promluvil do telefonu. „Podíváme se na ně, jakmile budou zpracovány.”

Muž dal Warnerovi znamení zdviženým palcem.

Clevenger pohlédl na McCormickovou, čekal vysvětlení.

„Popráší je kvůli otiskům, ujistí se, že na nich není nic toxického, jako třeba antrax.”

„Bude to trvat dlouho?” ptal se Clevenger.

„Dvě tři hodiny,” odpověděla.

„Co kdyby nám to ukázal skrz sklo hned?” ptal se Clevenger.

„Prosím vás,” řekl Warner Clevengerovi, „vy se držíte každého slova toho vyděrače. Myslíte si, že je celý pryč, že pročesává Times, aby našel, co mu píšete? Vždyť si s vámi hraje.”

„No tak jsme aspoň konečně ve hře,” prohodil Clevenger.

„Není důvod čekat dvě hodiny, Kane,” zasáhla McCormicková.

„Myslím, že máš pravdu,” přisvědčil Warner. Mrkl. „Jak chcete vy dva.” Promluvil do telefonu: „Přinesl byste tu kartičku a ten papír k oknu?”

Muž si stáhl výbuchuvzdorné rukavice, opřel štít o betonový blok a natáhl si rukavice gumové. Sebral kartičku a list papíru, přinesl je k pozorovacímu oknu a přidržel je u skla.

Kartička byla ta, kterou Doug Holt napsal rodičům své nevěsty Naomi, na níž děkoval, že ji přivedli na svět.

Dopis psaný na stroji zněl:

Doktore Clevengere,

vadí mi Vaše spolupráce s FBI, ať je tento Váš základní instinkt jakkoli pochopitelný a předvídatelný. Vztahuji k Vám ruce jako bratr.

Věřím, že máte schopnost skoncovat s mým násilnictvím. Snaha ukončit je mým zadržením je maření našeho času a energie. Ať se takovým bláznovstvím zabývají malé mozky.

Četl jste práce McCormickové? Jsou to práce lovce, ne léčitele. Vládní lovkyně. Nevidí, jak říká Alexandr Solženicyn, že „dělicí čára mezi dobrem a zlem prochází srdcem každého člověka”.

I jejím vlastním.

Snaha zavřít mě, možná popravit, zbavit mě Bohem daného práva porazit zlo v sobě, může to zlo jenom roznítit. Mohl by snad někdo vinit lva za to, že ho rozruší ten, kdo ho pozoruje dalekohledem?

Představte si, jak zraněn byste se cítil Vy nebo doktorka McCormicková, kdybych si vzal do hlavy, že přeruším Vaši cestu k uzdravování.

Člověk boží,

kterému říkají Silniční vrah

PS. Laskavě dopravte ten lístek a skleněnou lasturu rodičům doktorky Naomi Williamsové v Trout Creeku v Michiganu. Jejich nastávající zeť Doug Holt vyrobil tu lasturu na počest jejich dcery. Byl by si přál, aby ji měli. Já si to přeji také.

Naomi by měla mít tělo svého milého. Jeho duše dlí ve mně.

Tým výzkumu poruch chování se s Clevengerem sešel v operačním středisku.

„Je to přímá hrozba,” prohlásil Bob White z Programu analytického vyšetřování zločinu a přehlédl všechny u dlouhého stolu. „Měli bychom tu myšlenku veřejné psychoterapie přezkoumat. Vždyť nám říká polopatě, že riziko je vysoké.”

Kane Warner přikývl.

Clevenger se na židli předklonil. „Mně se sice nelíbí, že vyhrožuje,” řekl, „ale může to být spíš zisk než ztráta.”

„Zisk?” zeptal se Warner.

„Narušili jsme jeho vzorec a odpověď v Times jsme neotiskli,” řekl Clevenger. „Dosud se zaměřoval na neznámé lidi, zabíjel náhodně. Jestliže se opravdu hodlá přiblížit, zaměřit svou zuřivost na mě a na Whitney, mohli bychom ho dostat dřív, než jsme mysleli.”

„Je nevypočitatelný,” namítl Warner. „To, že se přiblíží, právě natolik, aby zabil jednoho z vás, ještě neznamená, že ho máme na dostřel. Může zase zmizet na silnicích, jen ještě slavnější než dosud.”

„Dorothy?” řekl Kane Warner a hleděl na Dorothy Campbellovou, která vedla počítačový program PROFILER.

„Jistě je tomu tak, že vést dialog se subjektem zvyšuje naděje na zatčení,” řekla. „Tohle platí pro každého, od sériových vrahů přes únosce letadel po bombové atentátníky. Bylo by to platilo pro případ vraždy ve Waco. Háček je tady v tom, že jednáme s někým mimořádně inteligentním, kdo zřejmě vidí do našeho způsobu práce a, alespoň v případě Whitney, ví, kdo jsme.”

„Ne že by musel vnikat do kódu,” řekla McCormicková. „Moje jméno najde každý v telefonním seznamu. Moje fotka je na webové stránce úřadu.”

„Já chci jen upozornit,” obrátila se Campbellová laskavě na McCormickovou, „na nebezpečí, že námi manipuluje, i tebou.”

„K čemu, Dorothy?” ptal se Kane Warner.

„Aby nás do toho zatáhl až nad hlavu,” řekla. „Aby přiměl úřad, aby se jím do hloubky zabýval, zatímco jeho výlučný zájem, jak už Bob naznačil, může spočívat jenom v předvádění se, v získávání slávy. Dopis do Times do tohohle vzorce zapadá.” Odmlčela se. „A zrovna tak by zapadala vražda jednoho z těch, kteří ho hledají.”

„To může udělat i bez New York Times,” namítl Clevenger.

„Ale s Times,” řekla Campbellová, „do toho zatáhne miliony lidí. Stane se nejslavnějším sériovým vrahem všech dob. Vysmívat se FBI je jedna věc. Jiná věc je vzít si za cíl její agenty, nebo poradce.”

„Já myslím, že nás ten chlap chce jen vyvést z míry,” řekl White.

John Silverstein, Whiteův kolega, zavrtěl hlavou. „Možná jo,” řekl. „Ale stejně myslím, že musíme zůstat u nastoupeného kurzu. Hledali jsme možnost, jak urychlit vyšetřování. Tady je. Nemůžeme couvnout jen proto, že nám strčil obálku.”

„Já nesouhlasím s názorem, že nás do toho zatahuje až nad hlavu,” prohlásila McCormicková. „Podle mě doufá, že couvneme. Snaží se nás odstrašit.”

„Jak jsi na to přišla?” zeptal se White pochybovačně.

„V obklíčení je on, psychologicky,” řekla McCormicková. „Jestli bude mít doktor Clevenger úspěch, pak bude náš chlapík čelit démonům, které jako podněcovatel zoufale chce nechat pohřbené. Zabiják v něm hledá cestu, jak způsobit zkrat v terapeutickém procesu a pokračovat v prolévání krve.”

Clevenger o tom přemýšlel. Dávalo to smysl. „A jestli couvneme,” řekl, „může si říct, že vztahoval ruce, ale k ničemu to nevedlo. Nikdo mu nepomohl. Může s čistým svědomím zabíjet dál.” Odmlčel se. „Myslím, že bych ho měl donutit, aby odkryl karty, a ujistit ho, že na to jdu sám, že mým cílem je uzdravit ho, ne ho dostat do basy.”

„Což je nutné, aby to fungovalo,” řekla McCormicková, hledíc přímo na Clevengera. „Jestli ho chytneme, bude to dík tomu léčení, ne přesto. Jestli budete dělat svou práci a my zase svou, dostaneme ho.”

„Myslím, že bys to měla znovu zvážit,” řekl jí Warner. „Přeceňuješ přístupnost sociopatů jakékoli psychoterapii, natož psychoterapii, která probíhá před zraky veřejnosti. A podceňuješ osobní nebezpečí, které je v tom zahrnuto.”

„Já myslím, že lepší nápad zde nemáme,” řekla McCormicková. „A nemyslím, že veřejnosti prospěje, soustředíme-li se na vlastní bezpečí za cenu další oběti.”

Warner se zhluboka nadechl a vydechl. „Neumím si představit,” řekl, „že by se ředitel Hanley vzdal svého původního postoje bez jednomyslné žádosti celého týmu.” Navázal oční kontakt s Bobem Whitem, který zděšeně zavrtěl hlavou.

„Nestrkejte to na mě,” řekla McCormicková. „Jake Hanley nemá nikdy dveře zavřené, může k němu kdokoliv, kdo má opravdu pocit, že bychom měli tohle rozjet.”

„Mě to nepřitahuje,” řekl Warner. Kývl jí.

John Silverstein mrkl.

Dorothy Campbellová si odkašlala.

McCormicková zrozpačitěla. „Co to má znamenat?”

„Nic,” odvětil Warner.

„Vy si vážně myslíte, že Jake Hanley udělá, co řeknu?”

„Nechci se ti dostávat pod kůži, Whitney,” řekl Warner. „Ale nebudu předstírat, že jsme si ve hře rovni. McCormickové mají zrovna teď pro šéfa velký význam. Jestli tomu nechceš věřit, tvoje věc.” Povýšeně pokrčil rameny. „Neměl jsem na mysli žádnou nevážnost.”

„Ovšemže ne,” řekla.

Místnost ztichla.

Warner začal sbírat papíry před sebou. Zazvonil jeho mobil. Sáhl do náprsní kapsy saka, vyndal ho a stiskl tlačítko. „Kane Warner,” hlásil se. „Výborně. Zajistím, aby byl informován doktor Hiramatsu.” Vypnul telefon. „Státní policie našla v Michiganu tělo Douga Holta,” řekl, „přesně tam, jak to uvedl náš chlapík. Vezou je sem vrtulníkem.”

Mlčení v místnosti ztěžklo.

„Má někdo zrovna teď ještě něco jiného?” zeptal se Warner a obhlédl stůl.

Několik lidí zavrtělo hlavou.

„Výborně,” řekl zase Warner.

„Oč šlo?” zeptal se Clevenger McCormickové, když mířili k její pracovně.

„Můj táta,” řekla. „Dennis McCormick.”

„Ten Dennis,” začal Clevenger, ale zarazil se, když viděl odpověď v její tváři. Byl sám sebou překvapen, že ho nenapadla souvislost. Otec Whitney McCormickové byl špičkovým agentem FBI, stal se kongresmanem Spojených států, začal sbírat politický kapitál. Než se začal ucházet o úřad, pomohl vyřešit známé případy nočního sledovače a Samova syna. Nedávno napomohl zvolení konzervativních republikánských kandidátů po celé zemi.

„Kane si myslí, že můj otec dokáže ovlivňovat rozhodnutí úřadu. Taky si myslí, že mě otec dostal na tohle místo.”

Clevenger nic neříkal.

McCormicková se zarazila, pohlédla zpříma na Clevengera. „Jen do toho. Ptejte se.”

„Dobře,” řekl Clevenger a hleděl jí do obličeje. „A může tedy váš otec ovlivňovat rozhodnutí úřadu?”

„Já nevím,” odpověděla.

„To zní jako poctivá odpověď.”

„Nepoložil jste tu tvrdou část otázky.”

Clevenger váhal.

„Moje city nezraníte.”

„Dostal vás otec na tohle místo?”

„Já nevím,” řekla. Jako by jí trochu poklesla ramena.

„Další poctivá odpověď. Mohu vám teď položit jedinou otázku, na které záleží?”

McCormicková přikývla.

„Zasloužíte si to místo? Je vám, no, pětatřicet? Vedoucí soudní psychiatryně FBI. Jste opravdu tak dobrá?”

Ve tváři McCormickové se objevilo něco nového, směs pobavené pýchy a hrdého odhodlání. Byla to odpověď na otázku, aniž řekla slovo.

„Já si to taky myslím,” řekl Clevenger. „Pracoval jsem s nejlepšími soudními psychiatry v zemi. Nejste pozadu za žádným z nich.”

Usmála se. „Znamená to, že mám volnou ruku k úpravě vašeho dopisu do Times?”

„To určitě ne.”

„Já jsem si to taky myslela.”

ČTyŘi

Ve čtvrtek 3. dubna 2003 otiskly New York Times Clevengerův dopis silničnímu vrahovi v doslovném znění včetně Clevengerova ujištění, že nebude pracovat přímo s FBI. Pátého dubna dostaly noviny odpověď silničního vraha, poslaný federálním expresem ze schránky vedle jedné úřední budovy v Rogers City v Michiganu u Huronského jezera, blízko státního lesa Mackinaw.

Doktoru Clevengerovi:

Moje nejranější vzpomínka (jen málo pozměněná, abych zbytečně neosvěžoval vzpomínky jiných) je na oslavu narozenin, kterou uspořádala matka, když mi byly čtyři. Konala se v parčíku blízko našeho domu. Slunný májový den. Zelená tráva. Květiny. Mírný větřík. Houpačka a skluzavka. Dětská prolézačka.

Matka najala kolotoč s pestře malovanými vyřezávanými dřevěnými koníky, abychom se s tuctem kamarádů mohli vozit. Uspořádala hostinu s mátovou zmrzlinou, cukrovou vatou a sušenkami. Na oslavu.

Byla to vzácná marnotratnost. Měli jsme velmi málo peněz.

Hrozně se mi ten den líbil. Pamatuji si, že jsem byl pýchou celý bez sebe. Byly to přece moje narozeniny. Byli to moji kamarádi. Měli mě tak rádi. Přinesli mi autíčka, plyšová zvířátka, knížky, pastelky.

Ale víc než moje narozeniny a kamarádi tam znamenala moje matka, hezká, živá, a hlavně laskavá a jemná. Když jsem jel na koníčku, zahlédl jsem vždycky její úsměv, smích, vzdušné polibky. Záběry anděla. Dala mi toho dne zvláštní dárek. Dodnes ho mám u sebe, cetku, která mi připomíná, že jsem kdysi byl čistý a zranitelný, milující dítě, které živé duši neublížilo.

Celé hodiny jsem si hrál s kamarády. Pak jsem vedl matku domů a cítil se jako vítězný hrdina, nesl jsem si svoje úlovky, hlava se mi točila nad tím, jaké divy asi očekávají kluka, kterému jsou čtyři roky. Učil jsem se zavazovat si tkaničky, číst, jezdit na kole.

Dveře domu byly otevřené. Nálada mi poklesla. Otec byl doma. Jakmile jsme vešli do domu, vrhl se na nás, hřbetem ruky srazil matku na podlahu a mlel, že jí přece řekl, že na tu „posranou oslavu toho malýho parchanta” nemáme peníze. Postavil jsem se mezi ně, a on hřbetem ruky srazil i mě. Zrak se mi zakalil. Padl jsem na podlahu. V ústech jsem cítil chuť krve. Přední zub se mi rozviklal, když jsem se ho dotkl jazykem. Viděl jsem vytrhané stránky svých knížek, rozervaná plyšová zvířátka, moje autíčka padala kolem mě na podlahu. Pak jsem viděl, jak každé z nich rozdrtil podpatkem.

Matka se schoulila do kouta a plakala. Přál jsem si být starší, silnější, abych ji mohl bránit. Položila si prst na krásné rty, aby mě varovala, že mám být zticha, pak mi poslala ještě jeden polibek. A i s chutí krve v ústech jsem se cítil bezpečný a jistý, dokonce jako vítěz nad zrůdou, která se nazývala můj otec.

Byl jsem vítězný, s krví v ústech. Ve čtyřech letech. Vězí tohle za klidem, který cítím, když ochutnávám krev svých obětí?

Nebo je lepším klíčem k tomu bezmocnost, kterou jsem toho dne cítil, naprostá neschopnost pomoci někomu, koho miluji? Protože v zabíjení, jako v sexu, je nepopiratelná moc, přemožení jiného, hrozné a konečné vítězství.

Je v něm také spojení. Zemřeli jsme, matka a já, v tom malém domě hrůzy společnou duchovní smrtí? Vracím se při objímání mrtvého člověka do jejího náručí, jak někdy toužím?

Aniž bych přímo odpověděl na Vaši přímou otázku o mé současné rodině (což by mohlo přispět k mé identifikaci), nechť stačí sdělení, že můj otec je v mém životě mrtvý. Matka bude pro mě živá věčně.

Abych odpověděl na Vaši druhou otázku, myslím, že moje úzkost se pojila se školou jen proto, že jsem byl oddělen od milované osoby. Možná jsem se bál o její bezpečí doma. Nemohu si vzpomenout.

Pamatuji si, jaká ta úzkost byla. Úplně jsem se rozpadal. Nebyla to fyzická bolest, spíše pocit úplného rozrušení. Entropie. Panika, že moje skutečnost, moje já někam odplývá a možná odplyne. Navždycky.

Stejnou úzkost cítím, když moje puzení zabíjet je nejsilnější. Ale teď je hlavním komponentem mého utrpení fyzická bolest. Hrozná bolest hlavy. Bolest v čelistech. Dušnost.

Po zabití všechny tyto symptomy mizí. Cítím hluboký mír. Dokonalou jednotu s vesmírem.

Abych silničního vraha utišil, zkusil jsem alkohol i marihuanu. Bez úspěchu.

Jak nazvat toho vyděšeného chlapce ve mně? Jak by měl můj léčitel oslovit tu část mne, která na podlaze rodičovského domu polykala krev, nebo na školním dvoře plakala pro matku? To hodné dítě? Nazvěme tu ozvěnu mé nevinnosti Gabriel, posel boží.

Sdělovat Vám místa posledního odpočinku všech mrtvých by bylo předčasné. Náš vztah teprve začal. Ale chápu význam, který rodiny přičítají tělesným pozůstatkům. Všechny budou v pravý čas vráceny. Pro začátek hledejte na prvních padesáti metrech od výjezdu 42 ze 79. silnice blízko Moabu v Utahu.

Chtěl jste někdy zabít, Franku? Požíval jste alkohol a drogy k potlačení toho impulzu? Pracujete na pochopení vrahů, abyste pochopil sám sebe?

Jak Vás otec ponižoval? Buďte konkrétní. Jestliže si přejete, abych k Vám byl otevřený, buďte i Vy ke mně.

Nemůžete doufat, že proniknete k jádru mé psychopatie zdálky.

Člověk boží,

kterému říkají Silniční vrah

Za několik hodin letěl Clevenger z Bostonu, aby se na pozemku v Utahu, který silniční vrah označil, sešel s Whitney McCormickovou. Zařídil, aby po dobu jeho nepřítomnosti North Anderson dohlédl na Billyho.

Během letu začal pracovat na odpovědi. Chtěl dodat síly Gabrielovi, té části vraha, která zůstala nevinná a slušná.

Byl přesvědčen, že hlavní příčina, pro kterou Gabriel nemůže přestat s vražděním, je ta, že je slabý, příliš čistý, příliš dobrý, příliš odštěpený od temné stránky své povahy, „stinné” stránky, která obsahuje agresivitu.

Gabriel je soucítění samo, odraz matky. Silniční vrah je čirá zuřivost, odraz otce.

Aby Gabriel získal převahu, musel by vniknout do temné stránky. Musel by vzít na svou vlastní duši skalpel a zacházet s ním rázně, jako když chirurg odstraňuje nádor.

Silniční vrah měl pravdu, když trval na tom, aby mu Clevenger pověděl o ponižování, kterým jako dítě trpěl. Měl pravdu, když se ptal, zda Clevengerova práce na výzkumu vrahů odráží jeho fascinovanost ničivostí. Neboť se potřeboval učit na příkladu, jak převést svou vlastní ničivost v přání chránit jiné.

Nemůžete doufat, že proniknete do jádra mé psychopatie zdálky. Clevenger bude muset ukazovat cestu vlastními jizvami, svou upřímností jako člověk, který si pamatuje, jaké je to, trpět v dětství.

Ta myšlenka ho děsila, částečně proto, že se mu nezamlouvalo znovu prožívat svoje traumata, částečně proto, že miliony lidí budou o něm číst věci, které jsou vysoce osobní, a tíživě.

Mezi ty lidi patří North Anderson. A Kane Warner. A Whitney McCormicková. A Billy.

Ačkoli, co riskuje? Zavržení? Izolaci? Copak v hloubi duše nevěří tomu, co by řekl pacientovi: že odkrýt sám sebe, obzvlášť ty části ega, které žadoní o to, aby zůstaly zahaleny, je cesta k pravé lásce a sebeúctě?

Jak by mohl žádat Gabriela, aby uvedl o sobě v New York Times pravdu, kdyby to sám nedokázal?

Nemůžete doufat, že proniknete do jádra mé psychopatie zdálky.

Vytáhl pero a začal psát:

Gabrielovi:

Můj otec, nyní již zesnulý, mě ponižoval obvyklým i neobvyklým způsobem. Když byl opilý, používal opasek. Naučil jsem se neschovávat se před ním, protože když mě pak našel, bylo bití ještě horší. Pamatuji si, že jsem se divil, jak člověk, který stěží stojí na nohou, mě dokáže vyčmuchat v nejzastrčenějším koutě domu, vzadu ve skříni, schouleného pod postelí nebo za starým kabátem visícím ve sklepě.

Clevenger nechal hlavu klesnout na opěrku. Téměř cítil otcův alkoholický dech, viděl jeho krví podlité oči, které zůstávaly děsivě nehybné, když na něj vyrazil. Zhluboka se nadechl, pak se předklonil, aby psal dál.

Přicházel domů připraven k boji. Narozdíl od Vaší matky neměla moje matka odvahu pohltit jeho zuřivost. Často ho přivítala nafouklými stížnostmi na něco, co jsem během dne provedl. Nepořádek v pokoji. Nedojedené jídlo. Skutečné nebo domnělé „odmlouvání”.

Dostal jsem se tak daleko, že jsem mu s ní chodil ke dveřím naproti, abych to všechno měl dřív za sebou.

Hlavou mu proběhla další vzpomínka, ale žádala nedostat se na papír. Donutil se napsat ji.

Pod džínsy jsem nic nenosil, protože to, jak ze mě otec strhával prádlo, bylo pro mě příliš ponižující a příliš děsivé. Často jsem si myslel, že má v oné části těla zvláštní zálibu. A nevěděl jsem, jestli ta záliba je čistý sadismus, nebo zda je to částečně sexuální. Předpokládám, že jsem to ani nechtěl vědět a pravděpodobně nechci ani teď.

Ve střízlivém stavu byl ještě kreativnější a dával přednost psychickému týrání před fyzickým. Jedno z jeho oblíbených bylo říkat matce i mně, že pojedeme do zábavního parku nebo na pláž, nebo že koupíme psa, po kterém jsem zoufale toužil. Třeba jsme i vyšli na ulici nebo dokonce dojeli na parkoviště lunaparku. A pak zavrtěl hlavou a rozesmál se. Jenom klíčová věta bývala různá.

„Ty myslíš, že si budeš hrát hry a jezdit na projížďky, když máš v pokoji binec? Nech si zajít chuť!”

„Ty si myslíš, že ti dám na starost psa, když se neumíš postarat ani o sebe? Tůhle!”

„Ty si myslíš, že se budeš válet na pláži, když máš dělat úkoly? Ani náhodou!”

Když tak hledím zpět, nejprotivnější na celé té úmorné rutině bylo, kolikrát jsem na to naletěl, jak moc jsem chtěl věřit v jeho schopnost laskavosti, jak jsem doufal, že se můj svět rozjasní, třeba jen na den.

Nenáviděl jsem ho. Na určité rovině ho nenávidím pořád, i když vím, že to byl zlomený člověk, který sám velmi trpěl.

Jako dítě jsem mnohokrát pomýšlel na to, že ho zabiju. Je ten vrah pořád ještě ve mně?

Clevenger odložil pero a zase si opřel hlavu.

Náraz letadla přistávajícího na letišti Canyonlands Field ho probudil. S Whitney McCormickovou se sešel v kasárnách státní policie waynského obvodu. Jeli pak po 70. silnici vozem státní policie s dvěma policisty a obvodním koronerem Kentem Osherem.

Mrazivý ranní déšť ustoupil jasnému slunci pozdního odpoledne. Když se blížili Moabu, poskytla 70. silnice třpytivý pohled, neboť vedla pouští San Rafael, kolem majestátních útesů Book a archeským Národním parkem, pak zahnula na sever ke coloradským kaňonům.

U výjezdu 42 zajeli ke kraji vozovky. Po pouhých patnácti minutách hledání zavolal policista Gary Novick ostatní.

Když k němu Clevenger došel, McCormicková tam už byla.

„Je to hodně ošklivé,” řekla a zírala na pěšinu porostlou sešlapaným plevelem.

Clevenger pohlédl směrem pohledu McCormickové a spatřil mrtvolu ženy v rozkladu, zcela oblečenou v prostých kvítkovaných šatech a zřejmě novém zeleném svetru. Vykročil k ní a po třech krocích se zastavil. Hlava byla oddělena od těla. Obhlédl půdu a spatřil ji ležet o několik metrů dál v hromadě listí, s otevřenýma očima, zírajícíma na něj. Pramínky šedých vlasů povlávaly ve větru. „Pane Bože,” zamumlal.

Doktor Osher přiklekl k tělu a naklonil se, aby zkoumal ránu. „Je to silný chlap,” řekl. „Páteř je čistě přeříznutá.” Naklonil se ještě blíž. „Leží tu už aspoň několik měsíců,” dodal. Natáhl si chirurgické rukavice, hmátl do výstřihu ženina oblečení, ohlédl se na seschlý obličej bez těla. „Sedmdesát, možná pětasedmdesát.” Vstal, přešel k hlavě a přidřepl k ní. „Zřejmě traumatické poranění obličeje. Máme tu četné zlomeniny, čelisti, jařmového oblouku. Čelní dutiny jsou rozdrcené.”

„To není ten laskavější jemnější silniční vrah,” řekl Jackie McCune, druhý policista. „Tentokrát trochu ujel.”

„Nadměrná destrukce,” poznamenala McCormicková. „Tahle ho naštvala.”

Policisté začali pročesávat okolí a hledat stopy.

Clevenger přistoupil k tělu. Hleděl na ženinu odhalenou paži. „Nevidím žádnou stopu odebírání krve,” zkonstatoval.

Osher se k němu připojil. Opatrně zvedl jednu paži za druhou, aby prohlédl loketní jamky. „Žádná venipunktura,” řekl. „Ale mohla by být jinde. Upozorním na to tým patologů na úřadě.”

Novick vyšel z lesa s kabelou. „Deset metrů uvnitř lesa,” řekl. V ruce držel řidičský průkaz. „Paulette Brambergová. Třiasedmdesát let. Bydlela, na Old Point Road.” Pohlédl na Clevengera a McCormickovou. „Je to asi deset kilometrů odtud. Někoho tam pošlu.”

PĚT

Začal padat mrznoucí déšť. Lety Clevengera i McCormickové byly o pár hodin odloženy, a tak si dali na letišti večeři.

„Tohle narušuje styl,” řekla.

„A hned několika způsoby. Vím, že jsme říkali, že ty oběti nespojuje žádný demografický vzorec,” řekl Clevenger, „ale tohle je první starší ženská oběť, o které teď víme.”

Zavrtěla hlavou. „Proč jsme to neviděli dřív?”

„Je těžké vidět díru ve vzorci tak rozptýleném, jaký vytvořil silniční vrah,” řekl Clevenger. „Myslím, že Paulette Brambergová je vlastní střed toho vzorce. Žhavé místo. Myslím, že v něm odstartovalo něco výbušného.”

„Jestli máme pravdu s tím jejím věkem, byla tak stará, že by mohla být jeho matkou. Ale on svou matku zbožňuje. Nebo to jen tvrdí.” Usrkla bublinkové vody.

„Idealizuje ji,” doplnil Clevenger. „Nikdo není jen samé dobro. Ale když ho otec den co den týral, potřeboval věřit, že ho někdo dokonale miluje. Můj odhad: ona ho nakonec prvotřídně nechala v rejži a on se s tím nikdy nevypořádal.”

„No tak nechme tohle stranou. Nemusíme ho spojovat s nějakou zásobárnou zuřivosti, která ho přivedla k podřezávání krku a k uříznutí hlavy.”

„Myslím, že džina zpátky do lahve dostat nejde,” namítl Clevenger.

Objevil se číšník. „Všechno v pořádku?”

Clevenger pohlédl na McCormickovou, která přikývla. „V nejlepším,” řekl.

McCormicková navázala tam, kde byli přerušeni. „Jen se o tom nebudeme zmiňovat,” řekla.

„Poslal nás, abychom našli jednu mrtvolu z kdoví kolika. Vědomě nebo podvědomě chce hovořit o tom, co jsme našli. A to největší, co jsme objevili, je ta nadměrná destrukce.”

McCormicková zavrtěla hlavou. „Kdybyste měl na psychoterapii pacienta, který by se mimochodem zmínil, že byl v dětství týrán, nechytil byste se toho bezpodmínečně. Jen byste to uložil do pozadí mysli a vylovil to mnohem později, a velice opatrně.”

„Možná. A možná ne.”

„Chci říct, že byste nechtěl přivodit roztání tak, že byste šel příliš daleko příliš rychle.”

„On se nezmínil jen mimochodem. A uřízl hlavu. Ten není delikátní.”

Zasmála se. „Napište ten dopis, a dohadovat se budeme potom.”

„Proč ne teď?”

Nechala poznámku bez povšimnutí. „Začal jste s tím? S tím dopisem?”

Clevenger přikývl.

„Chcete mi ho předběžně ukázat?”

Pocítil důvěrně známé rozpaky a označil je v duchu za odpor, za nervozitu, kterou vždycky cítil před svým psychoanalytikem, než se mu odhalil.

„Nakonec ho stejně musím číst,” řekla.

Sáhl do kapsy, vylovil dopis a podal jí ho.

Četla, několikrát k němu vzhlédla se směsí starosti a vřelosti v očích. Položila arch papíru na stůl. „Nevěděla jsem, že jste něčím takovým prošel,” řekla.

„Normálně bych to nezveřejňoval,” odpověděl.

„Jste si jist, že chcete?”

„Ne,” řekl. „Ale on mi rovnou řekl, že je to něco za něco. Co dám, to dostanu. A já mu věřím.”

„Co když bude chtít víc, než můžete dodat? Neexistuje hranice?”

„Musím jít o kousek dál. Protože nakonec budu od něho žádat ještě víc. Budu žádat, aby se vzdal svobody.”

„Co byste mu tedy nepověděl?”

Clevenger se usmál. „O vás, především.”

McCormicková od tohoto bodu couvla. „Mně jde o tohle: ať je to cokoliv, je to vaše poslední karta. Nevykládejte ji na stůl příliš brzy.”

„Dobrá rada.”

„Já mívám příležitostně pravdu.” Minulo několik vteřin. Odložila vidličku, pohlédla na něj, pohodila hlavou. „Dobře, tak nejdřív já.”

Odhadl, že hodlá vše obrátit v žert. „Jste si jistá, že to chcete vyložit na stůl tak brzy?”

„Proč ne?” začervenala se tak půvabně jako před týdnem ve své pracovně v Quanticu. „Můj otec byl v mém životě tak silný element, že před ním každý jiný muž bledne.”

Clevengera to odhalení zaskočilo.

„Chci říct, v tom není vůbec nic sexuálního,” dodala kvapně. „Ale je to tak nadaný člověk. Je zajímavý na mnoha rovinách. A vždycky se o mě staral. Když mě něco trápí, naslouchá mi. Opravdu naslouchá.”

„A to jste v žádném jiném nenašla.”

„Párkrát jsem myslela že ano, ale dlouho to nevydrželo. Zdá se, že když ženská jde s někým jednou do postele, tak se ten mužský citově uzavře, místo aby se otevřel. A nevím, jestli všichni, nebo jen ti, které jsem si vybrala.”

„Koho jste si vybírala?” ptal se Clevenger.

„Chirurgy, už od studentských dob,” odpověděla. „Neurochirurga. Plastického chirurga. Oftalmologa. Dokonce jednou ortopeda.”

„To nejsou zrovna naslouchavá odvětví.”

Hluboce se nadechla. „Možná bych se spokojila s míň, kdyby mi otec nevěnoval plně svou pozornost.”

„Nebo možná kdybyste se spokojila s míň, měla byste pocit, že otce zaprodáváte, zrazujete.”

To na ni zabralo. „Možná.”

„Podstata věci: vy se vůbec nepotřebujete s něčím spokojit,” řekl Clevenger a sám byl překvapen zřejmým citem ve svém hlase.

Na očích jí bylo vidět, že to ráda slyší. „Jste na řadě,” řekla. „Co je ta věc, kterou byste v New York Times nezveřejnil?”

Odpověď přišla velmi rychle. „Myslím, že výprasky od otce.” Zarazil se, přivřel oči, aby pronikl ke skutečné pravdě v pozadí své mysli. „Myslím, že mě přivedl k otázce, jestli mám vůbec nějakou cenu, jako člověk, jako muž. Myslím, že celý život jen dokazuju, že mám.”

„Jen vy?” zeptala se. „Nebo dokazujete, že na některé úrovni má cenu každý? I zabijáci. I silniční vrah.”

Teď se zhluboka nadechl a vydechl Clevenger. Uvědomil si, že myslí nejen na svůj život, ale také na život Billyho Bishopa. „Když člověka vlastní otec nepovažuje za člověka, dá moc práce vidět se jako člověk, vidět tu část sebe, která je pravá a podstatná, tu část, která je hodna lásky. Možná jsem si na to navykl. Pravděpodobně chci pro každého udělat to, co otec nemohl udělat, nebo prostě neudělal, pro mě.” Hrdlo se mu sevřelo, snad proto, že už řekl dost, možná proto, že řekl příliš mnoho. „Víte?” dostal ještě ze sebe.

McCormicková odpověděla posunutím ruky přes stůl do jeho ruky.

Přejel přes ni palcem, pak přes bříško pod palcem do dlaně.

„Už vás chápu,” řekla.

Mrznoucí mrholení se změnilo v plachtu deště. Na noc bylo jasné jedno: že z Canyonlands Field nic nepoletí. Clevenger a McCormicková se vydali taxíkem na letiště Marriott.

Cestou Clevenger zavolal Billymu.

„Jo,” hlásil se Billy. Znělo to unaveně.

„Jak se máš?”

„Fajn,” řekl odmítavě.

„Já jsem tady přes noc uvázl v dešti. Až zítra přijedu, mohli bychom si sednout a pohovořit?”

„Jistě.”

„Měl bych být doma asi ve tři.”

„Kdykoliv. Já tady budu.”

„Poslyš,” začal Clevenger, „mně se opravdu” Ale Billy už zavěsil. Když Clevenger vypínal telefon, objevil se mu na tváři stín lítosti.

„Dělí se o vás s úřadem,” řekla McCormicková. „A ještě se silničním vrahem.”

Clevenger přikývl.

„Možná byste ho měl příště vzít s sebou do Quantica. Mohli bychom ho provézt jako VIP.”

„Já ho chci udržet co nejdál od toho, co dělám,” namítl Clevenger. „Násilí už zažil dost.”

McCormicková nepřesvědčeně přikývla.

„Co myslíte?” ptal se Clevenger.

„Do toho mi vlastně nic není,” odpověděla.

„Dělejte, jako že je.”

Přikývla. „Octl se u vás kvůli tomu, co děláte. Byl jste přece soudní psychiatr, když jste se nachomýtl v jeho životě a zachránil ho před doživotním vězením.”

„No a?”

„A soudní psychiatr jste pořád. Tak proč byste měl předstírat něco jiného?”

„Nedávno měl problém s násilím a drogami,” řekl Clevenger.

„A vy se obáváte, že kdyby se dostal příliš blízko k vaší práci, bylo by hůř. Myslíte si, že by se mohl stát víc násilnickým.”

Stejně přece pochopil Clevengerovy obavy i Billy. „Možná,” přisvědčil Clevenger.

„Zajímavé,” podotkla.

„Jak to myslíte, zajímavé?”

„Jste si jist, že se do něj nepromítáte? Podle dopisu, který jste mi ukázal, máte obavy, že někde hluboko ve vás je vrah. To přece neznamená, že je v něm.”

„Chápu.”

„Tohle lidé obyčejně říkají, když nesouhlasí s tím, co slyší.” Clevenger se na ni usmál. Snad by bylo lepší, kdyby přizval Billyho do svého profesionálního života, i do jeho nejtemnějšího kouta. Možná není Billy tak křehký, jak si Clevenger myslí. Ale ještě mu to připadalo riskantní.

„Tak,” řekla McCormicková, „měla bych být přímá, vezmeme si dva pokoje.”

„Můžem si vzít tři, jestli chcete,” řekl Clevenger. Vzal ji za ruku. „Já nespěchám, Whitney.” Když vyslovil její jméno, pocítil žár. „Ale jen abyste věděla, já vám nepřestanu naslouchat, až se začneme milovat.”

„Jestli vůbec začneme.”

„Jestli,” připustil Clevenger.

McCormicková přesunula ruku na jeho koleno.

Clevenger zůstal přes půlnoc vzhůru a dopisoval dopis Gabrielovi alias silničnímu vrahovi.

Jako dítě jsem mnohokrát pomýšlel na to, že ho zabiju. Je ten vrah pořád ještě ve mně?

Bezpochyby. I když v zárodku. A čím víc se dokážu dotknout té nezrozené části sebe, čím víc dovedu procítit tu niternou bezmoc a zuřivost, kterou otcovo násilnictví rozněcovalo, tím méně pravděpodobné je, že by kdy spatřila světlo světa.

Přijímám svoje utrpení. Vy to svoje odmítáte. Popisujete, že jste se cítil s krví v ústech vítězně, protože jste věděl, že Vám patří matčina láska. Ale Váš pocit vítězství byl pouhá obrana proti hlubším pocitům hrůzy a slabosti. Jako čtyřletý jste se nikdy doopravdy nepostavil tváří v tvář té hrůzné pravdě, že to byla Vaše krev, tekoucí z Vašich úst, že jste se nemohl bránit a že Vás nikdo jiný nebránil nebo nemohl bránit.

Teď hledáte konečnou moc nad jinými, ať jsou živí nebo mrtví, jako kdyby to mohlo vymazat Vaše ponížení a bezmocnost.

Mluvíte o tom, že trpíte velkými fyzickými bolestmi, migrénou, bolestí v čelistech. Cítíte hroznou úzkost, bušení srdce, dušnost. Ale pochybuji, že cítíte niterný smutek nebo zlost. Protože to nejhorší, čím jste prošel jako dítě, zůstává zamčeno ve Vašem podvědomí.

Na jaké trauma jste se nedokázal podívat, Gabrieli? Jaká pohřbená zuřivost ve Vás propukla, když jste byl s Paulette Brambergovou? Co bylo na té staré ženě (ženě ve věku Vaší matky) takového, že Vás to přivedlo k úplné ztrátě vlády nad sebou, takže už nestačilo mít ji vedle sebe umírající, ale bylo nutno zabít ji tak brutálně? Zrůdně. A proč jste jí neodebral krev? Byla by krev Paulette Brambergové pro Vás jedem?

Nebo spočíval hřích Paulette Brambergové prostě v tom, že se silničnímu vrahovi nepřiblížila, že udržela odstup a nepocítila tu mimořádnou a okamžitou důvěrnost, kterou, jak se domnívám, dokážete v jiných vzbudit, takže otevřou srdce tak jako nikdy předtím, otevřou je neznámému člověku takovým způsobem, že by si to celý život pamatovali, kdyby nebyli o život připraveni?

Ptal jsem se Vás na ostatky všech obětí silničního vraha. Uvedl jste mrtvolu jinou než ty ostatní. Proč?

Věřím, že najít odpovědi bude začátkem konce silničního vraha.

MUDr. Frank Clevenger

Ozvalo se klepání na dveře. Pohlédl na hodinky. Přesně 0.50. „Kdo je to?” zvolal.

„Whitney.”

Šel ke dveřím, otevřel. Stála za nimi bosá, ve vybledlých modrých džínsech a obnošeném tričku FBI. V ošuntělém oblečení jí to slušelo ještě víc.

„Nemohla jste usnout?” zeptal se.

„Jsem ráda, že máme dva pokoje,” řekla.

„No dobře.”

„Ale nemyslím, že bychom měli užívat oba.”

Clevenger ji vzal za ruku, jemně ji vtáhl do pokoje a přitlačil ji na dveře, když se zavřely.

Políbili se, vychutnávali jazyk a rty jeden druhého, živili touhu jeden druhého. Pak ho McCormicková bez varování odstrčila, skoro zlostně. Zazubila se nad jeho překvapením, přetáhla si tričko přes hlavu a upustila je na podlahu. Od pasu nahoru byla nahá. Přistoupil k ní, přejel jí něžně prsty po ňadrech a pozoroval, jak se pod jeho dotekem zdvihají bradavky. Pak poklekl, rozepnul jí džínsy a políbil nejnižší část podbřišku. „Já tě chci od chvíle, kdy jsem tě spatřil,” šeptal.

„To by mohlo být špatné znamení,” řekla a její slova slábla, když jí Clevenger přitiskl ruku mezi nohy.

„Mohlo by,” řekl. Vstal, vzal ji do náručí a nesl k posteli.

Milovali se nejdřív něžně, pak žhavě, dva lidé žijící na pokraji, řítící se jeden do druhého, dávající průchod svým vášním, zklamáním a nadějím, až byli vyčerpaní, klidně leželi a dívali se jeden druhému do očí.

„Tys měl spoustu žen,” řekla.

„Prosím?” zachoval kamennou tvář. „Já jsem tě teď neposlouchal.”

Zasmála se. „Ale nic,” prohlásila.

Pak se znovu milovali.

6. dubna 2003

Při odjezdu z Utahu

Clevenger ukázal McCormickové dopsaný dopis, právě než nastoupili své lety, její stanovený na 12.25, jeho na 12.50.

Zavrtěla hlavou. „Podívej,” řekla, „slíbila jsem, že budu stát při tobě, a budu. Ale ty jdeš rovnou na nejzranitelnější místo a já chci, abys o tom přemýšlel. Když psychicky vykrvácí, mohl by přitom prolít spoustu krve jiných lidí.”

„Dřív nebo později bude muset stát svým démonům tváří v tvář,” řekl Clevenger. „Tak by to mohlo být taky dřív.”

Byl ohlášen konečný nástup na let McCormickové.

„Jestli v příštím dopise odpoví negativně, přehodnotíme to,” řekla.

„Dohodnuto.”

Obrátila se ke své bráně.

„Bude se mi po tobě stýskat,” řekl Clevenger, zase překvapen svými vlastními slovy. Už tomu bylo dávno, co si posledně dovolil, aby mu záleželo na ženě. Bylo mu z toho úzko.

Obrátila se, obezřetně, aby se ujistila, že Clevengera nikdo neslyšel, jako třeba někdo z policistů, šikovný reportér nebo tajný agent, pracující na případu. Když nikoho neviděla, položila si dlaň na srdce, pak ji k němu vztáhla.

¦

Jonah Wrens všechno slyšel a viděl. Seděl u brány ve světle šedém jemně proužkovaném vlněném obleku, bleděmodré košili s kulatým límcem, s modře proužkovanou kravatou, s aktovkou u nohou a předstíral, že čte Sentinel a Telegraph ze Salt Lake. Srdce mu bušilo. Oči bolely. Vždyť podával ruku. Důvěřoval. A byl zrazen. Tak tedy Clevenger nikdy neměl v úmyslu připojit se k němu v boji za vykoupení. Chtěl ho chytit. Slíbil přece nespolupracovat s FBI, ale do spolupráce se pustil, s Whitney McCormickovou, lovkyní.

Dalekohledem ze svého pozorovacího stanoviště na strmém kopci vzdáleném asi půl kilometru Jonah přihlížel, jak vůz utahské státní policie zajel na kraj silnice u výjezdu 42, čekal, až všichni vystoupí, a modlil se, aby Clevenger mezi nimi nebyl. Ale pak ho spatřil, v plné kráse podvodníka. A cítil, že v jeho duši začala hlodat ta důvěrně známá osamělost, že v něm hlodá a zanechává ho prázdného a trpícího.

Teď byla ta bolest ještě horší. Potřeboval se doplnit, posilnit svůj mozek krví někoho jiného. A kdo by dodal lepší živinu než ten, kdo slíbil, že ho zbaví utrpení?

Vstal ze svého místa u brány, sáhl rukou skrz díru v přední kapse kalhot a uchopil střenku loveckého nože, který měl páskou připevněný k noze. Otočil jím a uvolnil ho. Pak vykročil ke Clevengerovi, představoval si, jak se na něj usměje, jako by byli staří kamarádi, překvapí ho objetím a vrazí mu čepel nože pod hrudní kost tak, že probodne levou srdeční komoru, a zároveň mu pošeptá do ucha, jak ho jeho vlastní srdce bolí, jak zoufale toužil po uzdravení, jak byl Clevenger jeho poslední šancí, jedinou nadějí. Pak prostě odkráčí, nechá Clevengerovu mrtvolu za sebou a unikne s tím z jeho duše, s čím se uniknout dá, s čistou pravdou v jeho umírajících očích.

Možná je nakonec právě tohle ta pravá část Clevengera, kterou může mít.

Přiblížil se na tři metry, na dva a pak Clevenger náhle změnil směr pohledu a navázal s ním oční kontakt. Na okamžik nebo dva, ne víc. Objevilo se okénko a zmizelo. Jonahovi však připadalo, že tím okénkem spatřil cosi vzácně inteligentního, mocného, a dokonce prudkého, ale také něco zraněného a potřebného, něco prázdného a osamělého. Zahlédl části sebe sama. A ten odraz oslabil jeho sevření loveckého nože, odsál jeho zuřivost a všechno mu dokonale vyjasnil.

Vzpomněl si, jak studijní poradce na lékařské fakultě Johnse Hopkinse, jeho školitel, říkal, že v životě se vyskytují takové okamžiky, okamžiky prozření, ale on dosud nikdy žádný nezažil. Nyní viděl širší plán, který Bůh pro něj zamýšlel: být léčen, ale také léčit.

Jaký úžasný, dokonalý kruh! On a Clevenger vykoupí jeden druhého. Dva psychiatři spojí srdce a mysli a splynou.

Kdo může nakonec říci, jestli vztáhl ruce o pomoc ke Clevengerovi, nebo Clevenger k němu? Není snad jasné, že boží ruka je nasměrovala jednoho ke druhému? Není pravda, že by se o Clevengerovi nikdy nedověděl, nebýt rozhlasové zprávy, která je spojila? A není snad zřejmé, i pro FBI, že Clevengera celý jeho profesionální život vedl k tomuto okamžiku?

Když Jonah procházel kolem Clevengera, slyšel jeho slova loučení s Whitney McCormickovou. Bude se mi po tobě stýskat. A uvědomil si, že z Clevengerova výrazu vidí, že ta slova vycházejí přímo ze srdce. Clevenger se zamiloval do ženy, která nedokáže milovat, do ženy bez empatie, do ženy, která ho vtáhne do černé díry zoufalství.

Jonah ho může zachránit. Jonah může dát do pořádku to, co je v Clevengerovi zlomené, všechny rozlámané kousky psýchy, které teď váznou v lepkavé pavučině McCormickové. A Jonah naprosto věřil, že v tom procesu, na tajemné cestě Páně, tehdy, kdy Bůh uzná za správné, bude zachráněn i on.

ŠEST

Doma v Chelsea se konečně probouzel Billy Bishop. Bylo 13.10. Opřel se o loket a pohlédl na šestnáctiletou Casey Simmsovou, ještě spící na matraci vedle něj, ležící na boku, s dlouhými tiziánovými loknami přehozenými přes rameno, v pupíku diamantový piercing, přes kříž vytetovaný čárkový kód jako z kontrolní linky.

Byli do tří hodin ráno vzhůru, znovu a znovu se milovali a mluvili o všem a o ničem v nepřetržitém proudu záplavy slov, který může udržet v chodu dobrá tráva. Caseyina tráva. Povídali si o tom, jak Billy ztratil sestřičku, jak bydlí u Clevengera a jak senzační bylo najít jeho jméno v New York Times, jak o tom mluví všichni na střední Auden a její sesterské škole, Akademii guvernéra Welche, kam Casey chodí, jak je Billy teď slavnější než dřív. A pak mluvili o Caseyiných rodičích, jak ji nechápou, jak otci záleží jen na obchodě a tenisu, matce na obchodě, nákupech a tenisu, o tom, že Casey už dlouho nebyla ve svém rodném městě Newburyportu, hodinu severně od Bostonu, kde ulice vypadají jako ve filmové scéně z roku 1890, s ohromně malebnými výklady obchodů pod ohromně malebnými dřevěnými pozlacenými vývěsními štíty, s chodníky dlážděnými cihlami, osvětlenými starobylými plynovými lucernami, které ale
lžou, protože jsou to napodobeniny. Nepravé. Casey chtěla být opravdová, spontánní, živá, tady a teď. Chtěla odejít do Los Angeles a stát se herečkou.

Obrátila se na záda, ukázala svoje opravdová šestnáctiletá ňadra, v obou bradavkách pravý šroubek ze čtrnáctikarátového zlata. Oba ji stály týdenní kapesné.

„Já musím zmizet, než přijde domů,” řekl Billy.

Cítil trochu viny, že kouřil marihuanu, ale nevykouřil zdaleka tolik jako Casey a osmdesát procent svého úletu sváděl na ni a na Auden a na Clevengera a na pana Fitzgeralda v loděnici. Předně, Billy ty jointy nekoupil. Odejít ze školy se nerozhodl on. Nezačal ty rvačky, které nakonec vedly k jeho vyhazovu. Nepřivedl reportéry zpátky do Clevengerova života. Nevzal do loděnice dva vlečné čluny, aby byly hodiny a hodiny oškrabávány a natírány, zatímco by ve skutečnosti měly být potopeny v bostonském přístavu. A nerozhodl o tom, že má zůstat sám v Chelsea, zatímco Clevenger letěl přes celou zemi s tou sexy blonďatou cvokařkou, kterou Billy viděl v televizi.

„Vážně to uděláš?” ptala se Casey. „Zmizíš?”

„Jen na chvíli,” řekl Billy. „Na dva tři dny. Musím si pročistit hlavu.”

„Můžeš být na naší chatě ve Vermontu. Mám klíč. Je to u jezera Champlain u Burlingtonu. Je to senza. Nenatřený trámy. Kamna na dřevo. Takový věci. Patřila babičce a dědečkovi. V zimě tam nikdy nikdo není.”

Billy by nemohl přesně formulovat, proč chce pryč. A pravdu, že jeho zmizení je hra o Clevengerovu pozornost, by popřel. Věděl jen, že se cítí mizerně, kombinace osamělosti a úzkosti a zlosti, a potřebuje od toho pocitu utéci. „Nesměla bys to nikomu povědět,” řekl.

„Jako kdybych někdy něco povídala!” Přejela rukou po Billyho hladkém svalnatém břiše. „Nechoď ještě.”

Miloval se s Casey, jako by koval železo, aby dokázal, že je opravdu muž, že je nezranitelný. Chtěl se jí všude dotýkat, aby dokázal, že sám je nedotknutelný. A tak, když napjala nohy, prohnula se v zádech a vykřikla, cítil, že mu z ramen spadlo těžké závaží, a vzdychl tak, že mladičká Casey mylně pochopila, že dosáhl vrcholu zároveň s ní. Ve skutečnosti byl docela na dně.

Casey odešla z podkroví první. Billy uklidil zbytky jejich jointů, napsal vzkaz, že bude „pár dní pryč”, pak odešel sklepním východem, aby se vyhnul reportérům, kteří se tlačili na chodníku před budovou. Jel kyvadlovým vlakem z Chelsea na bostonské Jižní nádraží a chytil ve 14.50 odjezd Amtraku „Vermonter” do Burlingtonu přes Springfield v Massachusetts, což obnášelo dohromady devět a půl hodiny.

Až do Springfieldu spal. Pak musel dvě hodiny čekat, a tak zhltl cheesburger s hranolky a potloukal se kolem krámků na nádraží. Koupil si brýle proti slunci a pestrý šátek. Na novinovém stánku zahlédl New York Times, přelétl pohledem titulní stránku a našel otisknutý další dopis silničního vraha, ten, který si Clevenger přečetl o den dříve, než odjel do Utahu hledat tělo Paulette Brambergové. Pokusil se přejít kolem, dokázat si, jak málo mu záleží na Clevengerově počínání, jak přijal jasný a zřetelný pokyn, že se nemá plést do jeho věcí a cest. Ale nevydržel to. Protože mu záleželo. Koupil si noviny, držel je pod paží a říkal si, že si je přečte ve vlaku, až a jestli se mu bude chtít.

Při změně času a s hodinovým zpožděním se Clevenger dostal do svého podkroví až v devět večer. Čekal ho ještě tucet televizních reportérů a vykřikovali otázky, zda se opravdu rozešel s FBI, zda silniční vrah jejich veřejnou psychoterapii zvládá líp než on, zda si myslí, že silniční vrah je starý nebo mladý, černý nebo bílý, nebo zda je to snad žena. Clevenger odpovídal pouze „bez komentáře” a prodíral se mezi nimi, což rozněcovalo řadu ještě osobnějších otázek, na které vůbec neodpovídal. Má svou narkomanii opravdu pod kontrolou? Užíval někdy drogy nitrožilně? Než adoptoval Billyho, přiznal oddělení sociálních služeb, že bral drogy? Podal by mu tuto informaci nyní?

Byl už skoro u dveří, když Josh Resnek, vydavatel místních novin Chelsea Independent, vykřikl otázku, která ho přiměla zastavit se a zvolna se obrátit. „Co když toho chlapíka vyléčíte, ale nenajdete?” ptal se Resnek. „Chápete, doktore?”

Ostatní reportéři zmlkli.

Resnek byl vysoký statný muž asi padesátiletý, jen napůl oholený, s ošlehanou pletí a hlavou plnou rozčepýřených vlasů pepř a sůl. Vypadal jako bubeník na obraze Spirit 76, jenom asi o dvacet let mladší. Kdysi, když Clevengerovy dny končívaly třemi skotskými v Alpine Lounge v ulici vedoucí od jeho podkroví, byl Resnek, částečně reportér, částečně filozof, jeho nejlepším společníkem, v jakého mohl u dlouhého baru doufat. Dovedl mluvit o chelseaském sportu, politice, historii daleko do minulosti. A když si oba dávali třetí rundu, dovedl někdy opravdu hovořit, o potížích s rodinou, o rozdílu mezi zákonem a spravedlností, o zázraku ženské krásy a o strachu ze smrti.

„Když ho vyléčím, ale nenajdu?” opakoval Clevenger, aby získal čas.

„To on přece chce, že?” naléhal Resnek. „Aby byl vyléčen, a nebyl dopaden. A vy se umíte moc dobře dostávat do lidských hlav. Proto si vás vybral.”

Clevenger přemýšlel o scénáři, který Resnek načrtl. A napadla ho odpověď, která byla nejen v jeho srdci, ale kterou by chtěl slyšet sám silniční vrah, což bylo dobré, neboť reportéři, včetně reportérů celonárodní televizní sítě, velmi pozorně poslouchali, co Clevenger hodlá říct. „Já se starám o to, aby se uzdravil a přestal zabíjet,” řekl. „Ostatní je věcí FBI.”

Obrátil se, vzal za kliku, otevřel dveře.

„Říkáte, že nepomůžete FBI, aby ho dopadla?” zaječel reportér z Foxu.

Clevenger vkročil dovnitř.

„Jak dlouho ho budete léčit, jestli nepřestane vraždit?” zavolal za ním další z kolumbijského rozhlasu.

Zabouchl za sebou dveře a několik vteřin zůstal stát zády k nim, pak vyšel pět pater ke svému podkroví.

V bytě byl vzduch ještě hustý marihuanou. Zavolal na Billyho, ale odpověď žádná, podíval se do jeho pokoje, našel ho prázdný. Sledoval pach až tam, kde se zdál být nejsilnější; vytáhl zpod kuchyňského dřezu kbelík s odpadky a viděl špačky a popel, které tam Billy vyhodil. Pulz mu vyletěl a čelist ztuhla. Ten kluk půjde na detox, puntík, tečka. Už žádná hra kočky s myší. Detox, nebo navždycky z domu. Ať si vybere. Pak zahlédl na kuchyňském pultu přilepený vzkaz, který Billy načmáral na kus papíru vytržený ze zápisníku. Přečetl si ho. „Ty si snad děláš srandu,” řekl se zaťatými zuby. „Pěkně mě sereš.” Ale jeho hněv ztroskotal ve vlnách pocitu viny a starosti. Viny, neboť se přistihl, že má na Billyho zlost, protože odvádí jeho pozornost od silničního vraha, jako by jeho první prioritou bylo vyšetřování, a ne otcovství. Starosti, protože Billy se zamotal do spousty potíží přímo Clevengerovi před nosem a mohl by s dalšími potížemi skončit na ulici.

Zkusil zavolat na Billyho mobil, ale uslyšel ho zvonit v jeho pokoji. Zavolal Northi Andersonovi domů.

Anderson zvedl telefon.

„Tady je Frank,” řekl Clevenger.

„Vítám tě zpátky. Tys tam uvázl, co? S McCormickovou. Někteří chlapi mají teda”

„Poslyš, já bych opravdu mohl potřebovat tvou pomoc.”

„Dostal jsem tvůj vzkaz o té mrtvole,” řekl Anderson. „Bez hlavy. Váš chlap teď překvapuje.”

„Ne jenom pomoc při vyšetřování,” řekl Clevenger. „S Billym. Zmizel.”

„Zmizel? Včera jsem ho viděl před večeří. Měl rande s tou holkou, s Casey.”

„Nechal vzkaz, že bude pár dní pryč. Taky tu po sobě nechal kupu marihuany. Už zas bere drogy. A zřejmě je mu fuk, že to vím.”

„Ježíši,” pravil Anderson. „A máš představu, kde je?”

„Ne. Nevím, jestli s tím nemá něco společného ta Casey. Podle hromady popela v odpadcích tam bylo jistě dost marihuany, aby se zfetovali oba.” Zavrtěl hlavou, když si uvědomil, že Casey nikdy neviděl a nepamatuje si její příjmení.

„Odkud je ta holka?” ptal se Anderson.

„Z Newburyportu. Aspoň Billy se tam jednou nebo dvakrát za ní vydal. Vím, že za ním taky párkrát byla v loděnici, na obědě. Možná se s ním seznámila přes někoho odtamtud. Nebo možná chodila do některé z těch škol, co s nimi střední Auden mívá setkání.” Vydechl. „Z toho, co vím, by mohla být jeho dodavatelkou.”

„Začnu v loděnici, pak zajedu do té střední školy,” řekl Anderson. „Najdu ji. Doufám, že nám může povědět, kam jel.”

„Já znám pár policajtů v Newburyportu,” řekl Clevenger. „Zavolám jim.”

„Já si s tím poradím, Franku. Mockrát jsem dělal případy pohřešovaných osob, pamatuješ? Pár stovek. Ty máš teď plné ruce práce.”

To Clevengera bodlo, ačkoli nic v Andersonově tónu nenaznačovalo, že by to myslel jízlivě. „To by mohl být právě ten problém,” podotkl Clevenger.

„Ale, měj přece”

Clevenger nezamýšlel mít strpení nebo víc sebevědomí nebo co mu Anderson hodlal doporučit. „Zavoláš mi na mobil, jakmile něco zjistíš?”

„Jistě.”

Billy měl už největší část cesty do Burlingtonu za sebou, když si rozsvítil světlo, vytáhl New York Times z kapsy sedadla před sebou a dal se do čtení dopisu silničního vraha. Četl o idylické oslavě vrahových narozenin v parku, pak četl znovu a znovu hororový příběh jeho příchodu domů:

Dveře domu byly otevřené. Nálada mi poklesla. Otec byl doma. Jakmile jsme vešli do domu, vrhl se na nás, hřbetem ruky srazil matku na podlahu a mlel, že jí přece řekl, že na tu „posranou oslavu narozenin toho malýho parchanta” nemáme peníze. Postavil jsem se mezi ně a on hřbetem ruky srazil i mě. Zrak se mi zakalil. Padl jsem na podlahu. V ústech jsem cítil chuť krve. Přední zub se mi rozviklal, když jsem se ho dotkl jazykem. Viděl jsem vytrhané stránky svých knížek, rozervaná plyšová zvířátka, moje autíčka padala kolem mě na podlahu. Pak jsem viděl, jak každé z nich rozdrtil podpatkem.

Matka se schoulila do kouta a plakala. Přál jsem si být starší, silnější, abych ji mohl bránit. Položila si prst na krásné rty, aby mě varovala, že mám být zticha; pak mi poslala ještě jeden polibek. A i s chutí krve v ústech jsem se cítil bezpečný a jistý, dokonce jako vítěz nad zrůdou, která se nazývala můj otec.

„Tys ji chtěl bránit, taková blbost,” řekl nahlas.

Tlustý muž, spící na sedadle přes uličku, sebou zavrtěl, něco zabručel a zase usnul. Billy mžoural na stránku a vrtěl hlavou. „A pusinku ti poslala?” šeptal si. „To mě doprdele podrž.”

Nedalo mu moc práce rozpomenout se, jaké pocity v něm vyvolávaly jeho vlastní výprasky, když byl malý. Matka byla doma. Ale on se příliš bál, než aby pomýšlel na její obranu. Dalo mu práci vydržet, aby nebrečel, neboť slzy otcovo násilnictví netišily, ale rozněcovaly. A matka mu neposílala polibky, když mu otcův opasek prosekl kůži. Zamykala se v koupelně, aby sama nedostala výprask, a raději ani neviděla, co se s ním děje.

Nenáviděl ji? Ne. Byla bezvýznamná, vězenkyně jako on. Ale určitě mu neposkytovala pocit bezpečí a jistoty. Tahle část dopisu silničního vraha, to jsou jen další kecy.

Silniční vrah fantazíruje, možná žije sám v klamu. Psychopat. Možná ten chlap opravdu věří, že ta žena doma byla jeho strážný anděl, který na něj dělal zamilované oči, když byl bit.

Billy si opřel hlavu dozadu, zavřel oči. A za minutu nebo dvě si vzpomněl na cosi klíčového. Vzpomněl si na svou vlastní fantazii, když na něj otec bral opasek. Ne o bezmocné matce, která se choulila v koutě a šeptala sladké nesmysly. Bylo to fantazírování o otci, který by ho miloval. O muži, který by se o něj staral.

Fantazíroval o pravém opaku svého otce a teď by se vsadil, že silniční vrah fantazíroval o opaku své matky. To ona ho hřbetem ruky srazila k zemi, rozbila mu hračky, nazvala ho malým parchantem.

Tak rád by pověděl Clevengerovi, co si o tom dopise myslí. A připadal si z toho zpitomělý. „Jako by záleželo na tom, co si myslíš,” okřikl se.

Úplně by zavrhl impulz podat Clevengerovi ruku nebýt dalšího prozření, které se dostavilo, když vlak uháněl na sever. Uvědomil si, že Clevenger je právě takový člověk, o jakém tehdy fantazíroval, když otec stál nad ním, něco mlel a potácel se. Člověk, který by při něm stál. Bojoval by s ním, ne proti němu. Možná právě proto se s ním teď tak těžko žije. Možná právě kvůli tomuhle bere drogy. Možná jen těžko může věřit něčemu, o čem snil, o opravdovém otci, člověku, který by ho miloval.

„Seš smutnej případ, Bishope,” zamumlal Billy. „Ten chlap na tebe sere.” Ale ta slova neseděla, protože vzešla ze strachu a z ničeho jiného. Ze strachu, že Billyho nelze milovat. Ze strachu, že by mohl ztratit, co našel; že ho Clevenger možná zklamal, že se ukáže být pouhou iluzí. A to by bylo zatraceně smutné, a také trapné. Neboť pravda byla, že Billy právě začal Clevengera milovat.

To ho tak vyvedlo z míry. To ho přivedlo do vlaku.

Do Burlingtonu přijel čtyřicet pět minut po půlnoci. Nejraději by rovnou sedl zpátky na vlak na Jižní nádraží v Bostonu, ale vlak jel až ve tři ráno. Vykročil tedy z nádraží do vermontské ledové předjitřní noci a dal se silnicí, která vedla k chatě Caseyiných rodičů.

Clevenger celou noc nespal. Ani jeden z newburyportských policistů, na které se obrátil, žádnou „Casey” neznal. Peter Fitzgerald ji v loděnici párkrát zahlédl, ale víc informací nemohl poskytnout. Potom ve 3.37 ráno zazvonil telefon. Na displeji se objevilo domácí číslo Northe Andersona. Clevenger sáhl po telefonu, ale ruka mu trnula obavou, že uslyší špatnou zprávu, že je to ten telefonát, který osudem nejpostiženějším rodičům na světě zvěstuje, že se jejich dítě předávkovalo, nebo bylo sraženo autem, nebo zavražděno. 3.37 ráno. Zapamatuje si tu dobu po zbytek svého života, bude se po mnoho nocí budit s děsem a zírat na ty krvavě rudé číslice roztroušené na budíku? Sebral se. „Zjistils něco?” zeptal se.

„Odjel do Vermontu,” řekl Anderson.

„Do Vermontu”

„Asi před hodinou jsem našel tu jeho holku. Je ve druhém ročníku na Akademii guvernéra Welche v Georgetownu. Nechá si říkat Casey, ale její pravé jméno je Katherine Paulson Simmsová. Jedna z předních newburyportských rodin. Nechtěla mluvit, opravdu drží slovo, dokud jsem nezablufoval a neřekl jí, že policajti s ní možná budou chtít mluvit o té trávě, co nechala ve tvém bytě.”

„Proč jel do Vermontu?”

„Řekl Casey, že potřebuje čas na přemýšlení, trochu prostoru, takové věci. Simmsovi mají chatu u jezera Champlain. Dala mu klíč. Zavolal jsem Greyhound a Amtrak. Jel vlakem, na zaplacení jízdenky použil tvou kreditku. Dorazil tam těsně před jednou.”

„Díky,” řekl Clevenger. „Hned tam jedu.”

„Poslyš, Franku,” řekl Anderson, „řekni mi, jestli šlapu vedle. Ale možná k ní byl upřímný. Možná potřebuje trochu času, aby si něco promyslel, potřebuje si napravit hlavu.”

„Potřebuje detox,” prohlásil Clevenger.

„Tohle by ale mohl být jeho způsob, jak se vyčistit. Kdo ví? Možná mu těch pár dní prospěje.”

„Tak co mám dělat? Jen čekat?”

„Někdy se nic jiného dělat nedá. Alespoň já se svou Kristie nic jiného dělat nemůžu. Ta je ještě malá na to, aby naskočila do vlaku, ale párkrát prostě zmizela z dosahu. To se může stát, když je skleslá. A s Tylerem to nebude jinak.”

„Kolik mu je, pět měsíců? To si ještě nemusíš dělat starosti.”

„S tím jsem začal, když se narodil.”

Clevenger se zhluboka nadechl. „Mají tam telefon?”

„V chatě ne. Ani topení. Ale jsou tam kamna na dřevo a spousta dříví složená na verandě.”

„Co třeba tam poslat policejní vůz, zjistit, jestli tam je?”

„Já se o to postarám.”

„Dej mi vědět, jestli,” začal Clevenger.

„Jestli tam není světlo nebo se nekouří z komína, zavolám ti,” přerušil ho Anderson. „Ale trochu se vyspi.”

„Provedu,” řekl.

Ráno 7. dubna 2003

Spal celkem asi hodinu, vždycky tak pět, deset minut zdříml, pak byl vzhůru a naslouchal tichu v podkroví, doufal, že uslyší bouchnout dveře nebo téct sprchu nebo Billyho kroky. Ale neslyšel nic.

Nadobro se probudil v 6.20, vzpomněl si, že má zajištěnou donášku New York Times, a vytáhl je zpode dveří. Usedl na gauč a znovu četl na první stránce svou odpověď na minulý dopis silničního vraha. Představil si, že ji v tentýž okamžik čte i vrah, někde na zastávce nebo odpočívadle nebo při dobré teplé snídani v nějaké hospůdce, vzdálené třeba čtvrt kilometru od místa, kde zanechal další tělo. A udělalo se mu zle. A nevěděl, zda ztráta Billyho by nezměnila odpověď, kterou dal Joshi Resnekovi z Chelsea Independent, že mu záleží na vyléčení silničního vraha, jeho zadržení je už věc FBI. Sám nevěděl, jestli by jeho empatie přetrvala vraždu syna.

Ale vlastně se s jejím přetrváváním nepočítá. Proto především existují poroty a soudci a celý soudní systém, aby tlumili pochopitelnou touhu postižených po pomstě. Neboť kdyby spravedlnost byla přenechána jim, převládly by šibenice nad věznicemi v poměru sto ku jedné.

Vespolek, jako společnost, můžeme aspirovat na chování jako Kristus nebo Gándhí. Kdybychom byli ponecháni sami sobě, jednala by většina z nás jako terminátor.

Zazvonil telefon. Zase North Anderson. Clevenger zdvihl sluchátko.

„Myslím, že je asi na cestě zpátky k tobě,” řekl Anderson.

Clevenger pohlédl ke stropu, zavřel oči a poděkoval Bohu. „Jak to víš?” zeptal se.

„Když mi burlingtonská policie sdělila, že kolem chaty byl pohyb, rozjel jsem se tam,” řekl Anderson. „Jen abych se ujistil, že je v bezpečí.”

„Tys jel do Vermontu? Uprostřed noci? Mně jsi řek, abych seděl na fleku.”

„Ty ho sledovat nemůžeš. Jsi jeho otec.” Uchechtl se. „V každém případě je vzhůru a oblečený a venku a kráčí k nádraží. Asi mu to primitivní bydlení nesedí. Nejspíš použije zase tvoji kartu. To si zjistím. Jen v případě, že se nerozhodne k nějaké objížďce.”

„Snad bys ho měl zastavit a přivézt domů.”

„Jestli to chceš,” řekl Anderson. „Je to na tobě.”

Clevenger o tom přemýšlel, oč líp by se momentálně cítil a nakolik by se cítil stejně za den či týden. „Myslím, že ho raději necháme rozhodnout, kam půjde,” řekl.

„Je to těžký, co?” prohodil Anderson.

„Co jako?”

„Milovat dítě jako ty jeho.”

Clevengerovi se sevřelo hrdlo. „Bude to někdy lehčí?”

„Těžší a těžší.”

„To je ohromný,” podotkl Clevenger.

„Jo, to tedy je,” přisvědčil Anderson.

Clevenger se usmál. „Ještě jednou dík, Northi.”

„Brzy se ozvu.”

SEdM

Pozdní odpoledne, 7. dubna 2003

Rock Springs, Wyoming

Jonah Wrens začal popáté číst Clevengerův dopis právě před setkáním s rodiči jeho nejnovějšího pacienta, devítiletého Sama Garbera. Toho rána nastoupil na nemocniční oddělení Lékařského centra Rock Springs na dvoutýdenní záskok za psychiatra, který měl dovolenou. Mohl se však jen těžko soustředit na práci. Dopis ho rozzuřil. Části o Clevengerově vlastním životě byly docela zajímavé. Jeho odhalení, že fantazíroval o zavraždění svého otce, vypadalo upřímně. Ale pak dopis přešel do pokrytectví a přímé manipulace.

Přijímám svoje utrpení. Vy to svoje odmítáte. Popisujete, že jste se cítil s krví v ústech jako vítěz, protože jste věděl, že Vám patří matčina láska. Ale Váš pocit vítězství byla pouhá obrana proti hlubším pocitům hrůzy a slabosti. Jako čtyřletý jste se nikdy nepostavil tváří v tvář té hrůzné pravdě, že to byla Vaše krev, tekoucí z Vašich úst, že jste se nemohl bránit a že nikdo jiný Vás nebránil nebo bránit nemohl.

Teď hledáte konečnou moc nad jinými, ať jsou živí nebo mrtví, jako kdyby to mohlo vymazat Vaše ponížení a bezmocnost.

Mluvíte o tom, že trpíte velkými fyzickými bolestmi, migrénami, bolestí v čelistech. Cítíte hroznou úzkost, bušení srdce, dušnost. Ale pochybuji, že cítíte niterný smutek nebo zlost. Protože to nejhorší, čím jste prošel jako dítě, zůstává zamčeno ve Vašem podvědomí.

Na jaké trauma jste se nedokázal podívat, Gabrieli? Jaká pohřbená zuřivost ve Vás propukla, když jste byl s Paulette Brambergovou? Co bylo na té staré ženě (ženě ve věku Vaší matky) takového, že Vás to přivedlo k úplné ztrátě vlády nad sebou, takže už nestačilo mít ji vedle sebe umírající, ale bylo nutno zabít ji tak brutálně? Zrůdně. A proč jste jí neodebral krev? Byla by krev Paulette Brambergové pro Vás jedem?

Proč Clevenger lhal? Jaký důvod ho mohl vést k nepravdě o mrtvém, kterého Jonah nechal u 80. silnice v Utahu, o mrtvém muži asi sedmdesátiletém, ve věku jeho otce? O muži jménem Paul. O muži, který klidně zemřel v jeho náručí, ne hrozněji než kterákoli jiná oběť silničního vraha. Jakou mentální past mu to Clevenger kladl, když napadl Jonahovy vzpomínky na matku, po které Jonah den co den na silnici stále teskní? Proč klesá do ošklivých úskoků, do poskvrňování jejich vztahu, proč předpokládá, že Jonah má jakousi podvědomou zásobu zlosti na jedinou osobu, která ho kdy opravdu milovala, a kterou opravdu miloval on?

Konec dopisu Jonahovi ještě víc zrychlil pulz. Začal skřípat zuby. Protože viděl háček, který Clevenger nastražil čtenářům Times, jako nepříliš jemný pokus polapit ho zmínkou o dobrých a vstřícných lidech, které Jonah pustil, aby se z nich rovněž stali lovci.

Nebo spočívalo provinění Paulette Brambergové prostě v tom, že se silničnímu vrahovi nepřiblížila, že udržela odstup a nepocítila tu mimořádnou a okamžitou důvěrnost, kterou, jak se domnívám, dokážete v jiných vzbudit, takže otevřou srdce tak jako nikdy předtím, otevřou je neznámému člověku takovým způsobem, že by si to celý život pamatovali, kdyby nebyli o život připraveni?

Ptal jsem se Vás na ostatky všech obětí silničního vraha. Uvedl jste mrtvolu jinou než ty ostatní. Proč?

Věřím, že najít odpovědi bude začátkem konce silničního vraha.

MUDr. Frank Clevenger

Jonah zavřel oči a představil si sebe na letišti v Utahu, jak vráží nůž Clevengerovi do srdce. V tom okamžiku litoval, že to neudělal, že nevysvobodil Clevengera z jeho mizérie, místo aby se snažil ho léčit nebo být léčen jím. Protože Clevenger byl zřejmě až do morku kostí infikován Whitney McCormickovou, ztracen ve své touze po ní.

Sáhl do kapsy a vyňal maličkost, kterou mu matka dala na oslavě jeho narozenin tehdy v parku, smaltovaného kolotočového koníčka. Přejel palcem po jeho hřívě, černém smaltu, za celá léta odřeném tolika doteky, a připomněl si, že ho snad Bůh zkouší tím, co se teď od něj žádá.

Zaklepání na dveře ho přivolalo zpět k současnému okamžiku. Zavrtěl hlavou, otevřel oči. „Vstupte,” zvolal.

Dveře se otevřely a vstoupili rodiče Sama Garbera, Hank a Heaven. Vypadali jako dvojice z výprodeje lidstva, manžel snad šedesátiletý, malý, nervózní a hubený s červenýma očima, manželka mnohem vyšší, ne starší než pětatřicet, přinejmenším 150 kilo váhy, vyhlížející podrážděně.

„Prosím, posaďte se,” vyzval je Jonah. Otevřel Samovu složku na náčrtu z pohotovosti, který ukazoval jeho fyzická zranění. Devítiletý chlapec byl přijat na Lékařské středisko v Rock Springs poté, co jeho učitel tělocviku našel na jeho břiše, pažích a nohou čerstvé pohmožděniny a zahojené popáleniny, což vedlo wyominské oddělení sociálních služeb k tomu, že byl Garberovým dočasně odebrán. „Chápete, proč byl Sam přijat na tohle oddělení?” Začal se střídavě dívat na Hanka a na Heaven.

„Protože pan Daravekias dostal hloupý nápad,” řekl Hank.

„O těch pohmožděninách,” podotkl Jonah, „a popáleninách?”

„Už jsme to všechno vysvětlili sociální pracovnici,” řekl Hank.

Jonah pohlédl zpříma na Heaven, která na něj zírala a žvýkala žvýkačku.

„Podle toho, co jsem četl,” pravil, „jste řekli sociální pracovnici, že Sam nedávno spadl ze schodů a předtím z kola. A taky něco takového, že spadl do krbu.”

„To všechno přece říká i Sam,” doplnil Hank.

„Jak spadl ze schodů?” obrátil se Jonah na Heaven.

„Nejspíš asi klopýtl,” řekl Hank. „Děti snadno ztratí rovnováhu. Miluju ho k smrti, ale pohybuje se jako splašený mezek.”

Miluje ho k smrti? To ne, pokud s tím Jonah může něco udělat. „Viděla jste ho padat?” obrátil se na Heaven.

Několik vteřin na něj zírala. „Přece ho snad nemůžu každou minutu hlídat,” odpověděla konečně a některá z těch slov sežvýkala.

Jonah se na ni díval. Na okamžik viděl tvář své matky, mnohem užší než Heaveninu, mnohem bledší, se světlejšíma a jasnějšíma očima. Silou vůle ji vytěsnil z mysli a potichu se káral, že dovolil, aby se její obraz mísil s obrazem bestie. „Našlo se ještě něco, co nám působí starosti,” pokračoval a zíral do očí, které byly už zase Heaveniny, špinavě hnědé a mdlé.

„Vám možná jo,” řekl Hank. „Nám ne.”

„Mně to starosti působí,” opakoval Jonah a pohlédl na něj. „A sociální pracovnici taky.”

„No, vy, sociální pracovnice a všichni ostatní si můžou dát pohov,” prohlásil Hank. „My našeho kluka vychováváme správně. Úrazy se přece stávají.”

Jonah se podíval na svoje ruce, sepjaté na stole před ním. Na zlomek vteřiny si je představil sevřené kolem krku Heaven Garberové. Zavřel oči ve snaze rozehnat zlost, která se v něm hromadila. „Máme tu sérii rentgenových snímků vašeho syna,” řekl. „Našli jsme dvě zlomeniny. Jednu na levém předloktí, zahojenou. Druhou téměř zahojenou, ale novější, blízko pravého pažního svalu.” Otevřel oči, pohlédl na Heaven.

„Jak jsem říkala,” pravila Heaven, „Sam sebou věčně mlátí.”

„Rentgen ukázal to, čemu říkáme spirálová fraktura,” řekl Jonah. „Jako když se hůlka zlomí, když jí otáčíte jako při ždímání hadru.” Zdvihl pěsti, obrátil jednu hřbetem ke Garberovým, druhou k sobě. A zase viděl svoje ruce, ždímající Heavenin krk. „V kosti se objeví prasklina ve tvaru S, jak kost povolí,” řekl rozechvělým hlasem.

„Tohle se mohlo stát párkrát, když spadl z kola. Nejspíš se přesně takhle špatně chytil za ruce.”

„Tohle se stává, když se na dítě někdo zlobí,” objasnil Jonah. „Řekněme, že Sama někdo popadne a rozhodne se dát mu co proto.” Zase hleděl přímo na Heaven Garberovou.

„Já vím, že nás dva všichni pomlouvají,” prohlásil Hank. „Ale vím jednu věc, Sam by o nás nikdy nelhal. A jsem tady, abych vám pověděl, že jsme nikdy”

Jonah zavrtěl hlavou. Pohlédl na dveře. „Dveře jsou zavřené,” řekl skoro šeptem. „Tahle místnost je zvukotěsná.”

Hank se pomalu ohlédl a zase se ostražitě podíval na Jonaha.

„Já znám děti,” řekl Jonah. „Někdy se vymknou kontrole.”

„Sam ne,” namítl Hank.

„Řekněte mi pravdu,” požádal Jonah a se sevřenými pěstmi přesunul pohled na Heaven.

Hank snad v Jonahovi zaslechl zabijáka. Nebo snad jen viděl, jak se mu na předloktí zavlnily svaly. Ať už jakkoli, ale neřekl ani slovo.

„Spirálové fraktury Samových paží jdou proti směru hodinových ručiček,” obrátil se Jonah na Heaven. „To spolu se souborem pohmožděnin nad tou novější zlomeninou dokazuje, že kdo mu to udělal, je levák. Jako vy.”

Heaven se obrátila na Hanka. „Já tohle nebudu poslouchat. Pojď.”

Když Heaven mluvila, viděl Jonah pohybovat se rty své matky. Heavenina slova splývala v nerozluštitelný hluk. A jeho nenávist ke Clevengerovi a k Whitney McCormickové, a k této ženě, v něm vyvolala bouři, hrom a blesky mu zatemňovaly vzpomínky, které se pokoušely vyplout na povrch, vzpomínky na nevýslovnou krutost jeho matky.

Pokusil se vstát, ale nohy ho neposlouchaly, bylo to ochromení, jaké se ho i dříve zmocňovalo při setkáních s rodiči, kteří týrali své děti. Jako by jeho mysl vyřazovala z provozu svaly, aby s Heaven Garberovou neudělal to, co by udělat chtěl. „Poslouchejte,” přerušil Jonah Heavenino breptání, „já nevěřím, že jste zlá.”

Heaven na něj tupě zazírala.

„Přihodilo se vám něco, co z vás udělalo člověka, který dokáže napadnout malého kluka. Nejspíš něco hrozného, asi když jste byla velmi malá. Možná vám bylo přesně devět, jako je teď Samovi.” Jonahovi připadalo, že zahlédl v Heavenině tváři záblesk poznání. Ale hned zmizel. „Mohu vám pomoci, abyste si vzpomněla. Mohu vám pomoci, abyste se uzdravila. A pak možná dostanete svého syna jednou zpátky.”

Heaven vstala. „My potřebujeme jedině právníka.”

Hank vstal pomalu, jako by Jonahova poslední slova, o tom, že syna vlastně ztratili, z něj vyrazila část bojovnosti.

Jonah se pokusil zvednout ruce, ale byly jako mrtvá závaží. „Já tady budu pracovat dva týdny,” obrátil se na Heaven. „Navštivte mě. Jsem ochoten setkat se s vámi kterýkoliv den.”

Heaven se zkřivily rty a odhalily zuby s mezerou uprostřed, přesně jako měla Jonahova matka. Nebo je jen Jonah tak viděl? „Vy doktoři si myslíte, že všechno víte,” vypěnila. „No, já mám”

Hank ji chytil za tlustou paži a začal ji táhnout ke dveřím.

„Prosím vás,” řekl Jonah. „Počkejte.”

Heaven vyškubla manželovi ruku a obrátila se k Jonahovi s náznakem porozumění, jako by očekávala omluvu.

„Vy jste takhle vyrostla, protože jste se vnitřně cítila velmi malá,” řekl Jonah. „Ale nemůžete všechno svoje trápení sníst nebo vypít nebo vykouřit. Určitě už máte žaludeční vředy. Už začaly krvácet.”

Heaven těžce dýchala, ale zdálo se, že napůl poslouchá.

„Vaše bolest vám taky dusí srdce. Cítíte to vždycky, když jdete nahoru po schodech, po těch, z kterých Sam spadl.”

Heaven zavrtěla hlavou. „Vždyť o mně nic nevíte,” protestovala, ale chabě, s náznakem strachu v hlase, strachu z pravdy, který se nijak neliší od strachu z Boha.

„Vy víte, že vím,” řekl Jonah. Zamžoural na Heaveniny rty, které se mu teď jevily tmavě rudé, jako rty jeho matky. Ach, jak se mu po ní stýskalo! Co by za to dal, kdyby ho držela v náručí. Kdyby cítil vůni jejích vlasů, přitulil se k jejímu teplému krku. Zavřel oči, viděl ji zase schoulenou v tom koutě, jak mu posílá polibek. A když oči konečně otevřel, byli Garberovi pryč.

Večer 7. dubna 2003

Chelsea, Massachusetts

V 18.10 slyšel Clevenger příval horečné aktivity dole na ulici, vyhlédl z okna a spatřil Billyho, jak se prodírá davem reportérů a mizí v předních dveřích. Pocítil hlubokou úlevu. Když však Billy začal stoupat po schodech do podkroví, začala stoupat i Clevengerova úzkost. Měl o něj starost. Vždyť byl zase na drogách a musel být dost utrápený, když dokázal utéct bez jediného slova sdělení, kam jde.

Clevengerovi působilo také starost, co má správně udělat. A nechtěl, aby mu v tom bránila zlost. „Nejdi mu po krku kvůli té trávě,” napomenul se. „Ani kvůli té kreditce.”

Dveře se otevřely. Billy vešel. Pod paží měl nacpané dva New York Timesy, což Clevengera upozornilo, že se pořád zabývá případem silničního vraha. Zavřel za sebou, přikývl sám sobě, jako by si dodával odvahy něco důležitého říci.

„Tak co?” povzbudil ho Clevenger.

„Já tady teď nemůžu zůstat,” odvětil.

Clevengerovi bylo, jako by dostal kopanec do břicha. „Musíš mi povědět, co se s tebou děje, Billy. Nemůžeš očekávat”

„Já musím na detox,” řekl. „Potřebuju to. To a ty anonymní alkoholiky nebo neznámý alkoholiky, nebo jak se to jmenuje. Já bez těch drog nemůžu vydržet. Byls na mě hodnej, ale já potřebuju větší pomoc.”

Někdy, i když zřídkakdy, člověku svět poskytne to, co chtěl. Clevenger měl pocit, že nastala právě ta chvíle. „To je slušná dohoda,” řekl.

„Možná bys mě moh vzít do Lékařského centra Severního pobřeží. Pár kluků ze školy tam bylo, když měli problémy.”

„Ovšem,” přisvědčil Clevenger. „To nemusíš zařizovat sám.” A pak učinil něco, co mu připadalo nejpřirozenější a zároveň nejnešikovnější, možná proto, že jeho otec to nikdy neudělal. Přešel k Billymu, objal ho, přitiskl k sobě a pevně držel. Za pár okamžiků cítil, že Billy udělal totéž. A pak zašel Clevenger ještě dál a políbil adoptivního syna na tvář. A věděl, že vše, co se jim přihodilo a co bylo mezi nimi, to objetí a polibek a všechny další, které budou následovat, usnadní vše, čemu ještě musí čelit. Protože tomu mohou čelit společně.

Billy měl mokré oči, když ho Clevenger pustil. Ale v jeho slzách bylo tentokrát něco jiného. Tentokrát se snažil slzy zadržet. Tentokrát byly nepopiratelně pravé. Rozechvěly ho. Musel si odkašlat, aby mohl promluvit. „Něco za něco,” řekl. Vytáhl zpod paže noviny. „Ty mě svezeš do té nemocnice, já ti dám tip o silničním vrahovi.”

Clevenger zaváhal. Skutečně nechtěl, aby se Billy do případu zapletl. Ale poprvé si uvědomil, že mu v tom nedokáže zabránit. Billy tu stál s Times v ruce, pět dní poté, co se jeho jméno objevilo v prvním dopise silničního vraha, dvě minuty poté, co ho honili reportéři a chtěli po něm komentáře.

Ještě důležitější bylo, že Billy pomáhat opravdu chtěl. Chtěl pomoci zadržet zabijáka. A živit tu snahu mu možná pomůže vypořádat se se svým vlastním násilnictvím, jako se Clevenger vypořádal se svým, přeměnit je v touhu léčit, ochraňovat. Pomyslel na několik řádků z posledního dopisu silničního vraha:

Chtěl jste někdy zabít, Franku? Požíval jste alkohol a drogy k potlačení toho impulzu? Pracujete na pochopení vrahů, abyste pochopil sám sebe?

Ano, myslel si Clevenger. „Ano” byla odpověď na všechny ty tři otázky. A možná Billy není jiný než on. Snad chce Clevengerovi při vyšetřování pomoci, aby pomohl sobě. Možná je ochoten využít svoje trápení k tomu, aby mírnil trápení jiných. „Dohodnuto,” řekl mu. Billy usedl na gauč a rozprostřel noviny před sebou. „Na toho chlapa asi dodnes útočí jeho táta, že?”

Clevenger přikývl.

„A on myslí na mámu.” Pokrčil rameny. „Já jsem na ni nikdy nemyslel. Ani když jsem byl bit.” Zase pokrčil rameny. „Ty jo?”

Clevenger o tom přemýšlel. Přemýšlel o všech nocích, kdy trpěl otcovým násilnictvím, jak potřeboval každý gram své síly jen k tomu, aby ovládl svůj strach. „Ne,” řekl.

„Jasně,” odpověděl Billy. „Modlil ses, aby to přestalo. A jestli jsi byl jako já, tak sis přál, abys měl normálního tátu. Já jsem si vlastně vymýšlel, že někde nějakého mám, že jednoho dne vtrhne do domu a odvede mě pryč.”

„Já taky,” podotkl Clevenger.

„Já to teda vidím tak, že si ten chlap tu ženskou v koutě představoval,” řekl Billy. „Chtěl věřit, že je to hodná máma, jeho anděl strážný. Ale nešlo to. Schytával to nejhorší. To ona se na něj vrhala.” Předklonil se a začal mluvit rychleji. „Žádná oslava narozenin v parku nebyla. Žádné dárky nedostal. Jen vejprask. Ty všechny šťastný bláboly si vymyslel. Nežil s ďáblem a s andělem. Jen s ďáblem. S ďáblicí. Ten chlap je schizofrenik.”

Poslední slovo, schizofrenik, pomohlo Clevengerovi dotvořit myšlenku, která se mu rodila v mysli, když Billymu naslouchal. „Jestli nebyla obojí,” řekl.

„Jak to?” zeptal se Billy.

„Snadněji se přežívá to, co je předvídatelné. Něco, co je vždycky špatné. Jako když můj táta přišel domů, aspoň jsem věděl, co se dá očekávat. Věděl jsem, jaký je.”

„Takže ses dokázal zmáknout, abys to vydržel.”

„A mohl jsem ho nenávidět.”

Billy na něj tázavě pohlédl. „To je dobře?”

„Zabránilo to nenávisti, aby šla dovnitř a vytvářela dusno,” řekl Clevenger. Odmlčel se. „Jestliže měl silniční vrah matku, která byla někdy hodná a milující a jindy sadistická, nikdy se nemohl své zlosti zbavit. Všechnu ji zapudil do podvědomí. Protože to, co na světě miloval, ta ideální matka, o které píše –, bylo zároveň to, co ho mučilo. Takže nenávist neměla kam jít. Vrhni ji na ‚ďáblici‘, a vrhneš ji i na ‚anděla‘. Zabiješ jednu a zemřou obě.”

„A proto zabíjí jiné lidi, ti ji jen zastupují.”

„Možná.” Tahle myšlenka jistě vysvětlovala, proč se silniční vrah mohl dostávat tak blízko ke svým obětem, napodoboval zidealizované pouto k matce, pak je přeřízl, doslova. Paulette Brambergová byla jen příliš blízko přesné kopii. Možná i vypadala jako jeho matka.

„Takže možná tu oslavu uspořádala,” pokračoval Billy, „a on všechny ty dárky dostal, a pak přišel domů a z ní byl úplně jiný člověk. Zčistajasna ho zmlátila. Začala ječet, že nemá dost peněz. Rozbila mu hračky.”

To neznělo špatně. Ten kluk to přesně sleduje. „A když se to stalo,” navázal Clevenger, „odhodil obraz anděla, nechal ho v koutě pokoje a přijal výprask. Nemohl snést myšlenku, že ho matka zmlátila. Tak si vymyslel tyranského otce.” Přikývl si. „Já bych řekl, že otce doma vůbec neměl. Nebo měl velmi slabého otce.”

„Tak co teď uděláme?” ptal se Billy vzrušeně.

Clevenger na něj mrkl. „Zavezu tě na detox.” A jen co mu to slovo vyšlo z úst, už věděl, že zaznělo stroze. Odmítavě. Pozoroval, jak Billy před jeho očima zvolna vadne. „A až budeš zase venku,” dodal rychle, „pojedeš se mnou do Quantica a dovíš se o tom případu víc.”

V Billyho očích se znovu objevila energie. „Myslíš to vážně?” zeptal se. „Vzal bys mě s sebou?”

„Jsi v tom dobrý,” prohlásil Clevenger. „Moh bych tvou pomoc potřebovat.”

OSM

Časně ráno 8. dubna 2003

Rock Springs, Wyoming

Jonah odešel ze svého pokoje v rockspringském motelu Ambassador dvacet minut po půlnoci. Měl právě jednu z těch hrozných „opravdu temných nocí duše”, o kterých psal jeho milovaný F. Scott Fitzgerald. Jeho spartánské apartmá mu připadalo jako rakev.

Nemohl spát víc než čtvrt hodiny, aniž by byl probuzen svou obvyklou noční můrou, ale s hroznějším obsahem. Ta žena s plavými kadeřemi, která ho laskala a pak se prohryzala jeho masem a kostmi, aby mu požírala srdce, na něj teď hleděla očima jeho matky. Světle hnědýma. Zářivýma. A ve spánku prahl po její lásce a zároveň se snažil jí uniknout a spal déle, než by měl, takže jí stačil povědět, že ji miluje, ale spal tak dlouho, že se mu ta bestie prodrala hrudní kostí. Takže když se pak přece jen probudil, bylo to s výkřikem, a držel se za prsa, aby se mu pádící srdce nevypotácelo z hrudníku.

Spikli se Clevenger a McCormicková k tomuhle? Zbavit ho jediné útěchy, kterou kdy měl? Sebrat mu vzpomínku na matku? Poskvrnit ji? Zahnat ho přes okraj osamělosti do šílenství?

S bušením ve spáncích a bolavou čelistí nasedl do svého X5, zapnul Mahlerovu Desátou symfonii a zamířil na Východní silnici 80. Jel asi šedesát kilometrů k výjezdu do Bitter Creeku, dostatečně daleko od nemocnice, aby ho nikdo nespatřil samotného po půlnoci. Byl v nemocnici na zástupu, a tudíž přirozeným předmětem zvědavosti. Neměl zapotřebí vzbudit jí ještě víc.

Zajel na prázdné parkoviště hospody s celonočním provozem, šel dovnitř s výtiskem Times pod paží a objednal si velkou černou kávu u buclaté šedesátnice, která obsluhovala. Pak seděl v boxu, usrkával kávu a předstíral, že čte Clevengerův dopis, zatímco kradmo pokukoval po ní, jen aby se ujistil, že žije a dýchá a že on sám je vzhůru a živý. Jako ona.

Chvějící se rukou vyndal z kapsy kabátu papír a pero, papír rozložil a znovu si přečetl začátek své odpovědi Clevengerovi:

Doktoru Clevengerovi:

Jaké je to, zamilovat se? Je to čisté blaho, jak se říká, cítit, že se hranice vlastního ega rozplývají, jeden člověk s druhým eroticky splyne? Nebo je to pouze další omamná látka? Jste na McCormickové závislý, jako jste byl na alkoholu a drogách? Je to únik z utrpení? Je opravdu lepší ztrácet se v ní než v láhvi?

Dlouze se napil kávy a ani si nevšiml, že si popálil rty, ústa a hrdlo. Žena na něj zpoza pultu pohlédla. „Všechno v pořádku?” Usmál se na ni. „Naprosto.” Vzal pero a začal psát.

Vrah ve Vás nezůstane v embryonálním stadiu, ale bude chodit po zemi jako silniční vrah. Každý den, pokud zůstanu chorý, budu ztělesněním Vaší neochoty milovat bližního svého, omezenosti Vaší empatie, Vašeho selhání jako léčitele. Nebudu vrhat jen svůj stín, ale Váš.

Pro Vás je důležitější sloužit lidskému zákonu než božímu, chytit mě než léčit. Kde je v tomto plánu Bůh? Opravdu věříte, že zlo lze zavřít za mříže? Chápete, že už jsem ve Vás, že zápas o moji duši se teď stal zápasem o Vaši?

Zrak se mu zakalil a cítil, jak mu za očima tepe pulz, ale psal dál:

Myslíte, že se tomu zápasu můžete vyhnout tak, že svoje srdce i mysl vložíte do pohlavního aktu. Zvolil jste si lovkyni, abyste se vyhnul zvolení svého pravého já, abyste se vyhnul otázce, která Vás pronásleduje. Jste, uvnitř, v nejtemnějším momentu své noci, léčitel, nebo lovec, lékař, nebo kat?

Pomohu Vám na tu otázku odpovědět. Protože jsem, na rozdíl od Vás, muž slova.

Poskytl bych jedno po druhém všechna těla, aby se mohla vrátit ke svým rodinám, ale Vy jste se projevil jako toho nehoden, když jste přijel do Utahu s FBI (poté, co jste slíbil, že je odmítnete), pak jste lhal o mé nabídce, abyste mě přiměl zpochybnit mou lásku k matce, mé ochránkyni, mému andělu.

K čemu? Abyste mě přivedl do ještě větší izolace? Usmrtil mého jediného anděla? Vás nikdo čistou láskou nemiloval, Franku Clevengere? Vy jste nikoho hluboce nemiloval? Je pro Vás tak nemožné pochopit ten cit, že ho musíte špinit?

Váš otec Vám lhal a z Vás se stal lhář. Váš otec Vás týral tím, že ve Vás budil naděje, a pak je ničil. Já to dělat nebudu.

Nenechám Vás, abyste mě ničil, ani nebudu přítomen Vašemu sebezničení. Je nám souzeno jeden druhého zachránit. Setrvat na této veliké cestě je moje pěšina k vykoupení.

Člověk boží,

kterému říkají Silniční vrah

Jonah odložil pero, napil se kávy. Věřil, že se opravdu vydal na velkou cestu, ale věděl, že je také hrozivá, ne méně než cesta Kristova, když hledal Boha v sobě a pak v tom pomáhal jiným. Rozdíl byl v tom, že Jonah byl odhodlán vyhnout se kříži, odhodlán dokončit v životě to dílo, které měl před sebou, i kdyby to znamenalo stát tváří v tvář ďáblovi.

Do postele se dostal až ve 4.50, neboť jel další hodinu, aby vhodil dopis do federální expresní schránky v Crestonu ve Wyomingu, pak dvě hodiny zpátky do motelu Ambassador v Rock Springs. Nařídil si budík na sedm hodin, protože si chtěl pár hodin odpočinout, a cítil podivný mír, nikterak neprahl vidět pacienty, bolest hlavy pominula, zrak se mu opět zjasnil. Řekl přece přesně to, co chtěl říci. Udělá, co potřebuje udělat. Cítil se tak dobře, jako už dávno ne, a snadno usnul.

Jelikož po celé týdny trpěl mizerným spaním, vychutnal si hluboký spánek, nerušený nočními můrami, a probudil se osvěžený. Snad už překonal krizi, myslel si. Možná Bůh spatřil jeho úsilí. Snad je konečně na dobré cestě.

Šel do koupelny, rozsvítil a pohlédl do zrcadla. A to, co tam spatřil, ho zbavilo dechu; obličej a krk měl potřísněné krví.

Promnul si oči, aby zahnal přízrak, ale zíral na něj ze zrcadla dál. Nevěřícně potřásl hlavou. Muž v zrcadle udělal totéž. Vztáhl ruku, aby obraz setřel. Ale muž v zrcadle ji natáhl také. A když se jejich prsty setkaly, začaly na povrch vyplouvat vzpomínky, co Jonah dělal před několika hodinami.

Viděl se, jak kráčí k pultu kavárny, usmívá se a ptá se oné ženy, zda by mohl zajít na toaletu. Viděl ji, jak ho vede kuchyní a ukazuje na otevřené dveře. A pak viděl sebe, jak na ní rozkročmo sedí, drží ji za krk, jak se její šedočerné vlasy rozsypaly po růžové keramické podlaze.

Odtrhl ruku od zrcadla, jako by zrcadlo hořelo. „Ne,” škemral.

Avšak jeho odraz ho jen napodobil a myslí mu probleskovaly obrazy. Viděl se, jak popadá ženu za vlasy a zaklání jí hlavu, viděl, jak čepel jeho nože projíždí jejím hrtanem a krčními svaly, cítil, jak mu teplý proud z její přeříznuté krční tepny zalévá tvář.

„To se nemohlo stát,” žebronil. „Prosím, Bože!” Odvrátil se od zrcadla.

Zachvátila ho panika. Kdokoli mohl být svědkem toho, co se v restauraci odehrálo. Kdokoli ho mohl zahlédnout, jak odjíždí. Někdo z motelu mohl vidět, jak se vrací s krví na obličeji, nebo si mohl všimnout krve na jeho autě.

Z nadledvinek mu proudil epinefrin a povzbuzoval ho k okamžitému úkolu, ale také mu zdvihal krevní tlak, rozšiřoval tepny živící srdce a mozek.

Sebral svůj zakrvácený oděv z podlahy, strhl z postele prostěradla, nacpal všechno do pytle na odpadky. Pak se osprchoval, oblékl čisté kalhoty a košili, sebral vlhký ručník a vydal se na parkoviště, protože očekával, že v jeho X5 bude svinčík. Pocítil úlevu, když našel jen několik červených čmouh na volantu. Setřel je.

Roztřesený se vrátil do pokoje. Začal přecházet sem a tam. „Uklidni se,” říkal si znovu a znovu. „Nikdo neklepe na dveře. Venku nestojí žádné policejní auto.”

Zapnul televizi, přepínal kanály, až našel, co hledal. Mladá hezká televizní reportérka stála před hospůdkou v Bitter Creek a u mikrofonu měla asi padesátiletého muže s bříškem, plešatící hlavou a dvoudenním strniskem na popelavé tváři.

„Sally tady pracovala patnáct let,” říkal. „Já prostě” Odkašlal si. „Nic takového Je to noční můra. Nevím, co bych řek.”

„Nikdo paní Pierceové nevyhrožoval, pokud je vám známo?” ptala se reportérka. „Nebyl v restauraci někdo podezřelý? Cestující? Nový zaměstnanec?”

„Ne, pokud vím.”

Reportérka se obrátila na kameru. „Tolik odtud, J. T. Brutální vražda v klidném městečku Bitter Creek. V místní restauraci byla během noční služby zavražděna žena dekapitací. Žádný svědek. Žádný známý motiv. A policie odmítá spekulace, zda to je nebo není dílo silničního vraha.”

Jonah vypnul televizi. Usedl na okraj postele, schoulil se, kýval se dopředu a dozadu a mysl se mu rozbíhala na všechny strany: pocit viny nad tím, co spáchal; strach z dopadení; čirá panika, že ztratil kontakt s realitou, že ztratil veškerou vládu nad sebou tak dokonale, až vraždil, aniž si toho byl vědom. Pak tu byla hrůzná pravda, že ho zabíjení uklidnilo, že spal jako mimino poté, co prolil krev té ženy.

Spal jako mimino poté, co prolil krev ženy. Na vlastní uši slyšel svou vlastní myšlenku, jako by mluvil někdo jiný. Byl to Bůh? Slibuje mu dobrotivý Bůh znovuzrození i v tomto temném okamžiku? Nebo ztrácí rozum?

Chtěl okamžitě opustit Wyoming, odjet do hor a snažit se znovu získat sebevládu, ale věděl, že náhlý odjezd by budil podezření. FBI by prohledávala oblast, kladla otázky. Mohli by se objevit i v nemocnici. Musí zůstat na místě, jít do práce, jako by se nic nestalo.

Vzal lahvičku haldolu a spolkl miligram. Rozhodl se brát lék třikrát denně, snažit se udržet připoután k realitě.

¦

Zatímco se Jonah díval na reportáž z místa vraždy, vezl Clevenger Billyho na detoxikační oddělení Lékařského centra Severního pobřeží v Salemu, asi 40 minut na sever od Chelsea. Předtím mu telefonovali Kane Warner a Whitney McCormicková podrobnosti z místa činu ve Wyomingu a žádali ho, aby se účastnil schůze vedení FBI ve tři odpoledne. Warnerův tón byl ještě víc nepřátelský než obvykle. McCormicková mluvila ustaraně. Zajistil si polední let.

Pracovník na příjmu jménem Dan Solomon, asi pětapadesátiletý, s pletí ošlehanou a drsnou, s diamantovým cvočkem v jednom uchu a safírově modrýma očima, se Billyho vyptal na jeho požívání drog a psychiatrickou léčbu. „Takže jen marihuana a kokain?” ptal se.

„Je to tak,” přisvědčil Billy. Pohlédl na Clevengera.

„Ještě něco?” ptal se Solomon.

Billy pokrčil rameny. „Extáze, příležitostně.”

„Bylo by to snadnější, kdybych opustil místnost?” zeptal se Clevenger Billyho.

„Ne. Zůstaň tu.”

„Poslouchej,” řekl Solomon a oči mu zářily. „Nemá smysl něco zapírat. Já vím, že si myslíš, že má. Já sám jsem poradcům taky lhal. Člověk si myslí, jsem tady, budu stejně plně léčen deset dní, tak co? Ale pamatuj si: Zbavit se drog je polovina bitvy. Protože doopravdy jde o to, aby ses stal pravdivým člověkem, který žije se svým trápením a nesnaží se ho odfetovat nebo se jím prolhat. Velký krok tím směrem je povědět mi o všem, cos polykal nebo kouřil nebo šňupal nebo sis píchal.”

Billy zas pohlédl na Clevengera, pak na Solomona. „Párkrát oxycontin. A, hm dvakrát jsem si kokain píchl.”

Solomon na něj zíral.

„Třikrát,” dodal Billy.

Zíral na něj dál.

„Jednou jsem ho kouřil,” doplnil Billy.

„Bral jsi crack,” řekl Solomon a něco si poznamenal.

„Jednou,” odpověděl Billy.

Clevenger měl srdce jako v kleštích, ale snažil se nedat to najevo. „Je to naprosto všechno?” zeptal se Billyho.

„Je,” přisvědčil Billy rozhodně.

„Beru tě za slovo,” řekl Solomon, „pokud mi nezavdáš příčinu, abych ti nevěřil. Dohodnuto?”

Billy přikývl.

„Nějaké deprese v minulosti?” pokračoval Solomon.

„Já nevím, jestli jsem měl v minulosti něco jiného,” odpověděl Billy.

„Někdy hospitalizován na psychiatrickém oddělení nebo léčen medikamenty?”

„Jednou mě dali do nemocnice,” řekl Billy. „Když byla zavražděna moje sestra.”

Solomon se nepozastavil. Jako každý jiný i on slyšel o Billym Bishopovi a nantucketské vraždě. „Pomýšlel jsi někdy na sebevraždu?”

Clevenger doufal, že Billy odpoví „ne”, hlavně proto, že si myslel, že Billyho duševní zdraví, nebo jeho nedostatek, by bylo jakýmsi verdiktem nad jeho rodičovstvím. Byl v Billyho životě teprve nedlouho, ale chtěl věřit, že ty roky protrhly Billyho psychopatologii.

„Párkrát,” řekl Billy.

Kleště kolem Clevengerova srdce se sevřely, ale zachoval stále stejnou tvář.

„Kdy?” ptal se Solomon.

„Já nevím,” odpověděl Billy. „Možná když mě vyhodili ze školy. Tehdy párkrát.”

„A co sis hodlal udělat?” ptal se Solomon.

Billy pokrčil rameny. „Předávkovat se. Píchnout si koňskou dávku kokainu nebo něčeho.”

Představa, že by našel Billyho v podkroví ztuhlého, přiměla Clevengera zavřít oči.

„Promiň,” řekl Billy.

Clevenger otevřel oči, viděl, že se Billy na něj dívá. „Není co promíjet, člověče,” řekl. „Mě mrzí, že jsem se tě na to nezeptal sám, když jsi byl tak na dně.”

„Já bych ti to nepověděl,” prohlásil Billy.

„Myslíš teď na to, že by sis něco udělal?” tázal se Solomon.

„Vůbec ne,” odpověděl Billy. Vzpomněl si na myšlenky, které měl, když ho Clevenger vezl do ambulantní laboratoře Briana Strasnicka v Lynnu na drogové testy, jak si přál, aby Clevenger trpěl, až by ho viděl vyskočit z vozu, dopadnout na dláždění. Pohlédl na něj. „Už nechci ublížit ani sobě, ani tátovi,” řekl a myslel to tak.

Jonah Wrens přišel do práce včas, v osm hodin. Měl na sobě naškrobenou levandulovou košili, perfektně uvázanou tmavě modrou a levandulovou kravatu, značkové šedé kalhoty, mokasíny z kozinky. Vešel na sesternu, kývl na dobré jitro sekretářce a vrchní sestře a usedl, aby prolistoval karty pacientů, kteří mu byli pro následující dva týdny přiděleni.

„Slyšel jste o té vraždě?” ptala se vrchní sestra Liz Donnahueová.

Jonah na ni pohlédl. Bylo jí něco přes čtyřicet, byla dvakrát rozvedená, bezdětná, mohla by být hezká, kdyby nebyla vychrtlá. „O vraždě?” zeptal se.

Z tváře Donnahueové vyvanula všechna přívětivost, zůstaly jen zasmušilé oči, vpadlé tváře a tenoučké rty. „V hospodě v Bitter Creek.”

Namlouval si podezření v jejím hlase? Zavrtěl hlavou.

„Nějaké ženě tam uřízli hlavu,” řekla.

„Je to tak nechutné,” řekla sekretářka a otočila se s židlí tváří v tvář Donnahueové a Jonahovi. Bylo jí málo přes třicet, byla buclatá a na záda jí visel blonďatý cop. „Lidé jsou tak hnusní. Ať to udělal kdokoliv, doufám, že ho najdou a uříznou tu zatracenou palici jemu. Že ho přivážou na židli a budou v tom dělat přestávky. A ať se na to dívá do zrcadla.”

Do zrcadla? Jonahovy oči se zúžily. Mohly by ty dvě vědět, co spáchal? Má snad obličej zabijáka? Dotkl se své tváře, pohlédl si na ruce, aby se ujistil, že na nich nezůstala krev. Napadlo ho říci jenom: „Nevíte, kdo to byl?”

„Musel to být silniční vrah,” řekla Donnahueová s tváří náhle oživlou vzrušením. „Počítám, že si to všichni přečteme v Times. Já tedy jo.”

Líbí se jí ty dopisy, myslel si Jonah. Líbí se jí tak, jako se lidem líbí časopis People a televizní filmy. Takže se z něj a z jeho utrpení stalo tohle? Atrakce?

Sekretářka oddělení byla také samý úsměv. „Nejspíš udělal to samé svinstvo té Paulette Brambergové, jak o tom Clevenger psal v minulém dopise. V Utahu? Psal, že byla brutálně zavražděna, že jí zrovna tak uřízl hlavu jako téhle.”

Když to sekretářka říkala, viděl Jonah, jak na něj tupě zírají oči Paulette Brambergové z hromady listí u silnice číslo 80 v Utahu. Představa trvala jen okamžik, ale ten ho stačil přesvědčit, že Clevenger v posledním dopise nelhal. Už tedy jednou zabil ženu brutální silou. Ale jen jednou?

„Nenávidí ženy,” řekla Donnahueová. „Řeknu vám, to je Sam Garber za dvacet, třicet let.”

Jonah věděl, že by měl něco říci, že je na řadě. Dostal ze sebe jenom: „Sam Garber?”

„Za posledního půldruhého roku byl pětkrát přijat,” řekla úřednice.

Donnahueová zavrtěla hlavou. „Má všechny příznaky začínajícího psychopata: žhářství, týrání zvířat, noční pomočování.”

„Musíme od něj držet dál jeho matku,” řekl Jonah.

„Mnoho štěstí,” poznamenala Donnahueová. „Sociální služby na jeho ochranu nehnuly ani prstem.”

„Proč ne?” ptal se Jonah.

„On dodržuje příkaz. Papouškuje ty historky, kterými ho cpou rodiče, jak se poranil. Nikdo nemohl dokázat, že to bylo jinak.”

„Nikdo to dokázat nechce,” připojila se úřednice. „Žádný domov ve státě o něj nestojí. Je všude jen pro zlost. Párkrát napadl personál. Dvakrát se pokusil podpálit nemocnici.”

„Cítí potřebu podpálit matku,” řekl Jonah automaticky a zděsil se, když slyšel ta slova z vlastních úst. Ale byla to jeho slova? Co se to s ním děje? Zasmál se, aby svému výroku ubral ostří, ale jeho smích zněl dutě, mechanicky.

Úřednice a Donnahueová pohlédly jedna na druhou.

„Myslím, že je to jeden způsob, jak na to pohlížet,” řekla Donnahueová. Odkašlala si. „Nevstával jste dnes ráno z postele levou nohou napřed, pane doktore?”

Přivolal na pomoc každý kousek pozitivní energie, který v sobě našel. „To byl vtípek,” řekl s mrknutím.

Ve dveřích sesterny se objevila šéfka psychiatrie, doktorka Corrine Wallaceová. Byla to přitažlivá žena kolem čtyřicítky, s hnědými vlasy po ramena a vzácným nakažlivým optimismem, o který se pacienti i personál opírali. Teď však vypadala vážně a vážně zněl i její hlas. „Mohu s vámi minutku mluvit?” zeptala se Wrense.

„Ovšem,” řekl váhavě.

„Jde o to, co se stalo v té restauraci.”

Jonah strnul, jeho paranoia zesílila.

„Zrovna jsme o tom mluvili,” řekla úřednice, „a doufáme, že toho parchanta budou smažit.”

Možná byl zahlédnut na místě činu, myslel si Jonah. Možná teď zrovna na něj přede dveřmi uzavřeného oddělení čeká policie.

„Můžeme?” zeptala se Wallaceová.

Oba mlčky vykročili chodbou do Jonahovy pracovny.

„Posadíte se?” zeptal se Jonah.

Zavrtěla hlavou. „Velmi úzce spolupracujeme s policií v obvodu,” začala. Jonah si zajel rukou do přední kapsy kalhot a sevřel zavírací nůž.

„Dnes ráno volal seržant John Brock Goodwin,” pokračovala. „Je to detektiv pověřený případem té vraždy v Bitter Creeku. Řekla jsem mu, že mu pomůžu.”

Používají Wallaceovou jako tajnou? pomyslel si Jonah. Myslí si snad, že se Jonah složí a nechá ji bez povolení prohledat svůj motelový pokoj? „Jakým způsobem?” zeptal se.

„Majitel restaurace a zaměstnanci jsou úplně na dně,” řekla Wallaceová. „Oběť, Pierceová se jmenovala, byla velmi oblíbená. Její dcera je tam taky servírkou. Celý personál je jedna velká rozšířená rodina.” Odmlčela se. „Normálně bych zastupujícího lékaře nikdy o to nepožádala, ale dnes musím jet na seminář mimo město. A doktoru Finnestrimu to s oběťmi traumat opravdu moc nejde.”

Jonah stěží věřil vlastním uším. Chce ho Wallaceová opravdu požádat, aby radil spoluzaměstnancům Pierceové? Její dceři? Je to snad trest boží, že má z první ruky vidět jejich utrpení, které zavinil? Děsilo ho to i dojímalo.

„Myslím, že vám to nezabere víc než dvě tři hodiny,” řekla Wallaceová. „Ale mohl byste s těmi lidmi promluvit i telefonicky. Zejména s dcerou.”

„Rád pomůžu,” řekl Jonah nejistě Wallaceové, ale i Bohu. „Opravdu, pozvu je všechny sem, do nemocnice.”

„Jasně to nemáte v popisu práce. Můžeme vám za to zaplatit zvlášť.”

„Na to bych vůbec nemyslel. Je to to nejmenší, co mohu udělat,”

řekl Jonah.

O půl hodiny později mluvil Jonah se Samem Garberem. Byl rád, že se může v tom chlapci ztratit, zapomenout, co se v noci stalo.

Sam byl statný, mnohem větší než většina devítiletých, a mluvil monotónně, což ho také činilo starším. Prozrazovala ho jen jemná pleť a ofina přistřižená nad čelem. Když vyprávěl, jak byl nemotorný, jak pokaždé upadl a poranil se, jak nechce nic jiného než jít domů k matce a otci, seděl vzpřímeně na židli na druhé straně Jonahova stolu se staženým obočím, zamračený.

„Tentokrát to nepůjde,” řekl Jonah.

Vráska mezi Samovým obočím se prohloubila. „Já vím, že mě tady nemůžete držet,” řekl váhavě.

Jonah slyšel v Samových slovech žádost. Nemůžete mě tady držet. Nemůžete mě zachránit. Věděl, že musí ukázat svou rozhodnost, dokázat Samovi, že se může svěřit do jeho rukou. „Mohu a budu,” prohlásil. „Nepřipadá v úvahu, že bys šel odtud domů. Půjdeš někam do bezpečí. Protože já přesně vím, jak s tebou matka zachází.”

„Nic mi nedělá.”

„Viděls mě tady v nemocnici někdy dřív?” zeptal se Jonah.

„Ne.”

„Víš, proč mě přizvali?”

Sam pokrčil rameny.

„Umím číst myšlenky,” řekl Jonah.

„To mi vykládejte,” ušklíbl se Sam. „Co jste, ňákej superhrdina? Máte taky rentgenový vidění?”

„Ukážu ti to.”

Sam zaváhal, což Jonahovi povědělo, že si není tak jistý nemožností číst myšlenky. „Tak jo,” řekl, „mně je to fuk.”

Jonah vstal a přešel k němu. „Mohu ti sáhnout na hlavu?” zeptal se.

„To je blbost,” prohlásil Sam. Ale trochu sklonil hlavu.

„Zavři oči,” vyzval ho Jonah.

Sam poslechl. Ať vypadal na dvanáct nebo třináct, ať vytrpěl mnohem víc, než by se dalo v jeho věku očekávat, bylo mu devět, byl ještě ovlivnitelný, ještě ochotný věřit a doufat, že jsou na světě lidé se zvláštními schopnostmi, možná schopní i zachránit ho.

Jonah položil ruce na chlapcovu hlavu, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Představil si esovité fraktury Samovy vřetenní a pažní kosti. „Když tě matka mlátí,” řekl, „drží tě za paži a ty se snažíš vykroutit.”

Sam mlčel.

Jonah si vzpomněl na dlouhé povídání Heaven Garberové, jak Sam padá ze schodů, z kola, do krbu. Jelikož už vyslechl nesčetné oběti a nesčetné útočníky, věděl, že její historky obsahují zrno pravdy. Kombinace faktů a výmyslů vytváří nejmocnější klam. „Jednou,” odvážil se Jonah, „ses pokoušel dostat pryč, když tě takhle držela, mlátila tě, ječela na tebe, a ona tě najednou pustila a ty jsi sletěl ze schodů.”

Sam pevněji zavřel oči, jako by se snažil zahnat vzpomínku. „Smála se ti?” ptal se Jonah. „Řekla, že jsi nemotora?” Cítil, jak Sam pod jeho rukama přikývl. „A s tím krbem to bylo stejně? Pustila tě?”

„Mhm,” přisvědčil Sam.

„A spadl jsi na záda?”

Sam zase přikývl.

Jonah si představil Heaven Garberovou, jak se Samovi posmívá, když se rozplakal. Přímo ji slyšel kdákat. Přesunul dlaně na obě strany chlapcova obličeje, cítil, jak mu vyhrkly slzy. Pak i jeho naplnil smutek. Jak skvělé je nechat se unést tím přílivem lítosti, daleko od vlastních starostí s tím, co se z něj stalo, co byl schopen udělat. „Kde byl tvůj otec?” ptal se tak klidně, jako by se modlil.

„Já nevím.”

„Pověděl jsi mu někdy, co se stalo?”

„Řekla, že by mi nikdy neuvěřil,” odpověděl Sam. „Prý mu řekne, aby mě poslal do polepšovny za lhaní a za jiné věci, jako to s těmi zvířaty. Řekla, že už ho nikdy neuvidím.”

„A ty sis myslel, že si táta spíš vybere maminku než tebe?”

Sam pokrčil rameny.

Jonah vydechl, poklekl před Samem a díval se mu do očí. „A je to venku,” řekl. „Teď už to nebudeš říkat jinak. Dohodnuto?”

„Ale co mi udělá?”

„Nemůže nic dělat.”

„Jak to, že ne?” ptal se Sam.

Jonah myslel na to, jak Hanka Garbera sebralo, když se mu zmínil, že by mohl Sama navždycky ztratit. „Protože tvůj táta by si vybral tebe,” řekl. Usmál se. „Ty jsi sám takový superhrdina.”

„Já?” Zavrtěl hlavou, ale už byl lapen. „Jak to myslíte?”

„To tys měl všechnu sílu. Tvoje matka ne. Tys to jen nevěděl.”

„Jste si jistý? Já si moc silný nepřipadám.”

„Tak jistý, jak to jen jde,” řekl Jonah. Pohlédl hluboko do Samových polekaných očí. „Co říkáš? Jsme domluveni? Nebudeš to vykládat jinak?”

Přes Samovo čelo zase přeběhly vrásky. Skousl si dolní ret, pár vteřin ho hryzal. „Domluveno,” řekl pak.

DEVĚT

Odpoledne, úterý 8. dubna 2003

Quantico, Virginie

Agent jménem Phil Steiner doprovodil Clevengera z haly Akademie FBI do patologické laboratoře. Kane Warner a Whitney McCormicková měli už na sobě pláště a rukavice a stáli vedle další ženy, která prohlížela ženské tělo ležící na nerezovém pitevním stole. Clevenger si oblékl povinný plášť a připojil se k nim.

„Řekli jsme si, že bychom poradu mohli klidně začít tady,” objasnila McCormicková, když Clevenger přistoupil ke stolu.

Kane Warner vzal Clevengera na vědomí kratičkým pokývnutím.

„Tělo sem přivezli z Wyomingu zhruba před hodinou,” pokračovala McCormicková. „Sally Pierceová, dvaašedesát.”

Clevenger pohlédl na Pierceovou a zůstal bez dechu. Byla ztlučena k nepoznání, oční víčka měla naběhlá jako ropucha, lícní kosti promáčknuté, dolní ret se podobal červeným vláknům jakési tkáně, zlomené zuby pokryté zaschlou krví. Celé chomáče vlasů byly vyrvané, lebka pod nimi místy tak odřená, že bylo vidět kost. Uši měly barvu lilku. Kolem krku měla klikatou řeznou ránu a modré podlitiny.

Clevenger pohlédl na McCormickovou. Kontrast mezi její živoucí krásou a mrtvolou jí dodával nadpřirozený vzhled. Pocítil potřebu držet ji, líbat ji, být s ní naživu.

„Já jsem Elaine Ketterlingová,” řekla žena v čele stolu a podala mu ruku v rukavici. „Zástupkyně šéfa patologie.”

Clevenger jí potřásl rukou.

Ketterlingová ukázala na hlavu Sally Pierceové. „Jak jsem už říkala, máme tu zřejmě těžké pohmožděniny obličeje, uší, lebky, které odpovídají dlouhému zuřivému bití. Jsme si jistí, že najdeme zlomeniny obličeje a krvácení do mozku, až provedeme magnetickou rezonanci.” Zajela prsty pod bradu Pierceové a jemně jí zvrátila hlavu dozadu. „Stačila by ji zabít ta uzavřená fraktura lebky,” řekla, „ale utrpěla čtrnáct centimetrů hlubokou řeznou ránu na krku, šest centimetrů nad klíční kostí.” Když Ketterlingová vyvinula větší tlak, klikatá řezná rána na krku Pierceové se rozevřela v červenofialovou trhlinu a pak v úplný kaňon, v němž se objevil přerušený hrtan, krční žíly a tepny jako ve schématu Grayovy Anatomie. „Rána vede zčásti skrz páteř,” řekla Ketterlingová, „ke konci je zahnutá, shodná s ohnutou čepelí nože nalezeného na místě. Nedokázal dílo dokončit.”

„Použil nůž, který byl v restauraci?” zeptal se Clevenger McCormickové.

Přikývla. „Majitel ho identifikoval. Není to zbraň vedoucí ke stopě.”

Ketterlingová se přesunula podél pitevního stolu, přejela rukama po ramenou, pažích, předloktích, zápěstích a rukou Pierceové. „Pohmožděniny horních končetin jsou mnohem méně závažné,” řekla. „Rozptýlenější. Není tu známka, že by měla svázané paže nebo zápěstí. Pachatel spíše nad ni klekl, aby se nemohla hnout.” Ukázala na dvě velké oválné pohmožděniny na pažních svalech Pierceové. Pak její ruce putovaly dál, dolů po nohách a kotnících až k chodidlům. „Žádné řezné rány jinde než na krku,” řekla. „Předpokládám, že fraktury budou omezeny na obličejové kosti a lebku. Přesnější údaje budeme mít, až budeme mít úplné cétéčko těla.”

„Žádné stopy po vpichu do žil?” zeptala se McCormicková.

„Pokožku jsem prohlédla velmi důkladně,” řekla Ketterlingová. „Žádné stopy odběru krve. Mohl ovšem vzít krev z některé z těch, které přeřízl. Krční tepny, krční žíly. Muselo to být masivní krvácení.” Přešla ke konci stolu a kývla na klín Pierceové. „Všimla jsem si velkého množství zaschlé krve kolem vulvy a v horní části stehen,” řekla. „Pánev řádně prohlédnu později, jestli je tam poranění a sperma.”

„Sperma tam není,” řekl Clevenger spíš pro sebe.

„Prosím?” otázala se Ketterlingová.

„Tohle je čirá zuřivost,” řekl a shlížel na tělo. „Tuhle ženu chtěl zničit, a také Paulette Brambergovou, ne se k nim dostat blízko.”

„No, to je zřejmé,” podotkl Warner. Pohlédl na Clevengera. „Měli jsme vraha v emočním konfliktu, teď máme vraha s jasným rozumem. Nějak nevidím, že by nás to přivádělo k jeho dopadení.”

„Ten teď má cokoliv, jen ne jasný rozum,” řekl Clevenger. „Ztrácí ho.”

„Výborně,” pravil Warner. „Poskytnu tisku zprávu, že ta jatka ve Wyomingu jsou vlastně dobré znamení.”

McCormicková na Warnera pohlédla. „Mohli bychom tohle, prosím, nechat na později?”

„Žádný problém,” odvětil Warner. „Nashle za čtvrt hodiny.” A odkráčel.

„Funguje to,” řekl Clevenger, sedící na gauči v pracovně Whitney McCormickové. Obrátil se od ní ke Kaneu Warnerovi. „Tentokrát vraždil poprvé na riskantním místě. Mohl být dopaden při činu nebo zahlédnut na útěku. Jednal ukvapeně. Ne tak plánovitě. To je, co chceme.”

Warner se nadřazeně uchechtl. „To je, co chcete vy, doktore,” řekl z křesla před stolem McCormickové. „Já se chci držet faktů. Dopaden nebyl. Spatřen nebyl. Nepoužil zbraň, která by vedla na jeho stopu. Dnes jsme v té oblasti měli pár tuctů agentů, ale stopa žádná. Jestliže tolik ztratil sebevládu, proč se nedopustil chyby? Proč nepoužil svůj nůž a nenechal ho na místě činu? Proč nezabíjel za denního světla, před svědky?”

„Jestli budeme tlačit dál, tak bude,” řekl Clevenger. „Pak ho máme mnohem dřív než jinak.”

„To říkáte vy,” prohlásil Warner a předklonil se. „Možná opravdu začne ‚krvácet‘ a uřeže hlavy tuctu lidí v nějakém hokynářství u některé z těch padesáti tisíc postranních silnic po celé téhle velké zemi. Možná neochabne, dokud celá země nebude trnout, a my budeme na obálce Newsweeku vysvětlovat, proč clevengerovská terapie masových vrahů nevypadá zrovna jako správný předpis pro tohoto určitého maniaka.” Odfrkl. „Ovšem vy byste na té obálce ještě byl”

„Toho se bojíte, Kane?” zeptal se Clevenger. „Zlého tisku?”

„Já se nebojím žádného”

„Vám se líbí pomalejší, usedlejší vrah, někdo, kdo nadělá míň novinových titulků, mimo jiné. Ať tu a tam zanechá mrtvolu, čas od času, tak dlouho, než postoupíte, nebo než dostanete možná opravdu velkou gáži, až budete vést bezpečnost na Reaganově národním nebo v Césarově paláci.”

Warner zrudl. „Myslím, že na těch pět stovek dolarů za hodinu, co platíme vám, si tak hned nepřijdu.”

„Dostáváte, co”

„Takhle k ničemu nedojdeme,” vpadla McCormicková. Pohlédla na Warnera. „Tak mu to řekni.”

Clevenger na ni tázavě pohlédl. Vyhnula se jeho očím.

Warner se v křesle opřel, narovnal si kravatu. „Dnes ráno jsme mluvili s ředitelem Hanleym,” začal a znělo to vítězně. „Máte svou další korespondenci se silničním vrahem omezit na doporučení, jak může ovládnout svoje násilnictví, a na jasný pokyn, aby se vzdal policii. Nechceme, abyste to hnal do krajnosti, abych tak řekl.”

„Tohle zní jako doporučení abstinence sedmnáctiletým, co berou drogy,” řekl Clevenger. Pohlédl na McCormickovou v očekávání podpory.

Mlčela.

„Ty s nimi souhlasíš?” zeptal se jí Clevenger.

„Nejsem si jista, jestli souhlasím,” řekla váhavě. „Ale nejsem si taky jista, že nesouhlasím.”

Clevenger na ni zamžoural. „Tělo Paulette Brambergové leželo v tom lese celé měsíce. Uřízl jí hlavu dávno předtím, než jsme si začali vyměňovat dopisy.”

„Ale vy jste ji vyhrabal právě včas,” řekl Warner. „Ať už jste v tom chlapovi roznítil cokoliv, vyrobil mrtvolu, která symbolizuje jeho výbušnost. A tentokrát zabíjel ještě brutálněji. Mně se ten postup nelíbí. A řediteli taky ne.”

„Který náhodou zrovna pomýšlí na kandidaturu do senátu,” podotkl Clevenger.

Zazvonil telefon. McCormicková ho zvedla. „Ano?” řekla. Poslouchala a tvář se jí protahovala. „A tak. Děkuji. Dám to všem vědět.” Zavěsila.

Warner a Clevenger na ni hleděli.

„To byla patologie. Našli nůž uvnitř té oběti, paní Pierceové.”

„Uvnitř kde?” ptal se Warner.

McCormicková pohlédla na Clevengera tak, jako by to, co teď řekne, měl být poslední hřebík do jeho rakve.

„Rukojeť se našla v děložním čípku. Čepel prořízla dělohu. Žádné sperma se nenašlo.”

Ať byl tento údaj jakkoli bizarní, ať Clevengera sebevíc zděsil, potvrdil jenom to, o čem byl přesvědčen, že se děje v mysli silničního vraha, rozpad jeho psychologických obranných mechanismů. Ale viděl, že je v tom přesvědčení sám.

Warner na něj pohlédl, jako by byl za smrt Pierceové osobně zodpovědný. „Už to chápete?” zeptal se. „Je třeba přeřadit ho na nižší rychlost, dostat ho zpátky k jakési sebekontrole. Abychom získali čas.”

„To je chybná strategie,” prohlásil Clevenger. „Čas pracoval pro něj. Jemu se líbilo, že udává tempo.”

„Takže odmítáte,” řekl Warner.

Clevenger viděl uspokojení na Warnerově tváři a uvědomil si, že se ho Warner chce zbavit, že už je celý netrpělivý, aby pádil nahoru do té rohové kanceláře a řekl Jakeovi Hanleymu, že se dopisy úplně zastavují. „Dejte mi den na rozmyšlení,” řekl.

Warner vstal. „Času si dopřejte, kolik chcete,” řekl. „Jestli mezitím dostaneme další dopis od vašeho pacienta, vybereme si z něj, co se dá, a necháme to být, bez odpovědi.”

„Vy to můžete nechat být,” řekl Clevenger. „On asi ne. Vy myslíte, že se teď nekontroluje. Počkejte, až se bude cítit opuštěný, jako že mu už nikdo nenaslouchá!”

Warner se usmál svým nejsrdečnějším úsměvem. „Kdykoli si můžete domluvit schůzku rovnou tady u nás,” pravil. „Zařídím vám, abyste ho mohl dvakrát týdně navštěvovat v Levensworthu.” Lehce se uklonil McCormickové. „Zařiď to.”

„Co s tebou sakra je?” zeptal se Clevenger McCormickové, jakmile Warner odešel. „Nechalas mě v tom samotného.”

„Mají starosti,” odpověděla.

„Já se ptám na tebe.”

„Já je mám taky.”

„S čím? Že se okamžitě nesesype, že to může chvíli trvat? Proč byste čekali něco jiného? Jede v tom dlouho. Příliš dlouho.”

McCormicková trochu ztuhla. „Nejen to,” řekla. Její hlas klesl o několik oktáv.

„No tak”

Předklonila se. „Myslím, že by ses měl trochu zamyslet nad tím, jakou roli v tomhle mohly hrát tvoje vlastní problémy.”

„Moje vlastní problémy?”

„Tvoje strategie je jasná. Chceš tu zuřivost dohnat do takového varu, až se přehřeje. Ale myslím, žes neuvážil, jestli nemáš snad nějakou vlastní motivaci, proč to přehřívání sleduješ.”

„Sleduju?” řekl zaraženě Clevenger. Zavrtěl hlavou, hleděl na McCormickovou. Pak mu svitlo, kam míří. „Ty myslíš, že jím manipuluju, aby se stal ještě škodlivější, že to dělám kvůli sobě? Abych vyjádřil svou zuřivost?”

„Ne úmyslně.”

Clevenger se zasmál. „To vtipkuješ, ne?”

McCormicková neodpověděla.

„Nemyslíš, že už jsem viděl dost násilí?”

„V tomhle případě ho vidíme víc než kdy dřív. To je vše, co vím. A ty o tom jinak neuvažuješ, což mi dělá starosti. Kdyby to bylo jen na tobě, tlačil bys ho dál a dál.”

„Až se zlomí.”

„Bez zpětné vazby na kohokoliv jiného v týmu.”

Clevenger pohlédl ke stropu, zhluboka se nadechl a soustředil pohled zase na McCormickovou. „Tvůj otec by byl na tebe hrdý,” řekl.

„Co má tohle do prdele znamenat?” odsekla.

„Z jeho dcery se vyklubala politikářka, jako z něho.”

„Já se nesnažím být politikářkou, Franku. Já”

„Možná je to v genech.” Zahleděl se na ni soustředěněji. „Ty víš, že jsme na správné cestě. Až na to, že se to odehrává v New York Times, neliší se to od žádné jiné terapie. Do vážné psychopatologie nepronikneš, pokud si neprojdeš kouskem pekla. Otázka vždycky je, jestli má člověk na tuhle cestu páteř. Možná ji prostě nemáš.”

„To mi křivdíš.”

„Nedokážeš se postavit za to, co víš,” tlačil Clevenger.

„Ale dokážu,” řekla skoro jako malé děvčátko a zřejmě jí velmi vadilo, že její slova tak zazněla.

Zavrtěl hlavou. „V hloubi duše nevěříš, že je ti dovoleno říkat, co si myslíš, a hájit to. Nejsi si jista, jestli je tohle opravdu pracovna tvoje, nebo tvého otce. A tak hraješ tak, jak by to dělal on, neriskuješ.”

„Tohle je moje pracovna. A chci, abys už šel. Hned.”

„Tak prosím,” řekl Clevenger. „A to je ta páteř. Jenže ji musíš předvést taky tehdy, když je v sázce něco většího než tvoje ego, jako třeba životy lidí.” Vstal a šel.

Clevenger se dostal na letiště až po sedmé večer. Rezervoval si místo do Bostonu na 20.20, zkontroloval si vzkazy doma. Byl tam jeden od Billyho, který mu řekl, že se mu na detoxikačním oddělení v Lékařském středisku Severního pobřeží vede dobře, a děkoval mu, že ho tam zavezl. Znělo to dobře, což Clevengerovi dodalo lepší pocit, než s jakým opouštěl Quantico. Ale další vzkaz mu zkazil náladu. „Doktore Clevengere,” říkal ženský hlas, „tady je Linda Diariová z massachusettského oddělení sociálních služeb. Volám vám, abychom se dohodli, kdy se můžeme sejít a promluvit si o pohovoru, který jsem dnes odpoledne měla s jedním z Billyho lékařů z detoxikačního oddělení. Ocenila bych, kdybyste se mi ozval co nejdřív.”

Oddělení sociálních služeb by nikdy nevolalo s dobrou zprávou. Clevenger vyťukal Lékařské centrum Severního pobřeží, dostal spojení do Billyho pokoje. „Jak se cítíš, kamaráde?” zeptal se.

„Jako kdyby do mě vrazil náklaďák,” odpověděl Billy. „Ti mi teda dávají s tou detoxikací.”

„Někdy to není lehké, ale stojí to za to. Vydrž.”

„Vydržím,” řekl Billy. „Jak se máš ty?”

„Jedu zpátky.” Odmlčel se. „Prý u tebe dnes byla sociální pracovnice.”

„Nějaká ženská tu byla.”

„Ptala se tě na vztahy mezi námi?”

„Jistě. Řek jsem jí, že jsme zadobře. Líp než kdy dřív. Že i trochu spolupracujem.”

Clevenger cítil, že se mu svírá hruď. „Zmínil ses o tom vyšetřování silničního vraha?”

„Ptala se na to. Řek jsem jenom, že jsem o něm četl a chtěl pomáhat.” Pár vteřin mlčení. „Neměl jsem to říkat?”

Clevenger nechtěl Billyho zatížit další starostí. „To je v pořádku. Myslím, že oddělení sociálních služeb bude mít pro mě pár otázek, ale nic, s čím bych si nemoh poradit.”

„Neměl jsem nic říkat.”

„To není problém,” řekl Clevenger. „Upřímně.” Odmlčel se. „Jak je to tam s návštěvami?”

„První tři dny žádné,” odpověděl Billy.

„Tak ti ráno zas zavolám.”

„Díky.”

„Mám tě rád, kámo.”

„Já tebe taky.”

Clevenger zavěsil. Začal nástup do letadla. Clevenger se postavil do řady. Byl skoro u dveří, když uslyšel, že ho jménem volá McCormicková. Ohlédl se, viděl ji přicházet.

Došla k němu. „Myslím, že bychom to neměli nechat skončit takhle,” řekla.

„Nás, naši práci, nebo případ?” zeptal se Clevenger.

„Nás,” řekla. „Zůstaň přes noc. Nemusíme mluvit zrovna o vyšetřování.”

Clevenger jí pohlédl do očí. Byly jasné, krásné a sršela z nich určitá lačnost, ve které poprvé rozpoznal výraz, jaký znal z očí narkomanů, svůj vlastní výraz z doby, kdy bažil po drogách. McCormicková ho potřebovala, jako když někdo potřebuje oporu, možná přesně tak, jako potřebovala schválení od svého otce, žíznila po jeho lásce, a zatím to, co opravdu potřebovala, bylo mít ráda sama sebe. „Mám Billyho na detoxu,” namítl. „Potřebuju být pro něho k mání.”

Přikývla, vyloudila na tváři poloúsměv. „Moje nabídka ukázat mu Akademii pořád platí.”

„Možná tě vezmeme za slovo.” Když se k němu naklonila a objala ho, přivinul ji k sobě. Ale když k němu vzhlédla pohledem, který vyzýval k polibku, podíval se stranou.

Nechala toho. „Opatruj se,” řekla.

„Ty taky.”

Když Clevenger dorazil do svého podkroví v Chelsea, opět si zkontroloval vzkazy. Zatímco byl v letadle, volal dvakrát North Anderson. Zapnul mobil, viděl, že ho Anderson dvakrát volal i na mobil. Zatelefonoval do jeho kanceláře, nikdo se nehlásil, a tak vyťukal Andersonovo číslo domů.

„Haló?” hlásil se Anderson.

„Tady je Frank.”

„Mám něco, co bys měl vědět.”

„Ven s tím.”

„Dnes mi volala do kanceláře Stephanie Schorowová z Heraldu, vyptávala se na tebe a na Billyho.”

„Na co?”

„Věděla, že je Billy na detoxu. Zřejmě chtěla říct, že sociálka zpochybňuje tvoji péči o Billyho. Už se tam vyptávala několika lidí. Dostala rutinní odpovědi, ‚nelze potvrdit ani vyloučit‘, což ji zaujalo ještě víc.”

Clevenger svěsil hlavu. Poprvé měl pocit, jako by jeho osobní život utrpěl čelní srážku s případem silničního vraha. „Ten skvělý nápad zavolat tisk moh mít kdokoliv z centra.”

„Tisk na to mohl narazit sám. Jsem si jistý, že jsi většinu času sledován.”

„Dostal jsem vzkaz od sociálky,” řekl Clevenger a prohlížel si čísla volajících. „Chtějí se mnou mluvit.” Došel k číslu Herald News, pak NY Times. „Herald taky volal. A New York Times.”

„No, ať dělají cokoliv, teď to odložili,” řekl Anderson. „Teď v noci nemůžeš nic podniknout.”

„Ti mi teda spaní neulehčí.”

„To si myslím. Jak se má Billy?”

„Zatím dobře,” odpověděl Clevenger.

„To rád slyším,” řekl Anderson. „Kdybys cokoliv potřeboval, zavolej. Jasný?”

„Díky.”

Jakmile Clevenger domluvil s Andersonem, vyťukal hlasovou schránku. Jak očekával, vzkaz z Heraldu byl od Stephanie Schorowové, která chtěla interview o vztahu mezi Clevengerem a Billym. Ale vzkaz z New York Times byl od Kylea Rolanda, legendárního vydavatele, ne od reportéra shánějícího podrobnosti o silničním vrahovi. A Roland zanechal svoje číslo do kanceláře, na mobil a domů.

Bylo po jedenácté. Clevenger zavolal na mobil.

Roland se přihlásil po prvním zazvonění. „Kyle Roland,” řekl hrdelním a přesto melodickým hlasem, který byl pro něj charakteristický. Clevenger si představil stále svalnatého sedmdesátníka v jeho manhattanském střešním bytě, který viděl zobrazený v rubrice Styl v Times, se všemi stěnami pokrytými regály plnými klasiků, životopisů velkých lidí a románů, které měl Roland nejraději: detektivek. Vlastnil první vydání všech děl Conana Doylea, Chandlera, Hammeta. A měl podepsané svazky nových velikánů: Evanovichové, Kellermana, LeHanea, Cobena, Parkera.

„Frank Clevenger, volám zpátky.”

„To jsem rád,” řekl Roland. „Musel jsem dnes učinit obtížné rozhodnutí. Udělal jsem to, chci, abyste o něm věděl, a chci vědět, jak odpovíte.”

„To je spousta ‚chci‘ v jedné větě,” řekl Clevenger.

Roland se zasmál, ale šel hned k věci. „Ráno jsem dostal další dopis od silničního vraha, federálním expresem. Zmiňuje se o tom, že máte romantický vztah s doktorkou McCormickovou. Viděl vás spolu v Utahu.”

Clevenger nemohl uvěřit svým uším. „On nás pozoroval?”

„Tvrdí to. Zdá se to být možné. Sdělil vám přece, kde najdete tělo Paulette Brambergové. Když jste byli na místě, mohl jet kolem. Mohl být kdekoliv tam v lese. Mohl na vás čekat na letišti, když jste přiletěli.” Clevengerovi vynechalo srdce. „Nebo v hotelu.”

„Tak on byl tak blízko,” řekl Clevenger jen o něco hlasitěji než šeptem.

„Volal jsem, protože mě FBI požádala, abych ten dopis neotiskl,” řekl Roland.

„Kane Warner?”

„Warner a Jake Hanley. Oba.”

„A?”

Roland si odkašlal. „Existují zákonné důvody, proč neuveřejňovat materiál, dokonce tak závažný jako ten dopis. Myslím, že když něco tolik ohrožuje policejní záležitost tak významnou jako vyšetřování silničního vraha, jsou ty důvody splněny.”

„Nemohl byste vynechat tu část, která se týká McCormickové a mě?”

„Vynechat? V žádném případě. Myslím, že ta zmínka nedílně patří k tomu, co vrah říká. Ta část, na kterou se soustředil, je právě váš vztah s McCormickovou. Nejsem psychiatr, ale myslím, že to má význam, obzvláště vzhledem k pravděpodobnosti, že máme co dělat s člověkem, který má velmi málo opravdových vztahů, jestli vůbec nějaké má.”

Clevenger vydechl. Všechno to vypadalo jako manévrování, i když to přicházelo z kouzelných úst Kylea Rolanda. „Proč tedy o tom mluvit, když to neuveřejníte?”

„Já jsem to uveřejnil,” řekl Roland. „Na první stránce, nad přehybem. Zítra ráno.”

Clevenger cítil, jak do něj vjela vlna energie. „Tak o co šlo, s tím ohrožováním vyšetřování?” ptal se.

„Myslím, že je důležité, abyste věděl, oč mi jde. Byl bych ten dopis neotiskl, kdybych věřil, že je opravdu překážkou v dopadení vraha. Já tomu nevěřím. Myslím, že Kane i Jake se snaží uchovat si tvář a mít pokoj od veřejnosti. A to není dostatečný důvod něco cenzurovat, ani pro kamaráda.”

„Bodujete.”

„Tak tady je moje otázka: odpovíte na ten dopis, když nebude angažována FBI? Platila by stejná základní pravidla. Neotiskneme nic, co by tomu chlapovi usnadnilo uniknout.”

Clevenger měl pocit, že se znovu octl na rozcestí. Zvolí-li pokračování své psychoterapie silničního vraha, nejen bude hrát svou vlastní hru, ale bude ji hrát bez jakékoli opory. Také bude pracovat na případu a zároveň zápasit s oddělením sociálních služeb, a určitě se kolem něj a Billyho znovu rozvíří pozornost médií, jakmile se Boston Herald objeví na stáncích. Ani nemluvě o zábavě, kterou bude mít bulvár z jeho zřejmě již mrtvého románku s McCormickovou. Ale při všech těch důvodech, proč říci ne, slyšel sám sebe, jak říká ano, a měl z toho dobrý pocit. Dohodnuto. A uvědomil si, nikoli poprvé, ale asi jasněji než kdy jindy ?, že on a jeho práce jsou na tomto světě nerozluční. To je jedna věc. Základní. Otec Billyho Bishopa a soudní psychiatrie, to je manželství. Ať se to nazve povoláním nebo posedlostí nebo závislostí. Na nálepce nezáleží. Motivace pochopení, jak jsou utvořeni násilní delikven
ti a jak pracuje jejich mysl, vlaje nad všemi nálepkami, nad všemi hodnoceními, i nad rozumem. V tomto životě je Frank Clevenger připoután trvale a neodlučitelně k chápání destruktivnosti, kdekoli ji vidí. Rozvod se nekoná. Nikdy.

„Výborně,” řekl Roland. „Kdybyste nám mohl svou odpověď dodat, řekněme, zítra v jednu, otiskneme ji ve čtvrtek.”

„Budete ji mít,” slíbil Clevenger.

„Tak si zítra promluvíme,” řekl Roland.

DESET

6.12 ráno

Středa 9. dubna 2003

Clevenger vůbec nespal. V duchu pořád pobýval v Utahu, přehrával si každý svůj pohyb a snažil se vybavit si nějakou tvář, která by se hodila k silničnímu vrahovi. Jak říkal Roland, zabiják mohl být kdekoliv, projíždět kolem místa činu, když Clevenger a McCormicková vystupovali z vozu, v restauraci, kde byli na večeři, v hotelu, na letišti. A byl tu další důvod, proč se Clevengerovi nevybavoval. Byl nenápadný. Žádné ostré hrany, nic, po čem by se kdo ohlédl. Příjemně vypadající muž, který nebudí pozornost. Chlapík, kterému by si člověk mohl vylít duši.

Šel si pro New York Times, jakmile slyšel noviny dopadnout na podlahu přede dveřmi svého podkroví. Usedl a četl dopis silničního vraha, a některé jeho části četl třikrát.

Myslíte, že se tomu zápasu můžete vyhnout tak, že svoje srdce i mysl vložíte do pohlavního aktu. Zvolil jste si lovkyni, abyste se vyhnul zvolení svého pravého já, abyste se vyhnul otázce, která Vás pronásleduje. Jste, uvnitř, v nejtemnějším momentu své noci, léčitel, nebo lovec, lékař, nebo kat?

Pomohu Vám na tu otázku odpovědět. Protože jsem, na rozdíl od Vás, muž slova.

Poskytl bych jedno po druhém všechna těla, aby se mohla vrátit ke svým rodinám, ale Vy jste se projevil jako toho nehoden, když jste přijel do Utahu s FBI (poté, co jste slíbil, že je odmítnete), pak jste lhal o mé nabídce, abyste mě přiměl zpochybnit mou lásku k matce, mé ochránkyni, mému andělu.

Je snad možné, tázal se v duchu, že by si silniční vrah nepamatoval, jak naložil s Paulette Brambergovou?

Zazvonil telefon. Pohlédl na číslo volajícího. Federální kancelář. Zdvihl telefon. „Frank Clevenger.”

„To jsem já,” řekla McCormicková. „Times dostaly další dopis od silničního vraha.”

„Já vím,” řekl Clevenger. „Včera v noci jsem mluvil s Kylem Rolandem.”

„Tys mluvil s Kylem Rolandem?”

Clevenger si pomyslel, že by McCormickové neměl nic říkat o své dohodě s Rolandem, že bude v terapii silničního vraha pokračovat. Kane Warner nebo Jake Hanley by se mohli zas a zase pokusit tomu zabránit. „Chtěl mi vysvětlit, proč nezatajil FBI tu část o tobě a o mně,” řekl jí. „Měl pocit, že by měli vědět, jak se silniční vrah soustředil na náš vztah.”

„Kane ze mě tahal, jestli je to pravda,” řekla.

„Cos mu pověděla?”

„Pravdu, že o tebe stojím.”

Clevenger byl překvapen, že to tak rád slyší. „Totéž já,” řekl. „Ať to stojí za cokoliv.”

„Stojí to za hodně,” řekla. „Možná že budu moci dokázat, zač to stojí, až bude tohle všechno za námi.” Odmlčela se. „Chtěl vědět, jestli jsme spolu spali.”

„Na to se tě přece nemůže ptát. Vždyť pro něj pracuješ.”

„Může, pokud má důvod myslet si, že by to mohlo nějak ovlivnit mou práci.”

„A co bylo dál?”

„Odpověděla jsem mu na otázku a on mě odvolal z případu. Prý nemůže věřit v mou objektivitu. Hanley se postavil na jeho stranu.”

„Včera jsi byla ty na jejich straně, ne na mé. Jak můžou říkat, že nejsi objektivní?”

„Na tom už nezáleží,” řekla. „Já odcházím.”

„Ty odcházíš?” Clevengerovi se vybavil samolibý výraz Warnerovy tváře, když ho Warner téměř přiměl odejít od případu. „Proč jim dáváš satisfakci?”

„Nejde o ně,” řekla. „Přemýšlela jsem o tom, cos mi pověděl. Měls pravdu. Nikdy jsem vlastně nevěděla, jestli si to místo opravdu zasloužím.”

Snad byla McCormicková zranitelnější, než si Clevenger představoval. Možná jí opravdu otřásl do hloubi duše. „Co budeš teď dělat?” ptal se.

„Zasluhovat si to.”

Clevenger slyšel v jejím hlase směs vzdoru a tajnůstkářství, která mu pověděla, že McCormickovou ani nenapadne skončit s vyšetřováním silničního vraha. „Zasluhovat si to, jak?”

„On určitě zabil Sally Pierceovou. Na tom dopise byla její krev. Byl poslán ze schránky federálního expresu asi padesát kilometrů od Bitter Creek. Z Crestonu. Jestliže se rozjíždí tak, jak jsi říkal, možná tuhle vraždu ve skutečnosti vůbec neplánoval. A možná nejel jen tak okolo. Možná tam někde pořád je.”

„Nech toho chlapa být, Whitney.”

Neodpověděla.

„Jsi psychiatryně, ne policajtka. Ty se nemáš co pokoušet o jeho chycení. Určitě ne teď, bez podpory agentury. A jistě ne, když už se na tebe soustředil jako na ‚lovkyni‘.”

„Možná se toho právě bojí.”

„Čeho?”

„Že bych ho mohla opravdu najít zrovna já. Že jsem pravá dcera svého otce.”

„Nebo možná na tebe nastražil past,” namítl Clevenger. „Možná chce, abys po něm šla.”

„Já se o sebe umím postarat.”

„Jsou jiné způsoby, jak to dokázat, než se vydávat v nebezpečí.”

„To je od tebe zajímavá rada. Tos nikdy nepředvedl.”

„Něco mě to taky stálo.”

„No, v příštích pár dnech si sáhnu na dno.”

„Whitney!”

Zavěsila.

Clevenger vyťukal domácí číslo Northe Andersona.

„Co je?” ptal se.

„Ta psychiatryně, s kterou jsem spolupracoval na FBI, Whitney McCormicková, se vzdala místa.”

„No a?”

„Zapletli jsme se spolu. To je pravý důvod jejího odchodu. Silniční vrah nás musel v Utahu vidět spolu. Napsal o tom v dopise do Times. Dnes ráno byl uveřejněn.”

„Staré zvyky mají tuhý život, šéfe,” řekl Anderson. „Doufám, že aspoň stála za to.”

„Já myslím, že si vzala do hlavy, že bude silničního vraha hledat na vlastní pěst a získá svoje místo zpátky ? jakkoliv. Ta se nechá i zabít.”

„Chceš, abych na ni dohlédl?”

„Myslím, že má namířeno do Wyomingu,” odpověděl Clevenger. „Já vím, že od tebe chci moc, ale já ji nemůžu kontrolovat tak, aby nevěděla. A mám tady to nadělení se sociálkou.”

„Pošlu někoho zkontrolovat rezervace letenek,” řekl Anderson. „Jestli si rezervovala let, poletím stejným letadlem.”

„Jsem ti dlužníkem.”

„My už jsme si účty vyrovnali, parťáku.”

Další tři hodiny strávil Clevenger nad náčrtem odpovědi na dopis silničního vraha. Byl přesvědčený, že vrah do něj promítá své pocity, když se ptá, zda Clevengerovi někdo projevil pravou lásku. Vraha nikdo doopravdy nemiloval, jistě ne matka, kterou nazývá svým andělem. Při dvou zohavených mrtvolách starých žen se Clevenger rozhodl rozvíjet teorii, s kterou přišel Billy: vraha vychovala žena, která mohla být v jednom okamžiku něžná, v dalším brutální. Napodobuje tu dynamiku, přiblíží se obětem, pak jim prořízne hrdlo.

Bylo načase zvýšit psychologický tlak. Jestliže si vrah skutečně myslí, že tělo Paulette Brambergové nebylo hrůzněji zohaveno než ostatní, pak asi opravdu občas ztrácí kontakt s realitou. Psychóza. A jestliže Clevenger dokáže tu ztrátu kontaktu navodit, pak zanikne vrahova schopnost uvažovat, strategizovat a vyhýbat se dopadení.

Dopsaný dopis byl určen k rozpojení vrahových křehkých obranných mechanismů, k odhalení jeho šílenství, doutnajícího pod povrchem.

Gabrielovi:

Ptáte se, zda jsem zažil opravdovou lásku, ale ta otázka by měla být spíše položena Vám. Těla nalezená v Utahu a ve Wyomingu ukazují, že Vaše zloba je namířena proti ženě, o které tvrdíte, že ji zbožňujete, Vaší matce. Proč byste se jinak úplně přestal ovládat, když jde o ženy v jejím věku? Proč byste jinak ženě, kterou jste zabil ve Wyomingu, způsobil ta nejděsivější zranění na jejích reprodukčních orgánech?

Pamatujete si vůbec zavraždění Paulette Brambergové? Nebo Vám Vaše mysl tak dokonale vymazala z paměti týrání, vytrpěné z matčiny ruky, že nesnášíte pohled na zkázu, kterou pácháte na jiných místo na ní?

To nebyl Váš otec, kdo se na Vás vrhl, když jste se vrátil z parku z oslavy narozenin. Byla to Vaše matka, žena, kterou idealizujete jako svou trpící ochránkyni, krásku, kterou si představujete schoulenou v koutě a posílající Vám polibek. Taková hezká iluze.

Vaše matka Vám uspořádala oslavu narozenin, pak se na Vás vrhla a potrestala Vás za ni, rozsekla Vám ret, zničila dárky. Jak by se Vaše dětská mysl mohla vyznat v takové dvojakosti: laskavosti i krutosti téže osoby? Jak byste mohl jinak než rozštěpit ji na dvě, dokonalou matku, která Vás bezvýhradně milovala, a démonickou matku, která Vás týrala?

Byla to tatáž osoba. Milovala Vás i nenáviděla, opatrovala i proklínala, laskala i bila.

Jak ještě Vás terorizovala, Gabrieli? Co ještě dělala, aby úplně oddělila Vaši citlivost a inteligenci od Vaší agresivity, takže agresivita mohla volně poletovat, neomezována rozumem, nemírněna empatií, a ztělesnit se v silničním vrahovi?

Myslím, že nehledáte oběti. Myslím, že hledáte útěchu, lásku, úplnou jednotu, v níž jste podle svých fantazií s ní žil. Ale byl to tehdy klam a je to klam i nyní. Když se Vám tato skutečnost připomene, znovu roznítí primitivní zlost, kterou jste cítil jako chlapec, zuřivost kojence, když se odejme prs od jeho hladových rtů.

Clevenger se rozhodl přidat něco pro člověka, který si snad pamatuje vzácný důvěrný vzájemný vztah s úplně cizí osobou.

Když někdo splní Vaši obrovskou potřebu blízkosti, dokážete toho člověka nechat odejít. Jen když někdo naváže vztah okamžitě a intenzivně, způsobem, na který by asi nikdy nezapomněl ?, cítíte se dostatečně živen, abyste vynechal svoje požívání krve.

Paulette Brambergové a Sally Pierceové jste neodebral krevní vzorek. Vůči nim bylo Vaše násilí čiré a neomezované, možná úplně podvědomé, neboť vyrazilo z temné studně, kterou si nechcete přiznat: z vaší nenávisti k ženě, která Vás přivedla na svět.

Bolest hlavy, čelistí a břicha jsou reakce Vašeho těla na to, že potlačujete pravdu: neměl jste v dětství nikoho, kdo by Vás bránil. Byl jste zcela zranitelný vůči výkyvům nálady ženy, na které jste závisel potřebou lásky. Když ji poskytla, cítil jste se naživu. Když ji odepřela, cítil jste se mrtvý. A když jezdíte po silnicích, prcháte před pravdou, že byla dvojí: Váš anděl i ďábel.

Příčinou, proč soustřeďujete pozornost na můj vztah s Whitney McCormickovou, je to, že Vám vztahy mezi mužem a ženou vždycky připadají toxické, plné nebezpečí. Protože ve Vaší mysli není žena nikdy taková, jaká se zdá být. Za každým laskavým slovem, každým něžným dotekem, každým vášnivým okamžikem číhá nevypočitatelný démon, kterého si mylně pamatujete jako svého otce.

Poznal jste vůbec někdy otce, Gabrieli? Dovedete si vybavit jeho tvář? Jeho hlas? Vlastníte jednu jedinou věc, která bývala jeho? Nechtěl jste nikdy vědět, proč ne? Kam odešel? Zmizel ve vzduchu?

Proč Vás matka nazvala malým parchantem, doslova dítětem bez otce?

Chtěl silničního vraha konfrontovat s pravdou tak, že ho přiměje, aby si v duchu vytvořil její obraz.

Odložte na chvilku tento dopis, zavřete oči a znovu si představte tu scénu doma, kterou jste popsal. Dejte matčinu tvář té osobě, která Vás bila, nadávala Vám, zničila Vám hračky. Vydržíte to vůbec? A dokážete tu tvář od Vašeho tyrana zase odloučit, když jste mu ji už dal? Nebo je tam natrvalo připevněna skutečností, pravdou, na kterou se silniční vrah nikdy nevydržel dívat, že Vaše matka byla stejně jako Vy obojí: temnota i světlo, dobro i zlo, nebe i peklo.

Teď by k Vám měla promluvit Jungova slova, která jste citoval:

Je smutná pravda, že skutečný život člověka sestává z komplexu nesmiřitelných protikladů, den a noc, zrození a smrt, štěstí a bída, dobro a zlo. Nejsme si jisti, že jedno převládne nad druhým, že dobro zvítězí nad zlem, radost nad bolestí. Život je bojiště. Vždy byl a vždycky bude; a kdyby tomu tak nebylo, skončila by existence.

Nechte iluzí. Dovolte si být chlapcem, zraňovaným násilnickou schizofrenní matkou, místo abyste byl živým ztělesněním její choroby. Přijměte ty části sebe, které v dětství zahynuly, a nebudete už lačnit po pohledu, jak umírají jiní. Pohleďte dlouze a pevně na to, co ve Vás bylo zavražděno, a silniční vrah pod jasným světlem pravdy zemře smrtí upíra.

V každém dni, po který zůstáváte chorý, se odrážejí moje meze jako léčitele, ale také Vaše meze jako člověka a křesťana. Nepodaří-li se nám zastavit silničního vraha, bude zpochybněna moje lékařská dovednost. Ale pro Vás je v sázce daleko víc: konečný verdikt nad Vaší duší.

Vy jste ve slepé lásce k ženě ztracený, ne já, Gabrieli. Podívejte se na to, čím opravdu byla, a vysvobodíte se.

Než dopis podepsal, několikrát si ho přečetl. Psal podle své intuice, což, jak dávno poznal, byla jediná cesta k obrovskému skoku vpřed, ať ve vyšetřování nebo v psychoterapii. Opravdové průlomy nastávají, když se intuice dovede až na svůj vrcholek. Ale v té hře pak není návratu. Buď se lékař k pacientovi prodere a změní mu život, nebo ho ztratí, někdy jen pro toto sezení, někdy navždy. A Clevenger neměl iluze: přijít o Gabriela by znamenalo, že jiní lidé budou přicházet o život.

JEdENÁCT

Jonah usedl za stůl, jakmile se Hank Garber posadil na židli před ním. Sam seděl vedle otce a nervózně si bubnoval prsty na stehna. Na Jonahově stole ležely New York Times s jeho dopisem přes celou stránku.

Hank ukázal na noviny. „Další z těch dopisů.” Zavrtěl hlavou. „Sázím se, že byste se tomu bláznovi rád dostal do hlavy.”

„Ano,” přisvědčil Jonah s úsměvem. „To bych chtěl.” Odmlčel se. „Jsem rád, že jste byl ochoten přijít. A myslím, že je dobře, že vaše paní nemohla. Poskytne to nám třem trochu času.”

„Heaven má své vlastní zdravotní problémy.” Hank pohlédl na Sama. „Zas ta záda. Hodně ji bolí.”

Sam sklopil oči.

Jonah nechtěl, aby chlapec ztratil nervy. „Věřte mi, váš syn trpí mnohem víc než vaše manželka,” řekl Hankovi. „Proto jsem vás sem pozval. Sam chce, abyste z první ruky slyšel to, co zítra poví sociální pracovnici. Potřebuje, abyste stál při něm, abyste potvrdil, že mluví pravdu.”

Hank pohlédl na Sama. „Já jsem od začátku neříkal nic než pravdu.”

Sam chabě pokrčil rameny.

„Dvě tři nehody,” řekl Hank a bez mrknutí se díval na chlapce.

„Když sociálce povíte, jak to doopravdy bylo, pomůže vám to ponechat si hocha v péči,” naléhal Jonah. „Mohl byste si ho vzít domů, ovšem za předpokladu, že vaše manželka s vámi už nebude žít.”

Hank jednou mrkl, ale stále zíral na Sama. „Měli jsme hromadu smůly. Ale já budu teď mnohem víc doma. Dávat pozor, abys byl v bezpečí.”

Syn k otci vzhlédl.

Jonah viděl, že se v chlapcových očích objevila naděje. Chudák kluk si myslí, že to teď snad bude jinak, že by snad měl svoje tajemství uchovat. „No tak, Same,” vybídl ho. „Povídej.”

Sam zase sklopil oči.

„Ty máš sílu,” řekl Jonah. Počkal, až se hoch na něj podíval. „Ale musíš ji používat.”

Sam několik vteřin zíral Jonahovi do očí, jako by si nabíjel slabou baterii, která pohání jeho duši. Obrátil se na otce. „Ty víš, jaká na mě je,” řekl.

Ty víš, jaká na mě je. Jonahovi jako by se zježily vlasy. Sam promluvil jen těch šest slov, ale ta slova Jonahem pohnula stejně jako Prohlášení nezávislosti nebo Ježíšova slova na kříži. Neboť jimi se bitý a týraný Sam Garber, připoutaný k životu, který vlastně ani žádný život nebyl, náhle a neodvolatelně prohlásil živým.

Hank zdvihl ruku. „Všechno bude dobré, jestli ty jen”

„Ale nebude,” řekl Sam a zajíkl se. „Ty to víš.”

Hank zavřel oči.

Jonah několik vteřin počkal, než promluvil. A pak byl jeho hlas čiré soucítění. Všechna jeho zuřivost se blaženě rozplynula v těch životech plných týrání. „Proč se tak bojíte, že ji ztratíte, Hanku?” zeptal se. „Proč riskujete, že ztratíte Sama?”

Hank se zhluboka nadechl, zavrtěl hlavou.

„Kdo opustil vás, když jste byl malý?” zeptal se Jonah.

„Z vlastní vůle nikdo. To vám můžu povědět.”

„Ztratil jste někoho, koho jste miloval?”

Hank náhle vypadal rozzlobeně. „Když to tak hrozně chcete vědět, moji rodiče se zabili,” řekl Hank.

„Já to chci vědět,” pravil Jonah hlasem jako vlna, která se jemně valí ke břehu. „Kolik vám bylo?”

„Šest,” řekl Hank.

„Autonehoda,” prohodil Jonah napůl pro sebe. Dech se mu zvolnil. Svaly v pažích ochably. „Vy jste v tom autě byl.”

Hank přikývl.

Poslední zbytek hluku v Jonahově mozku dozněl. „Kdo vás vychoval?”

„Dali mě k tetě.”

Dali mě. Ne vychovala mě. Ne starala se o mě. „Byla krutá,” odhadl Jonah.

„Já jsem byl pěknej parchant,” řekl Hank. Mrkl na Sama.

„Když jste byl dítě, nemohl jste od tety odejít,” řekl Jonah. „Vždyť už jste ztratil dva lidi, kteří vás opravdu milovali.”

Hank mlčel.

„Byl byste úplně sám. Malý kluk, který nemá kam jít.”

Hank pokrčil rameny jako předtím Sam. „Byla prostě taková,” řekl, pak zamžoural a zavrtěl hlavou; zřejmě si uvědomil, jak podobná byla jeho slova tomu, co předtím slyšel od Sama.

„Tady je ta nejsmutnější část,” řekl Jonah. „Vy jste ji nikdy neopustil. Protože Heaven je úplně stejná jako vaše teta. Nejspíš jí je i podobná, když teď tak na to myslíte. Statná žena. Blondýna. Hnědé oči.”

Výraz nevíry v Hankových očích dokazoval, že Jonahova slova byla pravdivá.

„Udělal jste jen tolik, že jste své utrpení převedl na syna.”

Hank těžce polkl. „Sam je jako já,” řekl lámajícím se hlasem. „Něco vydrží.”

„Ano,” přisvědčil Jonah. „Ale asi ne tolik jako vy. A Heaven je možná víc násilnická než vaše teta. Tohle je velké nebezpečí, když obnovujete minulost, nikdy se vám to nepovede přesně.” Odmlčel se. „Vy jste to vydržel. To ještě neznamená, že to vydrží i Sam.”

Hankovi se zalily oči.

„Sam bude zítra povídat pravdu,” pokračoval Jonah. „To vám dává poslední šanci být k němu opravdový. Nepromarněte tu šanci, Hanku. Pomozte sociálce provést správnou věc. Zastaňte se Sama.”

Několik vteřin uplynulo v mlčení.

„Tati?” ozval se Sam.

Hank na něj nepohlédl.

„Tati?”

Hank objal pažemi sám sebe a svěsil hlavu.

„Bude to dobrý,” řekl Sam.

Jonah téměř lapl po dechu při pohledu, jak se tato oběť, ta mladá týraná duše stává před jeho očima hojitelkou.

Hankovi se třásla brada. „Dobře,” řekl, stále se sklopenýma očima. „Dobře. Spolu to zvládnem.”

Sam se usmál prvním opravdovým úsměvem, který Jonah na jeho tváři spatřil, širokým úsměvem od ucha k uchu. Vstal, naklonil se nad Hankem, ale zarazil se, když Hank nezdvihl hlavu.

Jonah doslova zadržel dech, když se vteřiny plazily, zpomalené těžkou otázkou, zda by Hank, sám pouhý bitý zastrašený chlapec, mohl náhle vyrůst v opravdového muže, v opravdového otce, který je ochoten pro svého syna udělat, co nemohl učinit pro sebe. Deset, jedenáct vteřin minulo v tom očistci. A právě když už Jonah ztrácel naději, když si právě chtěl přiznat, že Bůh nemůže být vždycky všude pro každého, uviděl v úžasu, jak Hank rozevřel náruč, popadl do ní syna a přivinul si ho k srdci. A pak Jonah cítil, jak boží láska září na ně všechny, i přes to, co se stalo s Annou Beckwithovou a Scottem Carmadym a Paulette Brambergovou a Sally Pierceovou a všemi ostatními, i přes Heaven Garberovou. Přes jeho otce zrůdu. Přes všechno zlo světa. Přes jeho vlastní zlo. A v srdci věděl, že bude vykoupen.

Svět má svou souměrnost, opravdovou strukturu, ačkoli to často nepostřehneme. Jsme jeden s druhým spjati mystickými, nezměřitelnými cestami, o kterých málo víme. Když Hank Garber v Jonahově pracovně v pátém podlaží Lékařského centra v Rock Springs ve Wyomingu objímal svého syna, byl Clevenger doprovázen do kanceláře Lindy Diariové v pátém podlaží oddělení sociálních služeb, 3354 kilometry odtamtud, v Bostonu.

Ve dni, který mu připadal jako kolo v zápase těžké váhy, měl za sebou už několik zástojů. Asi v šest ráno volal Kane Warner, který se bouřil proti rozhodnutí Times otisknout dopis silničního vraha, a varoval Clevengera před odpovědí. „Byl by to zásah do probíhajícího vyšetřování,” řekl Kane.

„Na tom vyšetřování jsem se podílel, než jste mě vyšoupli,” odpověděl Clevenger. „Teď musím jít svou vlastní cestou.”

„Vám nezáleží na nikom než na sobě, že?”

„Jestli bych podle vás měl v tomhle mít špatný pocit, tak se dejte vyšetřit.”

„Způsobil jste, že se ten chlap soustředil na sexuální vztah mezi vámi a Whitney,” pravil Warner. „V Utahu vás dva pozoroval. A podle toho, co jsem četl v tom dopise, vzal si do hlavy pokroucenou myšlenku, že vás před ní může zachránit. Nevíte, jestli ten chlap teď zrovna není za rohem jejího kvartýru. A vy na to kašlete.”

To bylo poslední, co Warner řekl, než zavěsil, a co Clevengerovi ještě znělo v hlavě, když Linda Diariová, pracovnice oddělení sociálních služeb, vykročila zpoza svého stolu, aby ho přivítala.

„Jsem ráda, že jste přišel tak brzy,” řekla Diariová. Byla to žena se značnou nadváhou, které mohlo být pod vší výzdobou čtyřicet nebo padesát, měla na sobě úzkou sukni v barvě námořnické modře, pásek z lesklých zlatých článků a halenku slonovinové barvy s příliš hlubokým výstřihem, který odhaloval z jejích štědrých ňader víc, než by asi kdokoli chtěl vidět. Podala mu ruku.

Clevenger jí potřásl.

„Požádala jsem Richarda O’Connora, aby přišel. Měl by tady každou chvíli být.”

„O’Connora? Prokurátora?” ptal se Clevenger.

„Asi před dvěma měsíci z úřadu okresního státního zástupce odešel a nastoupil u nás,” řekla Diariová.

Clevenger kdysi svědčil pro obhajobu v procesu, kde O’Connor vedl obžalobu. Šlo o vraždu. Psychotická žena v poporodní depresi zabila svou tříletou dcerku. Svědectví jí pomohlo získat verdikt „nevinna z důvodu nepříčetnosti”.

„Snad je to v pořádku,” řekl. „Já jsem si obhájce nepřivedl.”

„Je to náš postup vždycky, když se jedná o blaho dítěte.”

Clevenger přikývl. Pomyslel si, že kdyby to vypadalo nějak nahnutě, mohl by rychle brnknout Sarah Ricciardelliové do Quincy v Massachusetts, právničce, která ho tak profesionálně provedla adopcí Billyho. Její kancelář byla jen patnáct minut odtud. „Co kdybychom začali a viděli, jak to půjde?” navrhl Diariové.

„Proč ne?” řekla a pohlédla ke dveřím. „Richard. Myslím, že doktora Clevengera znáte?”

Vešel O’Connor. Byl to štíhlý chlapík věkem ke čtyřicítce, asi 175 centimetrů, s výrazným čelem a hluboko posazenýma ledově modrýma očima. „Poslední dobou o vás hodně slýchám,” řekl. „Aby ne.”

„Profesní hazard,” prohodil Clevenger. Všiml si, že mu O’Connor nepodal ruku.

Všichni tři usedli kolem konferenčního stolu, zaujímajícího kratší rameno kanceláře ve tvaru L.

Diariová dlouze vydechla, otevřela spis před sebou.

Clevenger viděl, že jej otevřela na stránkách, které vyplnil, když žádal o adopci Billyho.

„Objasnila bych, oč nám jde,” začala Diariová.

„Prosím,” řekl Clevenger a hleděl na O’Connora, který mu uštědřil poloúsměv.

„Obdrželi jsme od jednoho z našich kliniků v terénu zprávu, která označuje Billyho Bishopa za dítě potřebující naše služby,” řekla Diariová věcně.

To bylo kódové označení pro dítě v rizikové situaci. Rozpoutávalo úřední vyšetřování oddělením sociálních služeb. „Jaké služby máte v tomto případě na mysli?” zeptal se Clevenger.

Diariová otázku pominula. „Jde nám o Billyho bezpečí,” prohlásila. „Zřejmě bere drogy.”

„Jako spousta jeho vrstevníků,” doplnil Clevenger. „Včetně těch, kteří tím prošli jako daleko mladší.”

„Bere je doma,” řekl O’Connor rázně jako prokurátor, kterým v srdci stále byl.

Clevenger mlčel. Začínal si myslet, že by tady přece jen chtěl mít Sarah Ricciardelliovou.

Diariová se dotkla adopčního formuláře. Clevenger si všiml, že má až do masa okousané nehty, znamení potlačované agresivity. „Máme obavy, jestli jste byl zcela upřímný, když jste Billyho adoptoval.” Obrátila několik stránek, zastavila se u rubriky, kde Clevenger sepsal svou zdravotní a psychiatrickou historii. „Když jste vyplňoval tento formulář, odpověděl jste na otázku na závislost na drogách jedním slovem, ne.”

„Nebyl jsem tehdy na žádné látce závislý a nejsem ani teď,” odvětil Clevenger.

„Myslím, že je jasné, že se ta otázka týká celé vaší zdravotní historie, minulosti i současnosti,” řekla Diariová a podala formulář O’Connorovi.

„Nemyslím, že je to jasné,” namítl Clevenger.

O’Connor zavrtěl hlavou. „Duch otázky je zřejmý,” prohlásil. „Žádá se v ní podrobná odpověď.”

„Podívejte se,” řekl Clevenger, „byl bych vám s radostí pověděl, že jsem vyléčený. Jsem na to hrdý.” Pomyslel si, že se strefil. „Vždyť jsem svou drogovou minulost zveřejnil v New York Times, proboha.”

„Dobře, přesně,” přisvědčila Diariová. „Na to jsem právě byla upozorněna. Nevěděli jsme, že jste měl problém s alkoholem, natož s kokainem. Kdybychom to tehdy věděli, začlenili bychom tato fakta do svého rozhodnutí, jestli jste nebo nejste pro Billyho Bishopa vhodným adoptivním rodičem.”

„A rozhodli byste, že nejsem?” optal se Clevenger.

„O to nejde,” řekla Diariová. „Já mluvím o tom, jestli jste k nám byl upřímný. Zkusili jsme to s vámi i přesto, že jste samotný rodič, a přes naše pochybnosti kvůli tomu, že jste Billyho poznal, když jste vyšetřoval zavraždění jeho sestry. V případě pochybnosti jsme tedy rozhodli ve váš prospěch, doktore.”

Clevenger cítil, že Diariová klade základy pro formální revizi svěření Billyho do jeho péče. „Nevěděl jsem, že jsem z něčeho obviněn,” řekl s pohledem na O’Connora.

„Ale teď vychází najevo, že jste měl vážný problém s drogami,” pokračovala Diariová. „Dá se to tak říci?”

„Zajisté jsem to nebral na lehkou váhu,” řekl Clevenger.

„To nemůžeme ani my,” odvětila Diariová. „Zvláště když má teď vážný problém Billy, a vy jste zaujat něčím jiným.”

„Máte na mysli vyšetřování silničního vraha?” zeptal se Clevenger.

„Ano, tím,” přisvědčila Diariová. „A zřejmě i novým vztahem, aspoň podle Times.”

„Vy věříte všemu, co čtete?”

„Myslím, že lepší otázka je, jestli tomu věří Billy,” řekla Diariová. „A jak se k tomu staví.”

„Pověděl klinikovi, že s vámi na vyšetřování spolupracuje,” řekl O’Connor. „Já nejsem psychiatr, ale myslím, že má pocit, že to potřebuje, aby soutěžil o váš čas.”

„Vyšetřování se neúčastní,” namítl Clevenger.

„Ale bedlivě sleduje případ a občas vám poradil,” řekl O’Connor.

„Utekl z domu,” dodala Diariová. „Bral drogy.”

„Vy v tom nevidíte žádnou souvislost?” otázal se O’Connor.

Clevenger věděl, že by měl zavolat Sarah Ricciardelliové, věděl, že střílí od boku, ale nemohl si v tom zabránit. „Myslím, že Billy je velmi složitý mladý člověk,” řekl. „Myslím, že mi chce být blíž, což chci i já. A taky myslím, že má v psychice některé temné části, takže má sklon k pomáhání lidem, lidem, kteří jsou oběťmi jako on sám. To je další věc, kterou máme společnou. A já na tom nevidím nic špatného.”

„Vy v něm vidíte sebe,” prohlásila Diariová.

Clevenger věděl, že ta věta je vlastně obvinění. Diariová předpokládá, že Clevenger do chlapce promítá svou identitu, vychovává ho ke své podobě včetně potíží s drogami a hlubokým psychologickým vztahem k násilnému zločinu. „Myslím, že máme věci společné, i věci, které nás rozdělují,” řekl. „Ale vaší otázce se nevyhýbám. Odpověď je ano. Vidím v Billym část sebe.”

Diariová sama sobě přikývla, hluboce se nadechla a vydechla. Zavanul od ní odér tuňáka z včerejší večeře. „Podrobíte se náhodnému drogovému testu?” tázala se Clevengera.

„Čemu jestli se podrobím?”

O’Connor se předklonil „Jste ochoten,” tázal se, „podrobit se náhodnému drogovému testování, abychom se ujistili, že v současné době neberete žádnou omamnou látku?”

Clevengerovi neušla ironie, s jakou po něm oddělení sociálních služeb žádalo stejný test, o jaký on požádal pro Billyho. „Uspokojí vás to?” zeptal se. „Výsledek negativní, a tím to skončí?”

Diariová a O’Connor si vyměnili pohledy.

„Než skončí vyšetřování silničního vraha,” řekla Diariová, „měli bychom rádi, čistý štít, abych tak řekla.”

Clevenger poposedl, pohodil hlavou dozadu, aby trochu přehlédl ty dva, sedící proti němu. „Vy se snažíte pozastavit moje rodičovská práva až do zadržení silničního vraha? To asi nebude tenhle měsíc ani příští. Možná ani letos.”

„Ne pozastavit,” pravil O’Connor. „Byla by to zkušební doba naneurčito, která by, zcela otevřeně, dovolila pozastavení vašich práv, kdyby se Billyho stav zhoršil následkem jakékoli jeho účasti na případu silničního vraha.”

Clevenger věděl, že to vlastně znamená převzetí Billyho a jeho žití, jídla i dýchání oddělením sociálních služeb. Budou mít právo kontrolovat je ve dne i v noci, vláčet Billyho na nekonečné schůzky se sociálními pracovníky a psychology. „Nepřichází v úvahu,” prohlásil.

„Domníváme se, že je to nouzové řešení složitého problému,” namítla Diariová.

„Já ne,” pravil Clevenger. „Jestli chcete povolení řídit nám život, zkuste ho získat od soudu.”

„Asi budeme muset,” řekla Diariová.

„Naším úkolem je zajišťovat bezpečí nezletilých v tomto státě,” objasnil O’Connor, „ať jsou jejich rodiče jakkoliv slavní.”

O’Connor tedy vyložil karty na stůl. A ukázaly závist a mstivost. „Vy to za úkol máte,” řekl Clevenger dotčeně. „Já mám taky jeden úkol. Jsem otec Billyho Bishopa.” Vstal. „Na shledanou u soudu.” Vyšel z místnosti.

Hněv mu pomohl udržet jasnou tvář, než došel ke svému autu v pátém podlaží centrálního vládního parkoviště. Otevřel dveře, padl na sedadlo vedle řidiče, zavřel. A tvář se mu změnila, hlava klesla a zápasil se slzami, které se draly ven.

Věděl, že Diariová a O’Connor nemají pádný důvod plést se do jeho života s Billym. Věděl, že za okolností, které mají k ideálním tak daleko, koná pro jeho výchovu nejlepší, co může. Věděl, že by se bez váhání dal pro něj zastřelit. Ale také věděl, že oddělení sociálních služeb je rozmarné, a mocné. Věděl, že soud pro mladistvé je vysoce intrikářský, může vyfásnout soudce, kterému se bude líbit, nebo také nebude. Věděl, že je tu možnost, ne velká, ale reálná, že by mohl syna ztratit.

DVANÁCT

Whitney McCormicková přistála na letišti správního obvodu Rock Springs-Sweetwater v 16.20 ústředního času. Vyzvedla si pistoli, kterou na Reaganově národním odevzdala, najala si auto a jela 38 kilometrů do restaurace v Bitter Creek. Její rezignaci Jake Hanley ještě oficiálně nepřijal, a tak ještě měla svůj odznak, který byl pro wyominského státního policistu, střežícího místo, dostatečnou vizitkou.

Usedla do boxu právě za tím, kde tehdy seděl Jonah, čelem k pultu jako on. Představila si ho, jak srká kávu a pohlíží oknem na prázdné parkoviště. Možná vhodil čtvrtdolar do stříbrné hrací skříně připevněné na stěně vedle stolu a poslechl si trochu Sinatry nebo Bennetta, když pozoroval Sally Pierceovou, jak plní skleněnou skříň koblihami a vdolečky pro ranní příliv hostů. Možná mu Pierceová připomínala domov, matku. A možná mu právě to rozproudilo adrenalin, pěsti se mu zaťaly, sliny se sbíhaly chutí na krev.

McCormicková ho přímo cítila vedle sebe, jeho bolestný hlad smíšený se vzrušením. Cítila příval adrenalinu v organismu, transfuze od zabijáka jí rozbušila srdce, prohloubila dech a jemné světlé vlasy se jí na hlavě zježily.

Ať to bylo jakkoli bláznivé, měla dobrý pocit z toho, že toho chlapa zažene za mříže, že uvidí, jak dostane trest smrti, který si spravedlivě zaslouží, že sama ukáže Kaneu Warnerovi a Jakeu Hanleymu a silničnímu vrahovi a svému otci a, co je mnohem důležitější, sobě, že byla na svém místě, že nepotřebuje od nikoho žádné laskavosti, aby mohla otevřít dveře své kanceláře FBI.

Clevengerovi se to snadno řekne, že nemá zapotřebí nikomu nic dokazovat. Lidé třeba nesouhlasí s jeho taktikou, mají zlost, že bohatne, zatímco oni jen taktak vycházejí, třeba se ho straní, protože je ho plný tisk, ale nikdo si o něm nemyslí, že je bezvýznamný, nikdo o něm neřekne, že v tom, co dělá, není jednička.

Kdyby silničního vraha dostala, nikdo by to neříkal ani o ní.

Hleděla přímo na vchod, pak se obrátila, podívala se za sebe na nouzový východ a uvědomila si, že se silniční vrah nemusel nijak namáhat, aby přehlédl celý lokál a ujistil se, že je jediným obsluhovaným hostem. Ale ani když natáhla krk a trochu se na sedadle nadzdvihla, neviděla dobře do kuchyně, oddělené od jídelny létacími dveřmi s kosočtvercovým oknem.

Vstala, přešla k pultu a nakoukla oknem, ale přesto měla na prostor za ním jen omezený výhled. Celou jednu stranu kuchyně neviděla. Podívala se vlevo a všimla si, že na velkou část parkoviště není teď vidět kvůli protější zdi. Musela ustoupit víc než o metr, aby měla správný zorný úhel.

Silniční vrah si nemohl být úplně jist, že kdyby někdo vjížděl na parkoviště nebo vcházel do jídelny, nestal by se očitým svědkem zavraždění Pierceové.

McCormicková vstoupila za pult, otevřela létací dveře a spatřila na podlaze asi o dva metry dál skoro metr širokou zaschlou kaluž krve. Přistoupila blíž, klekla si. Představila si vraha obkročmo na Pierceové, jak ji tlačí k zemi a masakruje, aniž by se obtěžoval ohlédnout.

Tak tedy měl Clevenger asi pravdu; vrah se možná duševně rozpadá, udeřil bez plánování, snad si ani plně neuvědomoval, co dělá. Ale mohl mít pravdu i Kane Warner: v určitém smyslu vrah chtěl být dopaden. A jestliže tomu tak je, pak je tělo Sally Pierceové možná víc než důkazem jeho výbušnosti, jeho prohlubujícího se šílenství. Mohlo by být posledním voláním o pomoc, prosbou, aby ho někdo právě tady, právě teď zastavil. Jeho cestování ze státu do státu by skončilo. Možná by se dokonce dostal domů.

Je vzdáleně možné, že Sally Pierceovou znal.

Prošla létacími dveřmi zpět, vytáhla z kapsy mapu Wyomingu a rozložila si ji na pultě. Našla Bitter Creek, pak jela prstem na východ po silnici 80 do Crestonu, kde silniční vrah zanechal poslední dopis ve schránce federálního expresu. Uvažovala, že kdyby byla vrahem, hnal by ji popud odjet z místa činu dál od domova, ne blíž. A tak jela prstem po silnici 80 na západ, kolem měst Table Rock a Point of Rocks do většího města Rock Springs, pak dál do Quealy. Mezi Rock Springs a Quealy se rozprostírala rekreační oblast Three Patches, blízko Borovicové hory a Salt Lake Creek. To ji udeřilo do očí; s Clevengerem přemýšleli, zda je silniční vrah snad samotář, kterého lákají individuální činnosti jako táboření, trampování a horolezectví. Sunula tedy prst na západ, dostala se k městu Green River blízko Národního parku Flammingo Gorge.

Přejela pohledem délku silnice 80, po které putovala prstem. Dohromady z Crestonu do Green River, to by bylo asi 250 kilometrů. To jí připadalo jako úsek, který by mohla v příštích několika dnech prozkoumat.

Část jí cítila, že je to bláhový pokus. V té oblasti slídil tucet agentů, a nenarazili na jedinou stopu. Za poslední tři dny vyšetřování vůbec nepokročilo. Ale něco bylo teď jinak. Hmatatelně jinak. Vrah se změnil. Vraždil neskrývaně. V restauraci v Bitter Creek zanechal vizitku. A McCormicková cítila, že je ta vizitka speciálně pro ni.

Zhluboka se nadechla. Bude své pátrání muset soustředit tak, že od začátku učiní pevné rozhodnutí. Bude muset důvěřovat své intuici.

Ta intuice jí řekla, aby nejprve vyloučila vzdálenou možnost, že vrah Pierceovou znal. To znamená promluvit s její rodinou a spolupracovníky. Bude také muset navštívit co nejvíc zdravotnických zařízení uvnitř těch 250 kilometrů, které si označila za svoje loviště. Jedno věděla jistě: silniční vrah odebíral krev jako profík. To by mohlo znamenat, že býval vojenským zdravotníkem, jak tvrdil, ale mohlo by to znamenat i víc. Mohl by teď být ošetřovatelem nebo laborantem u odběru krve, nebo i lékařem. A jestliže tomu tak je, musí mít spoustu místních záznamů, když jezdí křížem krážem po celé zemi. Nevysvětlené absence. Šest týdnů vcelku ve stavu nemocných. Možná ho jedna nemocnice vyhodila pro absence, další ho zaměstnala, vyhodila, třetí ho zaměstnala, a tak dál.

Musí čelit faktům. Není žádná záruka, že vrah mezitím není už v Texasu nebo v Kalifornii. Nebo na cestě do New Hampshireu. Není ale také záruka, že se nenaučil odebírat krev před dvaceti nebo třiceti lety u Červeného kříže na Floridě nebo v Tennessee nebo New Jersey a do žádné nemocnice nikdy nevkročil. Ale tady je Wyoming, a mohla udělat jedinou věc, jednu jedinou věc doopravdy mohla udělat: prostě začít. Najít jednoho člověka na rozloze 250 kilometrů je střílení do tmy, ale vystřelit musí.

Vstala. Trocha toho zvýšeného adrenalinu zase ustoupila. Naskočila jí husí kůže. Bylo příjemné být na cestě; na lovu, právě jako silniční vrah.

Jela zpátky do Rock Springs, zhltla pár kousků pizzy u Papa Gina blízko Days Inn a nastěhovala se do hotelu před sedmou večer. Rozbalila, otevřela svoje desky o silničním vrahovi a právě začala procházet popisy dřívějších míst činu, když jí zazvonil mobil. Volající neznámý. Přihlásila se.

„Ahoj, Whitney,” řekl její otec. Hlas měl hladký a hluboký, během času vyzrálý jako vzácná skotská, přibarvený náznakem jeho dětství hluboko v georgijských mokřinách.

„Ahoj,” řekla a vstala. Částečně ji potěšilo, že ho slyší, částečně jí bylo trapně, dokonce se i trochu lekla, jako dítě, které uteklo z domova. Usedla na okraj postele. „Co se děje?”

„Zrovna jsem položil telefon od Jakea Hanleyho.”

„On ti nemá co vykládat,” řekla.

„Když jsi mi to nepověděla ty!”

Přímo ho viděla sedět za dvoumetrovým mahagonovým stolem v pracovně na jeho farmě v Potomacu ve Virginii, se širokými rameny a stříbrnými vlasy, ve směle pruhované košili od bratrů Brooksových, nažehlených kalhotách barvy khaki, jak s nohama opřenýma nahoře hledí vysokým obloukovým oknem do chabě osvětleného cihlového patia, kde ji učil valčík, než šla do deváté třídy, do téhož patia, kde ji devítiletou držel v náručí, když po matčině smrti plakala. Chvilku ještě přímo cítila pach jeho doutníku, onoho mimořádně chladného večera doutnajícího mezi prsty jeho chvějící se ruky, ruky, která jí připadala neskutečně velká a silná. „Tak co povídal?” zeptala se.

„Prý ses nepohodla s agenturou o vyšetřování silničního vraha a rozhodla ses odejít. Říkal, že to byl poctivý rozdíl názorů.”

Jak jinak? pomyslela si. Jinak bys šel za mě do boje, sehnal bys zas nějakou přímluvu, přiměl bys některého senátora, aby na Hanleyho zatlačil. Málem by mu pověděla, že z případu silničního vraha vypadla za milování s Frankem Clevengerem, jako by mu šok z tohoto sdělení konečně mohl ukázat, že je dospělá. „To je pravda,” řekla. „Poctivá neshoda.”

„Ale stála ti za odchod,” poznamenal.

„To ukáže čas,” řekla. Nastala dlouhá odmlka. To ji znepokojilo. „Tati? Jsi tam?”

„Nevidělas dnešní New York Times?”

„Ne. Proč?”

„Otiskli další dopis silničního vraha. Hanleymu a Kaneu Warnerovi úplně vyrazil dech. Mysleli, že ho Kyle Roland stopí.” Odkašlal si. „Je tam hodně o tobě a o Franku Clevengerovi.”

McCormicková cítila, jak jí rudne obličej a krk. Bylo už dost špatné, že se o jejím vztahu s Clevengerem dověděla FBI. Teď to bylo známo veřejně. Teď o tom věděl i otec. Cítila se jako malá holka přistižená při muchlování, což ji dopálilo. „Odvolali mě z případu silničního vraha kvůli tomu, kvůli Clevengerovi, což je blbost. Tak já prostě odcházím.”

„Tak to byl ten poctivý rozdíl názorů?” tázal se otec.

„Docela jo.” Připravila se na kázání o tom, že ho zklamala, o významu reputace rodiny McCormickovy, o tom, že být McCormicková znamená nemyslet nikdy jen na sebe. Musíš být příkladem. Slyšela to v minulosti už mnohokrát.

Tentokrát však ne.

„A jsi v pořádku?” zeptal se otec váhavě. Jeho hlas se zbavil autority, zvroucněl nepopsatelným uklidňujícím způsobem, jak tomu bývalo, kdykoli cítil, že ho dcera opravdu potřebuje.

Seděla na kraji postele. „Jsem.”

„Mohli bychom si dát sklenku vína u Maria, pohovořit si osobně.”

„Já nejsem doma,” bylo jediné, co ji napadlo říci.

„A tak.”

Věděla, že její slova zněla, jako by byla u Clevengera. Nechtěla, aby si to otec myslel. „Musím ještě vyklidit kancelář a dát něco do pořádku s tím vyšetřováním. Chci ráno všechno předat Kaneovi. Bude to dlouhá noc.”

„Jestli v tom můžu něco udělat, však víš, že to udělám.”

Věděla to. Věděla, že by rád dal všechno v jejím životě do pořádku, aby všechno vypadalo, jak má. Ale tak tomu nebude. Protože i kdyby otec přiměl Hanleyho, aby odmítl její výpověď, i kdyby ji dostal zpátky k vyšetřování silničního vraha, zbyla by jí pořád ta stejná otázka, která ji pronásledovala, když kráčela v jeho stopách z Andoverské akademie do Dartmouthu (pro něj college, pro ni college a lékařská fakulta), pak k FBI: je svéprávná osoba s vlastním významem, nebo je v podstatě dcerou Dennise McCormicka? „To bude v pořádku,” řekla.

„Tak dobrou noc.”

„Dobrou noc.”

„Mám tě rád,” řekl rychle. „To se nemůže ničím změnit.”

„Já tebe taky.” Skončila hovor. Půl minuty seděla a přemýšlela, co si otec asi myslí, chtěla mu zavolat zpátky, povědět mu, kde právě je, a že poletí domů, zpátky k němu. Ale pak si vzpomněla, co říkal o posledním dopise silničního vraha v New York Times. A pocítila, jak její energie lační znovu fungovat, jak každý náznak obavy a únavy jejího těla i mysli mizí pod novou vlnou odhodlání, poháněného podvědomými vzdouvajícími se přívaly studu. Prahla po dopadení silničního vraha víc než dosud. Protože teď byla veřejně potupena. Teď musí něco dokázat, daleko za hranicemi Akademie FBI. Teď má něco dokázat milionům lidí, kteří se dnes ráno probudili a přečetli si New York Times.

Clevenger měl dlouhý den, patnáct drásavých záležitostí, mezi nimi umoudřující telefonický hovor se svou obhájkyní Sarah Ricciardelliovou, během něhož mu radila připravit se na dlouhou a nákladnou bitvu o svěření do péče, návštěvu u Billyho, která začala špatně, dva střety s reportéry, maniacky vzrušenými jeho zveřejněným románkem s Whitney McCormickovou a jeho potyčkou s oddělením sociálních služeb, a telefonát Northe Andersona, který mu pověděl, co slyšel nejvíc nerad: že Anderson našel rezervaci letu McCormickové do Wyomingu, naskočil do letadla do Kolumbie. Utratil dva tácy, aby letěl osm řad za ní do Rock Springs ve Wyomingu, pak si vzal pokoj kousek po chodbě od jejího v Marriott Courtyardu blízko letiště.

Clevenger se dostal do postele až po půlnoci a myšlenky na Billyho ho do jedné nenechaly usnout. Billy se už cítil líp, potřeboval méně a méně detoxikačních medikamentů, což byla dobrá i špatná zpráva. Dobrá, protože kokain a alkohol a extáze se rychle vytrácely z organismu. Ledviny a játra mu fungovaly dobře. Špatná, protože ho opouštělo také něco z jeho rozhodnosti.

„Chtějí, abych po detoxu ještě šest neděl chodil na ambulantní léčení,” stěžoval si a přecházel přitom po pokoji sem a tam jako zvíře v kleci. „To je hned polovina jara.”

„A ty myslíš, že to není dost dlouho,” poznamenal Clevenger ironicky.

Billy se zastavil a nevěřícně na něj pohlédl. „Je to osm hodin denně.”

„Což ti ponechává na starosti šestnáct hodin,” řekl Clevenger a snažil se nezvýšit hlas. „Dostat ti drogy z těla jde snadno. Dostat ti je z mysli, to je válka. Když za těch šest neděl zvítězíš, urazils velký kus cesty.”

„Dobře,” řekl Billy trpce. „Ale už o sobě nebudu nikomu nic vykládat. Všechno, co řeknu, jde do zdravotního záznamu, a ten, jak víš, je předáván sociálce.”

To byla pravda, a část Clevengera souhlasila, že čím méně Billy poví, tím líp, ale nebyl ochoten ohrozit léčení Billyho, i kdyby to znamenalo těžší případ pro Sarah Ricciardelliovou. „Už žádné tajení,” řekl. „Pověz jim všechno. Nemáš co skrývat.”

„Já bych odtud měl už konečně vypadnout,” řekl Billy. „Měli bychom jet domů.”

„Cože?”

„Vysedávat můžu doma stejně jako tady. Skupinovou terapii nebo tak něco tady stejně nemají.”

Clevenger už vyslechl od nesčetných pacientů stejnou racionalizaci, aby mohli zdrhnout z detoxu a zase pít nebo fetovat. Ale nemyslel, že jedinou silou, která Billyho odtud žene, je závislost. Připadalo mu, že v pozadí jeho slov slyší strach z opuštěnosti. „Až tě propustí, budeme mít spoustu času, abychom byli spolu doma,” řekl. „Jestli teď odtud odejdeš, otevřeš dokořán dveře tvrzení sociálky, žes to s tím léčením vůbec nemyslel vážně. A jestli tě nechám doma, řeknou, že jsem to vážně nemyslel ani já.”

Billy sklopil oči a zavrtěl hlavou, jak to dělal, když se chystal sdělit Clevengerovi a ostatnímu světu, aby se šli vycpat, že se o sebe postará. Tentokrát to však neudělal. Tentokrát vzhlédl a řekl: „Jsme tak trochu ve srabu, co?” Usmál se. „Nestarej se. Já to vydržím. Dostanem se z toho.”

Clevenger se v té chvíli usmál a usmíval se i teď, když si uvědomil, jaký kus cesty s Billym urazili, jak blízkými se stali jeden druhému. A když konečně usínal, přemýšlel, jak divný je život, jak člověku zčistajasna poskytne to nejlepší i to nejhorší, bez jakéhokoli upozornění, co přichází.

Část III.

Skutečně poslední den

JEdNA

Příštího dne

10. dubna 2003

Jak slíbil Kyle Roland, na první stránce Times se objevila Clevengerova odpověď silničnímu vrahovi.

Jonah si noviny hned koupil v nemocničním dárkovém obchodě a pustil se do čtení v momentě, kdy usedl ke stolu.

Měl ještě pět minut času před návštěvou Hanka, Sama, Heaven a ženy jménem Sue Collinsová z wyominského oddělení sociálních služeb, stanovenou na osm hodin. A během těch pěti minut prošla Clevengerova slova čočkami Jonahových očí, proměnila se v elektrické obrázky na jeho sítnici, vyslala impulzy, které putovaly zrakovým ústrojím neuronů vedoucích do týlní kůry jeho mozku, rozšířily se synapsí za synapsí do jeho limbického systému a čelních laloků a pak byly dosud neznámými prostředky předány jeho mysli, a ještě hlouběji jeho duši.

V tom tavicím kotli ubránila podivná alchymie Jonaha před útokem pravdy v tom, co Clevenger napsal, a to, co mělo pro Jonaha být zármutkem, studem a zlostí na matku, obrátila ve vztek na Clevengera, který pošpinil jméno jeho anděla. A Jonahova nenávist ke Clevengerovi a Whitney McCormickové a dalším lovcům z FBI vykrystalizovala v tvrdost diamantu a čistotu vod v horách, jež byly jeho útočištěm.

Clevenger zase hodil udičku a poohlížel se po někom, kdo by si pamatoval setkání s Jonahem, pamatoval si vztah s ním, bezprostřední a intenzivní, takový, který asi nikdy nezapomene. Odložil jakékoli předstírání, že se Jonaha snaží uzdravit. Chce ho jen chytit a zavřít.

Ještě horší byl „předpis” ke konci dopisu, Clevengerovo arogantní odmítnutí základního traumatu v Jonahově životě, jeho ignorantské tvrzení, že nikdy neexistoval sadistický otec, který Jonaha týral.

Odložte na chvilku tento dopis, zavřete oči a znovu si představte tu scénu doma, kterou jste popsal. Dejte matčinu tvář osobě, která Vás bila, nadávala Vám, zničila Vám hračky. Vydržíte to vůbec? A dokážete tu tvář od Vašeho tyrana zase odloučit, když jste mu ji už dal? Nebo je tam natrvalo připevněna skutečností, pravdou, na kterou se silniční vrah nikdy nevydržel dívat, že Vaše matka byla stejně jako Vy obojí: temnota i světlo, dobro i zlo, nebe i peklo?

Jonah stránku zmačkal a stiskl ji tak, jako by tiskl Clevengerovi krk. A když noviny pustil, sevřely se mu ruce do bílých odkrvených pěstí při představě Clevengera s McCormickovou, zalezlých v některé kanceláři FBI v Quanticu, jak chtivě hledí jeden na druhého, páchnou sexem, smolí jedovaté vzkazy pro něj, snaží se ho oddělat, přivést k šílenství.

Stačí srovnat jejich malicherné pokusy o jeho polapení s jeho vlastním úsilím osvobodit se od zla! Vyhověl žádosti doktorky Corrine Wallaceové. Vždyť poseděl se spolupracovníky Sally Pierceové a s její dcerou Marií a vstřebával jejich bolest. Jednoho po druhém. Přes pět hodin. Držel Marii Pierceovou v náručí, když vzlykala, jak se jí po matce stýská. A procítil její ztrátu, jako by to byla jeho vlastní, tolik, že se přistihl, jak vzlyká s ní. Jako Kristus pojal její zármutek do sebe.

Každou buňkou svého těla zápasí, aby si zasloužil ráj, zatímco Clevenger a McCormicková dnem i nocí pracují, aby byli odsouzeni do pekla.

Zaklepání na dveře. Několikrát se zhluboka nadechl, silou vůle rozevřel pěsti a nacpal zmačkané noviny do aktovky. Pokusil se vstát, ale nohy ho neunesly. Jeho zuřivost ho zase ochromila. Zkusil to podruhé. Nic. „Vstupte,” zvolal, neschopen vytěsnit zlobu ze svého hlasu.

Dveře se otevřely. Venku stáli Sue Collinsová z oddělení sociálních služeb, ženský věchýtek asi čtyřicetiletý, menší než 150 centimetrů, který nemohl vážit víc než pětačtyřicet kilo, a Hank, Heaven a Sam Garberovi. „Jsme tu moc brzy?” ptala se Collinsová plaše.

„Vůbec ne. Prosím, pojďte dál.” Uvědomil si, jak divně to musí vypadat, že se nezvedá ze židle. Snažil se situaci rychle zachránit širokým úsměvem a energickým vztažením ruky. „Rád vás poznávám,” řekl Collinsové.

Tvář Collinsové zaznamenala skutečnost, že Jonah zůstal sedět, ale oplatila mu úsměv a potřásli si rukama. Pak usedla co nejvíc doprava od něj a ostatní tři židle nechala pro Heaven, Hanka a Sama.

Když Heaven kladla na židli svých sto padesát kilo, zasténala a sáhla si na kříž.

Hank usedl vedle ní a položil ruku na její masitou paži. „Není ti něco?” zeptal se jí něžně.

„Nevím, jak celý den vydržím,” odpověděla.

Sam usedl úplně vlevo, vedle otce.

Jonah s ním navázal kontakt očí a udržel ho, napůl aby chlapce uklidnil, napůl aby sám našel kotvu v přílivech zuřivosti, která v něm ještě řádila. Fungovalo to. Sam na něj lehce pokývl hlavou ve smyslu „do toho” a Jonah cítil, že plachty jeho mysli chytly vítr a nesou ho do klidnějších vod. Devítiletý Sam Garber po svých otřesech, se svými zlomenými kostmi, psychickými pohmožděninami, s určitým vědomím, že riskuje všechno, byl nicméně připraven zaujmout jeho stanovisko, vypořádat se s goliášskou ženou, která ho téměř zničila. Jonah přímo cítil, jak odkládá svou vlastní kůži a vklouzává do toho úžasného klukovského superhrdiny, vtělení boží milosti a moci. Ve stehnech a lýtkách cítil špendlíky a jehly, jak se jeho svaly vracely k životu. Našel v Samovi své znovuzrození. Obrátil se na Sue Collinsovou. „Děkuji vám, že jste si při svém nabitém programu našla čas.”

Collinsová pohlédla na Sama. „Není zač.”

„Oč vůbec jde?” zeptala se Heaven Jonaha. „Proč je tu ona?”

Collinsová se na židli narovnala a smetla si smítko ze skládané sukně.

Jonah pohlédl do Heaveniných bezvýrazných očí. „Všichni jste tady proto, že Sam poví paní Collinsové, co se s ním doma dělo.”

Heaven si založila paže, vyfoukla vzduch.

„Pokud,” pokračoval Jonah, „byste nám to radši nepověděli vy.”

Hank nervózně poposedl.

Heaven ohrnula rty. „Už jsme vám to řekli.” Obrátila se na Collinsovou. „Hennessey z vašeho úřadu to vyšetřoval, podal jasnou zprávu. Nehody se stávají. Sám to řekl.”

Ve tváři a držení Collinsové se objevilo něco velice podobného odhodlání. A náhle se její zjev změnil z věchýtkovitého ve štíhlý a tuhý, dolní ret se jí zachvěl, ramena se narovnala, obě chodidla měla teď celou plochou na podlaze. Možná jako malé děvčátko sama zažila příliš mnoho sekýrování, snad ji především právě to přivedlo k této práci.

„Sam nám má co povědět,” řekla ostře. „Mám v úmyslu si to poslechnout a náležitě jednat.”

Heaven se obrátila na Hanka. „To tady chceš sedět? Pojďme sakra odtud, seženem si právníka.” A vstávala.

Hank jí položil ruku na paži.

„Na poslouchání právníka nepotřebujem,” řekl.

Heaven zavrtěla hlavou. „Ty si snad děláš srandu. Tihle lidi přece nic neznamenají.” Ale zase se neochotně posadila.

Hank pohlédl na Jonaha.

„Same?” vyzval Jonah chlapce.

Sam pokrčil rameny, kousal se do dolního rtu.

Heaven cítila jeho strach. „Nevykládej tu žádný báchorky,” řekla.

„Tak co je, Same?” zeptala se Collinsová jemně. „Poslouchám.”

Sam zpopelavěl.

Jonah se za něj začal mlčky modlit.

„Varuju tě,” řekla Heaven, předklonila se a zírala na něj.

Sam sklonil hlavu, takže mu ofina spadla do očí.

„Můžeš nám povědět cokoliv, co máš na srdci,” řekla Collinsová.

Sam lehounce zavrtěl hlavou.

Heaven se uchechtla. „Hodný hoch!” skoro zazpívala. „Takže jsme hotovi?” Pohlédla z Jonaha na Collinsovou a zase zpět. „Už jste skončili s tím cpaním myšlenek do hlavy mému andílkovi?”

„Můžeš povídat,” řekl Hank Samovi. Ale už nebylo jisté, jestli Sam může. Jeho kosti a tkáně byly zahojené. Ale jeho duše byla asi ještě polámaná na příliš mnoha místech, než aby mohla unést váhu toho, co bylo třeba učinit. Když si to Jonah uvědomil, zuby se mu zaťaly a jeho nenávist k Heaven Garberové se vzedmula. Pohlédl na ni a ke své hrůze viděl, že má Heaven opět oči jeho matky.

Samovi stékala po tváři slza.

Heaven cítila kuráž. „Vy prostě nerozumíte disciplíně. Představujete si, že dětem se má dovolit řádit.”

Jonah neměl větší přání než vyškrábat jí oči. Ale paže mu ochably a stěží jimi mohl hýbat.

„Pro Sama bude líp, když bude znát své meze,” mlela Heaven. „Bude z něj hodný hoch, ne ňákej klacek. Naučí se respektu.” Pohlédla na Hanka. „Tihle lidi jsou za to placeni, aby tu seděli. My ne, minule jsme to viděli. Jdeme.”

Hank se nehnul. Hryzal si dolní ret jako Sam. Jeho dlouhé prsty popotahovaly nohavice.

„No tak,” vyzvala ho. Zdvihla se, postavila se.

Hank zíral na mohutnou postavu čnící nad ním. „Jdi domů, Heaven,” řekl.

V místnosti zavládlo ticho.

„Prosím?” řekla Heaven a založila si ruce v bok.

„Byla to chyba, že jsem tě sem přivedl. Doktor to nechtěl, ale já jsem si myslel, že to vím líp. Myslel jsem, že by pro tebe bylo nejlepší, abys to slyšela. Ale je jasný, že když nad Samem stojíš, nemůže udělat to, co by tady udělat potřeboval. A je jasný, že já taky ne.”

Jonah cítil, jak mu po hlavě přebíhá mráz.

Sam pohlédl na otce.

„O čem to mluvíš?” tázala se Heaven, která teď vypadala opravdu zmateně, jako by manžela vůbec nepoznávala.

„Promiň,” řekl Hank, zápasící se slzami. „Já tě mám rád. Aspoň si to myslím. Ale v životě jsou správné i nesprávné věci. A já musím tady teď udělat tu správnou, jinak bych nestál za nic. Tak jen jdi domů, vem si věci, co potřebuješ, a zůstaň teď zatím u sestry. Sama dnes vezmu domů.”

„Domů jdeme všichni společně, a hned,” prohlásila Heaven a zvyšovala hlas. Sáhla po Hankově paži, ale záblesk v jeho očích jí pověděl, že by to neprospělo. Jednala teď s jiným mužem. Se svobodným člověkem. Ztratila nad ním moc.

Jonah pozoroval, jak se Heaven před jeho očima scvrká, její tvář opadává, už nemá ruce v bok, ale za zády, jak se předklání jako ve skutečné bolesti. „Voni ti vymyli mozek,” prohlásila. „Už dohromady nepřemejšlíš.”

„Nedělám nic jiného, než že přemýšlím,” řekl Hank.

Heaven se obrátila na Jonaha s očima vztekem divokýma, ale už zase svýma a nyní plnýma slz. „To je vaše dílo,” zasyčela.

„Říkal jsem vám, že vás chápu,” řekl Jonah. „Nesmýšlím o vás jako o špatném člověku. Dveře máte u mě otevřené. Můžeme se sejít, kdykoliv budete chtít.”

„Co si myslíte, že jste, Pánbůh, který uděluje odpuštění? Že jste lepší než jiní?”

„Nejsem lepší než vy,” řekl Jonah.

Ustoupila o krok, skoro se zapotácela, většina bojovnosti jí zmizela z tváře, diktátor byl svržen, na útěku, a jenom její zmatená pýcha ji chránila před pekelnými ohni, které spálily dítě v ní a tak zrůdně znetvořily její psýchu. „Radši bych pošla, než přišla za vámi,” řekla.

„Chápu i to,” pravil Jonah.

Do tří hodin odpoledne použila Whitney McCormicková svůj odznak a půvab, aby získala přístup k zaměstnaneckým složkám už v sedmi oblastních zdravotnických zařízeních, včetně dvou největších ambulancí v Rock Springs, tří největších středisek primární péče a dvou nemocnic: Rock Springs Memorial a Lékařského centra Rock Springs. Vyšla naprázdno. V síti jejího kritéria, někdo zručný v odběru krve, kdo měl mnoho absencí v práci nebo opakovaná propuštění kvůli absencím, uvázlo několik starších žen zápasících s artritidou, lékař nyní ve vězení pro sedmé řízení vozidla pod vlivem alkoholu a mladý, velmi nešťastný ošetřovatel, asi 190 centimetrů vysoký a vážící snad 175 kilo, s problémem genderové identity, nyní žijící v Paříži jako Patrice místo Patrick, který posílal do nemocnice skoro každý měsíc svoje velmi dobré fotografie v různých stadiích chirurgické změny pohlaví. Ne zrovna oso by, které by si člověk vpustil do auta a vyléval jim srdce.

Nyní, když čekala v kavárně Rock’n’Roll v Rock Springs na Marii Pierceovou, nejraději by už byla zpátky na silnici, aby stihla ve tři čtvrti na pět schůzku s ředitelem oddělení lidských zdrojů v úřadovně Červeného kříže v Quealey. Na Pierceovou myslela jako na nejvzdálenější pravděpodobnost, která by jí pomohla najít vraha.

Poznala ji okamžitě, jakmile vešla. Na tváři jí bylo znát ztrátu, kterou utrpěla. Výmluvné tmavé kruhy pod očima. Červené oči. Zarudlé tváře. A přece byla ještě celkem hezká. Bylo jí málo přes čtyřicet, ale štíhlá byla jako mladé děvče. Vlasy měla odbarvené na světlé, svázané do ohonu. Měla na sobě volné triko Harley-Davidson, pásek z kovových článků, těsné džínsy a černé kotníčkové boty.

McCormicková viděla, že Pierceová nespala a nepřestala plakat. Pokud se ještě nedostavila ta noční můra, pak se brzy objeví. Ty myšlenky: Kdybych byla té noci měla službu místo matky. Kdybych se za ní aspoň zašla podívat.

Zdvihla ruku, aby ji přivolala.

Pierceová ji zahlédla, přišla ke stolu. „Doktorka McCormicková?” ujistila se.

McCormicková vstala. „Mně je vaší matky tak líto.”

„Děkuji. Byla báječná.” Usedla.

„Vím, že je to pro vás hrozné,” začala McCormicková. „Cením si toho, že jste přišla.”

„Už mě vyslýchala policie. A FBI.”

„Já jsem soudní psychiatryně. Moje úloha v případu je trochu jiná.”

Pierceová přikývla.

„Četla jsem v krátkém článku, že jste žila s matkou a dvěma dcerami ve společné domácnosti. Tři generace. Zřejmě jste si byly velmi blízké.”

„Byly jsme nejlepší přítelkyně,” řekla. „Udělám všechno pro to, aby se našel ten, kdo to udělal.”

Přišla servírka a přijala objednávku kávy.

„Moje otázky jsou docela přímé,” začala McCormicková. „Potřebuji vědět, jestli vaše matka měla s někým konflikty, jestli jí někdo vyhrožoval, třeba i příbuzný. A ráda bych věděla, jestli se s někým scházela. Jestli s někým chodila.”

Pierceová odpovídala prostě a přímo. Nikdo by nechtěl její matce ublížit. Nikdo se kolem ní netočil za tu dobu, co před třemi lety zemřel otec. Nechodil tam žádný vagabund, bezdomovec ani duševně chorý. Nic. „Mně se po ní bude opravdu stýskat,” shrnula Pierceová. Zhluboka se nadechla, kousla se do rtu.

McCormicková se chystala na tu část rozhovoru, které se bála, když měla před sebou tak čerstvý zármutek Pierceové. Nebyla v tom nijak zvlášť dobrá, nikdy nebyla, možná proto, že nad matčinou smrtí nikdy doopravdy netruchlila.

„Ale svým způsobem,” řekla Pierceová, „jako by nebyla mrtvá.”

„To je normální,” řekla McCormicková a věděla, že její slova znějí mnohem víc klinicky než soucitně. „Popření je první stadium zármutku.”

Pierceová se shovívavě usmála. „Já vím,” řekla. „Na quealeyské Státní dvouleté vysoké jsem měla jako předměty smrt a umírání. Studovala jsem psychologii. Neříkám, že nevěřím, že byla zavražděna. Chci říct, že část jí nemohl nikdo zabít. Jako tu skutečnost, že mi chybí a vždycky bude chybět, tu skutečnost, že je ve mně a v mých dcerách, Heidi a Sage.” Odmlčela se. „Maminka je fyzicky pryč. Nemůžu ji držet, objímat. Ale její duch je tu pořád. Cítím to. Myslím, že vždycky budu. Myslím, že s ní vždycky budu moci mluvit.”

Polovina McCormickové si říkala, že si Pierceová něco namlouvá. Její matka je přece opravdu mrtvá. Každičký její kousek. McCormicková ji viděla ležet na nerezovém stole se zmasakrovaným obličejem a podříznutým hrdlem. Ale druhá její polovina by si přála být stejně přesvědčená o své vlastní matce, mít tentýž pocit, že matka žije v ní. „Zvládáte to pozoruhodně dobře,” řekla. „Kde nacházíte tu sílu?”

„Já jsem to vůbec nezvládala, věřte mi,” řekla Pierceová. „Myslela jsem jen na to, že chci taky umřít. Chtěla jsem za ní. Půldruhého dne jsem nevstala z postele. Pak jsem byla u toho doktora v nemocnici a začala jsem vidět věci jinak.”

„Takže jste už začala s psychoterapií?”

„Nemocnice to nabídla. Mně a všem, kdo pracují v restauraci. Já jsem nemohla přestat plakat, nejedla jsem. A tak když zavolali domů, moje starší dcera, Heidi, mě přemluvila, abych k tomu doktoru Wrensovi v Lékařském centru v Rock Springs šla.”

„Psychiatr?”

Servírka přinesla kávu.

„Myslím, že ano,” přisvědčila Pierceová a usrkla kávy. „Každopádně je to nějaký terapeut.” Pokrčila rameny. „Doopravdy dělá zázraky.”

„Hodnotíte ho vysoko.”

„Nevěřila bych, že by v takové chvíli mohl někdo něco změnit. Ale to bylo, jako kdyby mě znal, i když jsme se předtím nikdy neviděli. Líp než znám já sama sebe. Nakonec jsem mu vykládala věci, které jsem neřekla ještě nikdy nikomu.” Naklonila se trochu blíž a mluvila tišeji. „On se mnou doopravdy plakal.”

McCormicková záměrně potlačila svou intuici, podezření, že slyší povídání o Wrensovi z nějakého určitého důvodu. Usrkla kávy. „Plakal s vámi?” zeptala se a postavila šálek na stůl.

„Zní to bláznivě, já vím,” řekla Pierceová. „Ale bláznivé to nebylo. Jen kdybyste tam byla! Jemu tak záleží na lidech. Cítil mou bolest. Zranilo ho to stejně jako mě. A nějak způsobil, že to teď bolí míň.”

„Během hodiny.”

„To sezení bylo stanoveno na hodinu, ale strávil se mnou aspoň tři. Řekl mi, abych vyprávěla všechno, co si o matce pamatuju. Co jsem na ní milovala. Co jsem nesnášela. Jak jsme se hádaly. O mém oblíbeném dárku od ní. O její oblíbené písničce. O voňavce. O jídle. Dovolených. Filmech. O všem. A tehdy se mi všechno vyjasnilo.”

„Co se změnilo?”

„Uvědomila jsem si, že mi ty vzpomínky dávají pocit štěstí, ne smutku. Že je pořád se mnou, jak jsem říkala. Že se mnou vždycky bude.” Zamyšleně se usmála. „Taky mi nevadilo, že je moc hezký. A má neuvěřitelný hlas. Člověka tak nějak uvádí do transu.”

„Tak?”

„Není krasavec, žádný George Clooney nebo Bruce Willis. Jenom hezký. Džentlmen. Má v sobě něco moc něžného.” Začervenala se. „Skoro jako žena, nechci říct, že jsem na ženy, protože nejsem, to vůbec ne. Ale” Sebrala se. „Asi to zní moc praštěně.”

„Zřejmě vám ohromně pomohl. Dohodli jste se na dalším sezení?”

„Kéž by to šlo,” řekla a zavrtěla hlavou. „Ale on za týden odchází.”

„Odchází? Proč?”

„On je ‚smluvní doktor‘.” Usmála se. „Tak to říkal. Ani jsem nevěděla, že něco takového existuje. Nemocnice ho najala, aby chvíli vypomáhal. Pak jde zas někam jinam. Třeba o dva kilometry dál. Třeba o dvě stě tisíc kilometrů dál.”

„Substitut,” řekla McCormicková spíš pro sebe. A při těch slovech její intuice zesílila.

„Prosím?”

„Substitut,” opakovala McCormicková. „Ti cestují po celé zemi.”

DVĚ

Zatímco Whitney McCormicková a Marie Pierceová spolu hovořily v Rock’n’Roll, seděl Clevenger v kanceláři Sarah Ricciardelliové v Charlestownu v Massachusetts, kde plánovali strategii, jak udržet Billyho v Clevengerově péči.

„Copak můžou prostě přitančit a změnit pravidla hry, když adopce už proběhla?” ptal se.

Ricciardelliové bylo třiatřicet, měla laskavý obličej, oříškově hnědé oči, dlouhé kadeře a srdce lva. „Jenom pokud dokážou, že jste měl v úmyslu je oklamat,” řekla a poťukávala velmi ostrou tužkou na psací podložku.

„Což jsem v úmyslu neměl,” řekl Clevenger.

Ricciardelliová shlédla na kopii adopčního formuláře. „Soudy nejsou naladěny na toleranci. Určitě ne od případu O. J. a Enrona.”

„Bush dostal Floridu,” podotkl Clevenger.

Ricciardelliová se zasmála.

„Já jsem v tom formuláři nelhal,” řekl Clevenger. „Prostě jsem si sedl a vyplnil ho.”

Ricciardelliová se předklonila. „Já jsem to nezapomněla, Franku. Odpověděli jsme na každou otázku ve smyslu litery zákona. A svoje odpovědi budeme před soudem obhajovat.” Opřela se zády. „Jen jste neměl nic říkat před tím blbcem O’Connorem. Nebo v Times, když už o tom je řeč.”

Clevengera znepokojilo, co slyšel. „Vy si nejste jistá, že vyhrajeme.”

Ricciardelliová zavrtěla hlavou. „Říkám jen tolik, že asi budeme muset být kreativní, jestli věci nebudou vypadat v náš prospěch.”

„Kreativní”

„Adoptoval jste Billyho, když mu bylo šestnáct. Teď je mu sedmnáct.”

„A co?”

„Bishopovi ho adoptovali údajně v šesti letech, že?”

Clevenger na ni hleděl tázavě, ale byl si jist, kam míří.

„Údajně,” opakovala.

„Chcete říct, že mu třeba bylo sedm a že by mu teď mohlo být osmnáct.”

„Z toho, co víme my, nebo sociálka nebo soudy, mu mohlo být i osm,” řekla. „Bishopovi ho adoptovali z dětského domova v Rusku. Víte stejně jako já, že zahraniční agentury o věku dítěte lžou. Čím mladší je dítě, tím líp jde na odbyt. Tak dejme Billyho do massachusettské všeobecné, ať ortoped odhadne jeho věk biometricky.”

Clevenger nenadšeně přikývl. „Ale jestli se nám podaří prosadit, že je mu osmnáct, tak se může vykašlat na detox a na ambulantní léčbu. Ztratím nad ním kontrolu.”

„Ztratíte zákonnou kontrolu,” řekla. „Nejsem si jistá, že jako jeho otec chcete spoléhat jen na tuhle autoritu.”

„To si nemyslete,” namítl Clevenger. „Použiju každou autoritu, kterou můžu.” Zazvonil jeho telefon. Jelikož byl North Anderson mimo úřad a McCormicková také, byly všechny telefonáty přesměrovány. Místo čísla volajícího se objevilo Blokováno. Chtěl nechat službu, aby se ozvala, ale hned si to rozmyslel. „Promiňte na okamžik,” řekl Ricciardelliové.

„Frank Clevenger,” přihlásil se do telefonu a vycházel s ním na chodbu.

„Oh,” pronesla Ally Bartlettová zaraženě, „nemyslela jsem, že vás zastihnu přímo.”

„Mohu vám v něčem pomoct?”

„Vlastně volám, abych pomohla vám,” řekla, „i když nevím, jestli můžu. Chci říct, já vlastně nevím, jestli to, co vám povím, je důležité. Já jen”

„Zkuste to.”

„Já vím, že takových telefonátů asi máte miliony. Ale četla jsem vaše dopisy v Times. A někoho mi připomněly, hlavně ten poslední dopis. Zavolala jsem na FBI a ptala se na vás, ale přepojili mě na patnáct různých lidí. Tak jsem prostě zavolala asistenční službě v Bostonu a dostala vaše číslo. Mají vás v seznamu jako obyčejného člověka.”

New York Times i FBI byly zaplavovány tipy. Nemohly to zvládat. A žádná z toho asi tisíce stop, které zkontrolovaly, k ničemu nevedla. Clevenger příliš nedoufal, že tato někam povede. Ohlédl se na Ricciardelliovou, sedící za stolem. Byla netrpělivá, chtěla se vrátit k věci. „Věřte mi, já jsem docela obyčejný člověk,” řekl. „Smím se zeptat, odkud voláte?”

„Z Frills Corners, z Pensylvánie.”

„Mohla byste mi povědět jméno a číslo, abych vám zavolal zpátky?”

Odmlka. „Potřebuji vám sdělit, co se mi přihodilo. Ale jméno ani číslo vám dát nemůžu. Nechci být do toho zapletená.”

Něco v ženině tónu vzbudilo Clevengerovu pozornost. Dramatická břitkost a trochu úcty, smíšené s opravdovým strachem. Byl to stejný tón, jaký slýchal od lidí, kteří přišli do styku se zabijáky. Sousedé Jeffreyho Dahmera. Přátelé Richarda Ramireze. Dvě bývalé přítelkyně Teda Bundyho. „Dobře,” řekl. „Jen klid. Poslouchám.”

Vydechla, odkašlala si. „Je to jako to, o čem jste psal v dopise, někdo, na koho jsem nikdy nezapomněla,” řekla. „Potkala jsem ho jednou, před takovými šesti sedmi lety, úplně náhodou. Ale ještě na něj myslím, den co den.”

„Jak jste ho potkala?”

„Na zastávce autobusu. Zčistajasna. Byla jsem toho dne hodně rozčilená. Táta byl v nemocnici. Umíral.”

„To je mi líto.”

„No a ten člověk se prostě objevil a nějak mě přiměl, že jsem mu vypravovala o celém svém životě. Měla jsem pocit, že mu můžu povídat naprosto všechno. A pověděla jsem. Totiž, pozvala jsem ho na drink, což bych jinak nikdy, nikdy neudělala, a vykládala jsem mu o tátovi, o mámě, dokonce o sexu. Měl takový neuvěřitelný hlas. Ne sexy, opravdu. Jen Já nevím. Zvoucí. Úplně uklidňující. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala.”

„Představil se vám?”

„Ano i ne. Řekl, že se jmenuje Phillip Keane. Že je lékař, psychiatr, v oblastním lékařském centru ve Venangu.”

„Psychiatr”

„Věřila jsem mu,” pokračovala Bartlettová. „Chci říct, on měl neuvěřitelně hluboký vhled do člověka. Opravdu jsem cítila, že mluvím s terapeutem. A ne s obyčejným. Byla jsem předtím u několika, a upřímně řečeno, nebyli nic moc. On byl takový, o jakém člověk sní. Uměl dokonale naslouchat.”

„Máte představu, kde je?”

„Už jsem ho nenašla. Příštího dne jsem volala do nemocnice, ale operátorka mi řekla, že tam žádný doktor Phillip Keane nepracuje. Tak jsem požádala, aby mě přepojila na psychiatrické oddělení. A pak to bylo opravdu divné.”

„Jak to?” ptal se Clevenger.

„Řekla jsem sekretářce jeho jméno a ona si zřejmě myslela, že chci mluvit s nějakým pacientem. Ptala se mě, jestli jsem Phillipova matka. Tak jsem prostě zavěsila. Řekla jsem si, že když mi ten člověk ani neřekl svoje pravé jméno, zřejmě mě už nechce vidět.”

Clevenger začal přemýšlet o všem tom psychologickém uvažování v dopisech silničního vraha, o citátu z Junga, o tom, jak předloží svou osobní historii, o sebevědomém tvrzení, že by mohl uzdravit Clevengera. Je to možné? kladl si otázku. Mohl by silniční vrah být psychiatr jako on? „Jak vypadal?” zeptal se.

Další pauza. „Hezký, asi tak středního věku,” řekla Bartlettová. „Ale to není ten důvod, proč jsem si s ním povídala. Ne že by byl nějak přitažlivý nebo co.” Uplynulo pár vteřin. „Prostě vypadal jako nejhodnější mužský na světě. A zdálo se, že mu na mně opravdu záleží. Já vím, že to zní praštěně, ale myslím, že mu na mně opravdu záleželo.”

Dalších dvacet minut dalo Clevengerovi opravdu práci soustředit se na rozhovor se Sarah Ricciardelliovou. Myšlenky mu odbíhaly k řádkům z dopisu silničního vraha:

Adoptoval jste týraného chlapce. Byl jste také týraným chlapcem? A jste jím doposud?

Pracujete na pochopení vrahů, abyste pochopil sám sebe?

Jaké je to, zamilovat se? Je to čisté blaho, jak se říká, cítit, že se hranice vlastního ega rozplývají?

Byly to zkoumavé otázky, potenciálně léčivé. Hluboce psychologické otázky. Jestliže je vrah psychiatr, vysvětlí to nejen tyto otázky, ale všechno. Je to expert v pronikání do lidí, rychlém přibližování se k nim. Vypadá důvěryhodně, opravdu to s lidmi umí. A pamatuje si z let studia i praxe, jak se odebírá krev.

Jakmile odešel od Ricciardelliové, zavolal z ulice Northe Andersona na mobil.

„Co se děje?” ptal se Anderson.

„Mohl by to být cvokař,” řekl Clevenger a chránil se před ledovým nárazem větru.

„Kdo? O kom mluvíš?”

„O tom vrahovi. Možná je to psychiatr.”

„Psychiatr?”

Clevenger kráčel k autu a opíral se větru. „Volala mi nějaká žena z Pensylvánie. Před lety potkala chlapa, na kterého se do puntíku hodí profil toho našeho. Řekl jí, že je psychiatr, že pracuje v místní nemocnici. Jako psychiatr jí připadal. A použil pseudonym, což bylo, jak se pak ukázalo, jméno kluka léčeného na tamějším uzavřeném oddělení.”

„Ten chlap nechal za sebou mrtvoly po celé zemi,” řekl Anderson. „Za posledního půl roku poslal expres dopisy ze tří států. Co to je za psychiatra, když šmejdí po Státech?”

„Substitut,” řekl Clevenger automaticky a usedal do auta. Opřel se zády a zíral před sebe, sám překvapen, že ho to slovo tak rychle napadlo a že je zřejmě správné.

„Substitut. Ohromný. Co to sakra je?”

„Zastupující lékař. Přechází z místa na místo. Dává se najímat přes agenturu. Nastoupí na měsíc, na dva v nemocnici, která má nedostatek psychiatrů, obyčejně ve venkovských nebo odlehlých oblastech, kam se doktoři neženou. Náš chlap si potrpí na pustá místa.”

„Sedí to,” souhlasil Anderson. „Ale to, že ho ta žena potkala, po letech četla Times, vzpomněla si na něj, rozhodla se, že ti zavolá”

„Já vím,” přisvědčil Clevenger. Musel být realista. Vyhlídky na to, že udička v Times zabere přesně tak, jak to potřeboval, byly mizivé. Ale nulové nebyly. Jinak by tu udičku nenastražil. „Možná to není on. Ale přivedla mě na myšlenku, že by to mohl být psychiatr, substitut. A to dává smysl, ať už ho viděla nebo ne.”

„Jak ti můžu pomoct?”

„Předpokládám, že je jen pár agentur s takovým dosahem, aby byly schopny umísťovat psychiatry substituty po celé zemi. Musíme se k nim všem dostat.”

„Co FBI?”

„Warner asi nebude chtít slyšet, co říkám, ale zavolám mu.”

„Vsadím se, že Murphy, pamatuješ si Joea Murphyho, Murphy a spol. v Marbleheadu, mi do pár hodin dodá seznam větších takových zařízení,” řekl Anderson. „Začnu je obvolávat hned, jak se k tomu dostanu. Je jasné, co potřebujem vědět: jestli umístili některého doktora ve všech těch místech, kde se našla těla.”

„Poslední z nich ve Wyomingu,” dodal Clevenger.

„Jasný.”

Clevenger pomyslel na McCormickovou. „Co má za lubem Whitney?”

„Objíždí nemocnice a kliniky,” řekl Anderson. „Teď jedu o dvě auta za ní, po 80. západní. Pověsil jsem se na ni na parkovišti kavárny v Rock Springs před pár minutami. Sešla se tam se ženou, asi tak třicet, pětatřicet let. Při loučení se objaly. Možná stará kamarádka, možná příbuzná oběti.”

„Díky, že na ni dohlížíš. Ten náš chlap může být ještě pořád někde tam kolem.”

„Nic mi do toho není, ale nepřipadá mi, že o ni nějak moc dbáš,” řekl Anderson.

„Teď zrovna mám v hlavě jiné věci,” odpověděl Clevenger.

„Předpokládám, že to je záporná odpověď, ale nebudu naléhat.”

„Dobře.”

„Chceš, abych zavolal do té nemocnice v Pensylvánii, kde ten chlap údajně pracoval?” zeptal se Anderson. „Podíval bych se, jestli tam někdo tuší, kdo to byl.”

„Zavolám sám, jakmile teď domluvíme.”

„Dobrá dohoda. Hele, co Billy, mimochodem?”

Z jakéhosi důvodu mu Clevenger nechtěl povídat, že má na krku další boj o svěření do péče. Snad nechtěl právě teď zabíhat do detailů. Nebo mu bylo trapně a obával se obvyklých slov „já jsem ti to říkal”, která si zasloužil, když šel po stopě sériového zabijáka a zároveň se pokoušel vytvořit domov problémovému teenagerovi. Opravdu nebodoval. „Dnes je to dobrý,” řekl. „Zítra, kdo ví?”

„Jednou bude.”

Clevenger zavěsil. Pak vyťukal asistenční službu a získal číslo oblastního Lékařského centra ve Venangu. Náhle si uvědomil, že sleduje velmi křehkou stopu, že se má máločeho zachytit a že už hodně riskoval.

TŘi

Jonah seděl za svým stolem v Lékařském centru v Rock Springs, před sebou čistý arch papíru a pero. Vztáhl paže nad hlavu, roztáhl prsty a nadechl se, jak nejhlouběji mohl. Cítil se tak naživu jako už dlouho ne. Vnímal, jak se mu vnitřek pokožky napíná na svalech. Když seděl zcela tiše, připadalo mu, že cítí otvírání a zavírání svých aortických a pulmonálních chlopní, jak se srdeční komory mocně svírají a pumpují krev nejen jeho, ale i krev všech těch, kteří zemřeli, aby se v něm znovu zrodili.

Terapií Marie Pierceové zvítězil nad svou vlastní ničivostí. Ještě cítil její vřelé objetí, její překypující vděčnost.

Zvítězil nad Heaven Garberovou a osvobodil malého Sama. Přímo ještě viděl, jak se kluk zubil od ucha k uchu, když s otcem odcházel z uzavřeného oddělení.

Vydechl a sáhl po peru, aby začal psát další dopis Clevengerovi. Plánoval jej odeslat, jakmile ukončí svůj záskok ve Wyomingu a vydá se před svým dalším zaměstnáním v Pidcoke v Texasu blízko vojenské rezervace Fort Hood na týden do hor.

Pohlédl na hodiny. Ukazovaly 16.27. Začal psát:

Doktoru Clevengerovi:

Skutečně jsem zažil pravou lásku, největší je moje láska k Bohu všemohoucímu, vládci vesmíru. Láskou k němu mohu milovat jiné, ať zdánlivě jakkoli démonské nebo hanebné. A modlím se, abych si jednoho brzkého dne skrze něho zamiloval sebe.

Arogantně tvrdíte, že mě otec netýral. Vyzval jste mě, abych svému tyranovi přimyslel matčin obličej. Ale já se nepustím do mentálních šarád, které ji znehodnocují. Nenechám si vymýt mozek. Protože i kdyby hrála roli v temných vzpomínkách, které mě moří, i kdyby byla v mém životě dáblem a ne andělem, stejně bych pro ni měl soucit a snažil bych se jí odpustit.

Vy a Vaše půvabná Whitney skrýváte svou ničivost za mou. Předstíráte, že je obhajitelné zničit slavnou památku mé matky, abyste mě oslabili, chytili a nakonec zlikvidovali, protože dodržujete zákony člověka. Existují však i vyšší zákony.

Všichni jsme hříšníci, Franku. Všichni jsme choří násilím. Rozdíl mezi námi spočívá v mé neustálé snaze následovat světlo.

Zrak mám teď jasný. Vy ho máte ještě zacloněný potřebou pomsty.

Ta potřeba ve Vás žije jen proto, že Vám ušla zásadní pravda; možná ze všech nejzásadnější. Je to tato pravda: jediná nenávist na světě je sebenenávist. Ta pouze nachází příhodné návnady.

Jednou z Vašich jsem já. Jsem pouze nejnovější nástroj, kterého jste použil, abyste se nemusel dívat na vraha v sobě, na toho spráskaného ponižovaného chlapce, který kdysi užíval alkohol a kokain, aby necítil svoje trápení. Mějte toho chlapce rád a v srdci najdete lásku ke mně, jako já jsem ji našel k Vám.

Není zřejmé, že byste mohl lépe vést problémového chlapce u sebe doma, kdybyste objal toho chlapce ve svém srdci?

Vidím tak jasně, že lidé, které jsem potkal na silnicích, nepoložili životy marně. Byli stupni k nebesům. A nejen pro mě. Také pro sebe. A také pro Vás, pokud tuto cestu zvolíte. Neboť my všichni putujeme vespolek k dokonalejšímu místu. V tom velikém plánu tak málo záleží na tom, který soubor masa a kostí učiní poslední krok.

Cením si slov Antonia Machada:

Minulé noci jsem snil,

oh, úžasný omyl,

že v srdci jsem měl včely,

které z mých starých selhání tvořily med.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Zastrčil arch papíru do zásuvky. „Vstupte,” zvolal.

Vešla šéfka, doktorka Corrine Wallaceová. Vypadala ještě zachmuřeněji než tehdy ráno. Zavřela za sebou. „Musíme si promluvit.”

Jonah jí viděl na očích, že něco je velmi v nepořádku. Pokynul jí, aby se posadila do křesla proti němu.

Usedla. „Nevím, jak vám to povědět, Jonahu, a tak to prostě řeknu.”

Jonah na ni hleděl a věděl. „Sam?” zeptal se a modlil se, aby neměl pravdu.

„Volala mi policie.”

Nechtěl se ptát, několik vteřin jen seděl a pouze bzučení zářivky narušovalo ticho. „Jak moc špatné to je?” zeptal se konečně.

„Zabila ho,” řekla Wallaceová. „Hank si ji nechal doma.” Oči se jí hned zalily.

„On je mrtvý? Sam je mrtvý?” Instinktivně pohlédl na hodiny. Bylo 16.50 přesně.

„Řekla policistovi, který ji přišel zatknout, že od něj chtěla jenom omluvu. Prý odmítl, a to ji postrčilo přes okraj.”

„A co Hank? Byl tam?”

„Ano. Nic proti tomu neudělal. Oba jsou obviněni z vraždy prvního stupně.”

Jonah si představil Heaven Garberovou, stopadesátikilového mamuta tyčícího se nad Samem, ječícího: „Řekni, že je ti to líto! Řekni, že tě to mrzí!” Ale statečný hoch odmítl. A jeho mlčení tu bestii ještě víc rozlítilo.

Pak, v nejhroznější myslitelné představě, Jonah viděl, jak před jeho duševním zrakem obličej Heaven Garberové splývá s tváří jeho vlastní matky s andělskýma očima podlitýma krví, s krásnými rty zkřivenými zuřivostí. Když se v duchu zase ohlédl po Samovi, viděl na podlaze sám sebe, plačícího, škemrajícího, aby už nebyl bit.

„Není vám něco?” zeptala se Wallaceová a předklonila se v křesle.

Jonah na ni pohlédl přes stůl, viděl, kdo to je. Za okamžik však i její oči splynuly s Heaveninýma. Promnul si oči. „Potřebuju trochu času. Promiňte.”

„Ovšem.” Vstala a měla se k odchodu, ale ještě se k němu obrátila. „Vy jste nic nepokazil. Chci, abyste to věděl. Nedalo se předvídat, co se stane.”

Jonah neodpověděl.

Zamířila ke dveřím.

Jakmile za ní zapadly, klesl na kolena a složil hlavu do dlaní.

Clevenger zavolal Kaneu Warnerovi v FBI a obdržel chladnou odpověď na svůj návrh, aby FBI uvážila, zda by silniční vrah mohl být psychiatr substitut.

Neztrácel čas dalším uvažováním. K večeru už mluvil s ředitelem oblastního Lékařského centra ve Venangu a jeho zástupcem, s vrchní sestrou na uzavřeném oddělení a s kanceláří nemocniční evidence. Všichni trvali na tom, že potřebují soudní příkaz, aby mohli poskytnout osobní záznamy nebo jiné informace o tom, zda nemocnice zaměstnávala či zaměstnává substituty. Dovolal se na uzavřené oddělení, ale sestra, která zvedla telefon, byla v nemocnici zaměstnaná teprve osm měsíců a popis, který jí Clevenger poskytl, jí nic neříkal.

V 18.40 večer východního standardního času se rozhodl zkusit ještě něco, jako lékař s lékařem. Žádal spojení s primářem nemocnice. Operátorka mu řekla, aby počkal, až se ozve doktor Kurt LeShan.

LeShan se ozval za pět minut.

Clevenger se snažil omluvit: „Promiňte, že vás otravuju po pracovní době.”

„Ale ne. Mám pocit, jako bych vás znal,” řekl LeShan. „Sleduju vaši práci v Times. Úžasné. Čemu vděčím za vaše zavolání?”

„Hledám podle tipu, někoho, koho jste možná měli v personálu.”

„Kdo to je?”

„Jménem si nejsem jist.”

„Aspoň něco.”

„Myslím, že ve vaší nemocnici pracoval v roce 1995. Kolem Vánoc. Asi to byl substitut.”

„Obyčejně tady aspoň jednoho máme. Doktoři nejsou k sehnání.”

„Vysoký. Delší tmavé vlasy. Modré”

„Jonah!” přerušil ho LeShan. „Jonah Wrens.”

„Můžete mi o něm něco povědět?” ptal se Clevenger.

„Mohu vám povědět tohle, byl to nejlepší psychiatr, jakého jsem kdy mezi dočasnými zaměstnanci měl. Absolutní jednička.”

„Je možné, že léčil chlapce jménem Phillip Keane?”

„Možná. Keane je tady častým hostem. Psychotik. Proč se ptáte?”

„Doktor Wrens se zřejmě představil jako Phillip Keane, aspoň jednou, ženě, kterou potkal.”

„Asi nechtěl, aby věděla, kdo je. Nejspíš si vzpomněl na příjmení Keane, tak si ho vypůjčil. Moc slušné to není, myslím. Určitě ne profesionální. Ale stěží si to zaslouží pozornost soudního psychiatra.”

„Pamatujete si, od které agentury k vám přišel?”

„Pamatuji. Ale nejdřív mi řekněte, proč ho sháníte?”

Clevenger nechtěl naznačit, že je Wrens podezřelý, když podezírán není. Oficiálně ne. Ani racionálně. Je jenom něco, co se objevilo na udičce hozené jen tak naslepo do moře milionů čtenářů New York Times.

„Dostali jsme anonymní telefonát, že doktor odpovídající Wrensovu popisu možná ví něco důležitého o silničním vrahovi.”

„Myslíte, že s ním přišel do styku? Léčil ho?”

„Možná.”

„No, jestli by tomu šílenci mohl někdo pomoct, pak tedy Jonah,” prohlásil LeShan. Uchechtl se. „Bez urážky.”

„To nic,” řekl Clevenger. „Čím je Wrens tak mimořádný?”

„Vždyť víte, jak to je. Buď to v sobě máte, nebo nemáte. On to má, bohatě. Nadání. Třetí ucho. Jemu se otevřou pacienti, kteří by s nikým jiným z personálu nemluvili. A kdykoliv jsme měli co dělat s násilníkem, všichni věděli, že k němu musí rovnou volat Jonaha. Když se k nezvládnutelnému chlapíkovi jen přiblížil, chlapík se uklidnil. Puntík. Hotovo. Něco v jeho přítomnosti je. Vysílá nějaké vlny. Velmi uklidňující. Ohromně silné.”

„Líbil se vám, i jako člověk, chci říct nehledě na jeho profesionální schopnosti?”

„Všichni ho tu měli rádi. Na něm se nemohlo nic nelíbit. Když může, pomůže. Je prostě takový.”

„A z které agentury že byl?”

„Z Communicare,” řekl LeShan. „Obracíme se téměř výlučně na ně. Je to v Denveru. Minutku, najdu vám číslo.”

Whitney McCormicková přesunula svou návštěvu v Červeném kříži na další den, aby se mohla zastavit v Lékařském centru v Rock Springs. Ve tři čtvrti na šest stiskla bzučák vedle železných dveří uzavřeného psychiatrického oddělení.

„Ano?” ozval se z mluvítka ženský hlas.

„Tady je doktorka Whitney McCormicková. Doufala jsem, že zastihnu doktora Wrense.”

„Jistě. Očekává vás.”

McCormickovou ta slova nikterak nepotěšila. Pierceová patrně Wrensovi zavolala, že bude mít návštěvu.

Vyšla sestra, pustila ji dovnitř a doprovodila ke dveřím Wrensovy pracovny. Zaklepala, nikdo se neozval, zaklepala tedy silněji. Pořád nic. Právě se chystala zkusit dveře, když se otevřely.

„Paní doktorko,” řekl Jonah, „jak vám mohu pomoci?”

McCormicková si všimla, že je ve tváři zarudlý, jako by byl právě křičel nebo plakal. I tak byl přesně takový, jak ho Pierceová popsala, člověk s tváří, hlasem a držením, jaké slibovaly pochopení. „Mrzí mě, že vás ruším,” řekla. Všimla si jeho vlnitých stříbřitých vlasů, modrých očí, dokonalé pleti, jemných odstínů jeho šedých nažehlených vlněných kalhot, hnědých semišových bot a tmavě modrého roláku. „Vadilo by vám, kdybych se na něco zeptala?”

„Vůbec ne.” Jonah se obrátil zpět do pracovny.

McCormicková ho následovala a záměrně nedovřela dveře. „Pátrám ve věci té vraždy, co se stala v hospodě v Bitter Creek,” řekla.

„Nesmyslné zabíjení,” pravil Jonah a stál k ní zády, protože rovnal knihy a desky na stole do kufru.

„Marii jste ohromně pomohl. Cítí se mnohem líp.”

Jonah dál balil.

„Ráda bych věděla, jestli jste zjistil něco, co by mohlo mít cenu pro vyšetřování,” řekla McCormicková.

„Byl to terapeutický zásah,” odpověděl Jonah. „Ne výslech.”

McCormickové neušlo ostří v jeho tónu. Chtěla ho trochu popostrčit. „S tím si poradím. Je to moje specializace. Vaše je práce s traumaty?”

Wrens neodpověděl. Naplnil kufr, zaklapl víko. Pak se k ní konečně obrátil. „Obávám se, že jste si špatně vybrala čas,” řekl. „Jednoho mého pacienta dnes zavraždila jeho matka. Nemám náladu na vyměňování poznatků.”

McCormicková strnula. „To jsem netušila, že jste ztratil pacienta. Já jsem” Zazvonil jí mobil. Hrabala se v kapse bundy, aby ho vypnula.

„Chtěla jste to vzít?” ptal se Wrens sarkasticky.

McCormicková jen zavrtěla hlavou. „Kolik mu bylo let?”

„Devět,” řekl Wrens. Odkašlal si. „Propustil jsem ho domů. Myslel jsem, že bude v bezpečí. To byla ohromná chyba. Neodpustitelná chyba.” Položil dlaně na stůl a roztáhl prsty, jako by se uklidňoval.

McCormicková si najednou uvědomila, že pracovna je skoro holá. Wrens všechno naházel do kufru na stole. „Vy dnes odjíždíte?” zeptala se. „Myslela jsem, že Marie říkala, že zůstanete ještě týden.”

„Necítím se teď zrovna moc jistý svými schopnostmi. Nikomu bych moc nepomohl.”

McCormicková se chtěla o Wrensovi dovědět víc, ale nevěděla, jak ho zaujmout. „Já mám ještě pár otázek,” řekla.

„Na co?”

„Na vaše dojmy z paní Pierceové,” bylo všechno, co ji napadlo říci.

„Podezíráte ji ze zavraždění matky?”

McCormicková zavrtěla hlavou. „Ovšemže ne. Jen se snažím být důkladná.”

„Vy chcete být důkladná,” řekl Jonah a hleděl jí do očí. „Mně dnes zemřel pacient, paní doktorko. Byl zavražděn. Vy jste možná vůči takovým věcem imunní, ale já ne. Hluboce se svými pacienty cítím.” Prošel kolem ní, otevřel dveře dokořán. „Teď bych potřeboval, abyste už šla.”

Clevenger se dovolal do Communicare, právě když se kancelář zavírala. Chvíli musel majitelku přesvědčovat, ale znala ho podle jména z Times a vyhledala Jonaha Wrense ve spisech. Přečetla všechna jeho umístění za poslední tři roky.

Nepracoval blízko žádné z těch lokalit, kde byla nalezena těla.

„Kde pracuje teď?” zeptal se Clevenger.

„Nepracuje, aspoň pro nás ne,” řekla žena.

„Pracuje pro jiné agentury?”

„Jako dnes všichni. Byla bych ráda, kdyby jen pro nás. Je to nejznamenitější psychiatr, jakého jsme kdy měli. Každá nemocnice, která ho najme, ho chce mít znovu. Ale on na totéž místo dvakrát nejde. Chce poznat nová místa, nové tváře.”

„Myslím, že to není tak neobvyklé,” řekl Clevenger a cítil se schlíple. „Proč by jinak pracoval jako substitut?”

„Upřímně? Tihle lidé nikdy nevydrží v jedné organizaci.”

„Ve vaší vydrží.”

„Se spoustou přemlouvání, věřte mi. A odstraňování problémů. Abyste mě nepochopil mylně, někteří z nich jsou velmi nadaní. Dokonce talentovaní. Ale srdcem jsou to nomádi. Nemají rádi rutinu. A nechtějí, aby se k nim lidé dostali moc blízko.”

„Vybírají si umístění?” zeptal se Clevenger.

„To je na delší hovor,” řekla žena. „Když dostaneme požadavek, zavoláme toho, kdo je další na seznamu. Když odmítne, postupujeme dál. Žádný problém. Máme spousty lékařů. Ale každá agentura je jiná. Některá prostě vyškrtne doktora, který dvě nebo tři umístění za sebou odmítl.”

„A tak.”

„Proč vlastně doktora Wrense hledáte?” ptala se.

„Jen sleduji jednu stopu.” Uvědomil si, že ten výrok Wrense neočišťuje tak, jak by měl. Vypůjčil si myšlenku doktora LeShana z venangské oblastní. „Myslel jsem, že možná léčil člověka, kterého hledáme. Ale nezdá se, že by se jejich cesty někde zkřížily.”

„Máte na mysli silničního vraha?” zeptala se žena.

„Ano, právě.”

„Prokažte mi laskavost. Až tu bestii chytíte, podřízněte mu krk dřív, než dostane šanci vyplivnout ještě další z těch nesmyslů, co píše do Times. Všechny ty žvásty o empatii, když zabíjí lidi! Já jsem už babička, prokrista, ale moc ráda bych mu sama uřízla tu jeho zasranou hlavu. To by se vidělo, kolik psychožvástů by z něj pak vylezlo.”

„Na tuhle práci by lidé stáli ve frontě,” řekl Clevenger. Dost lidí, myslel si, aby se ve většině států zachoval trest smrti.

„Dávejte na sebe pozor, doktore. Hodně štěstí. A Bůh s vámi.”

„No, dobře.” Zavěsil. Dolehla na něj tíže. Byl v koncích.

Vyťukal Andersonův mobil a zastihl ho v autě před Lékařským centrem v Rock Springs, kde čekal, až McCormicková vyjde. „Jsem na nule,” řekl. „Co ty?”

„Dostal jsem od Murphyho seznam,” řekl Anderson. „Volal jsem do pěti agentur. Nic. Dvě se mnou odmítly mluvit. Z těch tří žádná neposlala doktora do těch míst, kde ten chlap vraždil.” Odmlčel se. „Já nevím. Možná nemíchá práci s potěšením.”

To klišé zapnulo něco v Clevengerově mysli: že uvádět v souvislost vrahova pracoviště s místy jeho činů je vůbec chybné. Nesrovnává se to s profilem, který Clevenger spolu s FBI vytvořil, s profilem člověka, který potřebuje blízkost jiných, který zabíjí, když nemůže naplnit potřebu důvěrnosti jiným způsobem.

„Jsi tam?” ptal se Anderson.

„Máš naprosto pravdu,” řekl Clevenger.

„Jasněže mám. Ale v čem?”

„Když pracuje, nezabíjí. Nepotřebuje to,” řekl Clevenger. „Přiblížit se k pacientům uspokojí jeho hlad po intenzivních lidských vztazích. Lidé mu odhalují duši. Zabíjí mezi dvěma zaměstnáními. Tehdy se cítí nejvíc izolovaný, nejvíc sám. Tehdy nemá nic, co by ho odvádělo od jeho vlastního trápení. Všechna traumata z dětství, která se snaží pohřbít, hrozí, že prorazí do jeho vědomí.”

„Ale tvoje dopisy ho mohly přivést ke změně. Možná mu tentokrát, ve Wyomingu, pacienti nestačili.”

Clevenger s ním souhlasil. Nejpravděpodobnější místo, kde vrah asi udeřil „při zaměstnání”, byl Bitter Creek. Rozklížený, neschopen uklidnit se ani prací, mohl ujet. A jestliže tomu tak bylo, nemohl prchnout. Nemohl riskovat, že vzbudí podezření. Musel zůstat na místě, dokončit svůj měsíc nebo dva, jako by se nic nestalo. Instinkty Whitney McCormickové byly v tomto ohledu správné. „Je to možné,” řekl Clevenger. „Je to jen dohad, ale mohl by být tam někde nablízku.”

„Začnu obvolávat všechny nemocnice kolem, jestli nemají na substituci psychiatra.”

„Třeba to budou vědět i operátorky. Jestli ne, žádej přímo uzavřené psychiatrické oddělení.”

Právě v tu chvíli spatřil Anderson McCormickovou vycházet z nemocnice a rychle kráčet k najatému autu. „Whitney tady právě skončila,” řekl Clevengerovi. „Zdravá a celá. Zašla sem, na Lékařské centrum v Rock Springs, ale dlouho se nezdržela.”

„Tuším, že hledala substituta,” poznamenal Clevenger.

„Já si zkontroluju, kde všude byla.”

„Zavolej mi, jestli cokoliv zjistíš.”

„To víš, že zavolám.”

Clevenger zavěsil a zavolal na mobil Whitney McCormickové. Telefon zazvonil jen jednou a ozval se zaznamenaný vzkaz. Měla vypnutý mobil. „Hned mi zavolej,” řekl Clevenger. „Je to důležité.”

ČTyŘi

McCormicková z auta pozorovala východ z nemocnice. Nebyla si jistá, co si má o doktoru Wrensovi myslet. Na jedné straně odpovídal profilu silničního vraha, běloch středního věku, pohledný, který se dovede velmi rychle sblížit s lidmi. Cestuje po zemi. Jeho hlas má opravdu hypnotický účinek, o jakém mluvila Marie Pierceová. Na druhé straně zřetelně trpí ztrátou malého pacienta. Nechybí mu empatie. Cítí vinu. Není na něm nic, co by působilo vypočítavě; nesnažil se Marii Pierceovou, ani nikoho jiného, zatahovat do smrti Sally Pierceové.

Také si těžko dovedla představit tu šťastnou náhodu, že by našla silničního vraha na krok od dcery jeho oběti. Ale věděla, že to neznamená, že ho nenašla. Případ psychotického odstřelovače se kdysi vyřešil po tipu sděleném FBI. Jiní zabijáci byli dopadeni deset let po vraždě, když přecházeli na červenou nebo měli na sobě košili oběti, nebo se po dvaceti letech o vraždě zmínili známému v rehabilitačním centru pro drogově závislé.

Nevychutnával silniční vrah příležitost mluvit s Marií Pierceovou? Necítil třeba vřelost k potomkovi své oběti?

Napadlo ji, že zavolá Kaneu Warnerovi o ochranu, ale uvědomila si, jak amatérsky bude vypadat, jestli vyjde najevo, že Jonah Wrens je nevinný, dobrý lékař konající svou práci. Chtěla přece znovu získat ztracenou pozici; mrhat zdroji FBI kvůli slušnému člověku, zdrcenému zármutkem nad ztrátou devítiletého pacienta, by jí žádnou výhru nepřineslo.

A nakonec, dokud si není jista, že případ vyřešila, nemůže Warnerovi prozradit, že na něm ještě pracuje.

Potřebovala se o Wrensovi dovědět víc. A nemohla si vybrat, kdy začít s pátráním. Věděla, že je-li Wrens vrah, pak se octla v koncích. Wrens může kdykoli odjet z města, uniknout do hor na celé měsíce, nebo navždycky.

Čekala na nemocničním parkovišti pětadvacet minut, než se Wrens vynořil z létacích dveří s aktovkou a kufrem, který předtím balil. Nastoupil do svého BMW, nastartoval a odjel.

McCormicková nastartovala též a jela za ním.

Jonah pozoroval její reflektory ve zpětném zrcátku. Snažil se uhodnout, jaké s ním Bůh má plány, pochopit, proč mu seslal ženu plnou zla právě v den, kdy mu odejmul tak nevinného chlapce jako Sam.

Nakonec si dokázal z takové symetrie vybrat jediné poselství, že dobro a zlo se neustále střídají, že rozhodující boj mezi nimi není jediná bitva, ale trvalé zápasení, že smrt anděla je od věků do věků vyrovnávána smrtí ďábla.

Je možné, že byl od začátku Jonahovým úkolem odchod McCormickové z tohoto světa? Vztáhl ruce ke Clevengerovi s vědomím, že se tak nakonec dostane k McCormickové? Je jeho zmrtvýchvstání jako nevinného možné jen po záhubě té lovkyně? Přivolala na sebe boží hněv?

Poetičnost toho byla prostá: bude mu odpuštěno, jakmile odstraní z planety takovou, jako je ona, nezasluhující odpuštění.

Cítil, jak ho zaplavila vlna klidu, jako by se jeho dlouhá a mučivá pouť chýlila ke konci. Poslední míle jeho cesty k vykoupení je možná ta, kterou právě projíždí.

McCormicková sledovala Wrense k motelu Ambassador, viděla, jak parkuje před číslem 105. Zaparkovala v mezeře o dvacet metrů dál. Vystoupil z X 5, zmizel v pokoji.

Sáhla si k lýtku, přesvědčila se, že má v pouzdře pistoli. Pak vystoupila. Přitom viděla, že na parkovací místo o pět metrů dál zajíždí North Anderson. Pohlédl na ni, pak rychle odvrátil pohled. To potvrdilo její podezření, že je sledována.

Jen Clevenger věděl, že je ve Wyomingu. S jeho parťákem se nikdy nesetkala, ale věděla, že je černoch. Pohlédla na jeho SPZ, viděla, že auto je z půjčovny.

Přešla k němu, zaklepala na okno.

Stáhl je. „Mohu vám s něčím pomoct?” zeptal se tak ledabyle, jak jen dovedl.

„Vy jste asi North Anderson,” řekla.

Anderson nepovažoval za nutné protestovat.

„Řekněte Frankovi, že jsem už velká. Nemusí mi být pořád za zády.”

„Frank se, myslím, domnívá, že máte pravdu v tom, že se tu někde vrah pořád ještě pohybuje. Jestli to tak je, třeba byste ráda měla někoho za zády.”

Letmo ji napadlo, že by mohla Andersona informovat o Jonahu Wrensovi, ale nechtěla před ním nebo před Clevengerem vypadat hloupě. Chtěla, aby ji nechali jednat samotnou. „Chci říct, jestli to opravdu chce,” řekla, „zavolám mu a povím mu podrobně, co se děje v motelovém pokoji.” Usmála se. „Ale já tady nejsem pracovně. Tak co kdybyste se vytratil? Nějak mě momentálně deptá myslet na to, že jste tady.”

Anderson přikývl, zaražen její přímostí.

Šla k číslu 105, zaklepala na dveře.

Wrens otevřel za pouhých několik vteřin. Byl bos, rozcuchaný, měl skleslá ramena, rozepnutou košili, odhalující jeho ploché břicho. Rukávy měl vykasané, ponožky a opasek držel v ruce. Vypadal jako hladový a vůbec ne nebezpečně. „Opravdu se potřebuji vyspat,” řekl. „Jistě by to mohlo počkat do rána.”

„Chápu,” řekla McCormicková. „Nezdržím vás déle než pět minut. Slibuji.”

Vypadal neochotně.

„Je to důležité.”

Wrens zavřel oči a zhluboka se nadechl, jelikož se mu před očima vynořila představa, jeho nůž na krku McCormickové, její vlasy v jeho pěsti. Otevřel oči a viděl ji stát před sebou. Ďábel u jeho dveří. „Omlouvám se, že jsem byl v nemocnici strohý. Prosím, pojďte dál.”

Nyní váhala McCormicková. Neboť zahlédla něco, co ji znepokojilo, řadu vybledlých vodorovných jizev na Wrensových předloktích.

Věděla, že by ty jizvy mohly mít nevinné vysvětlení. Ostnatý drát na plotě, který Wrens v dětství přelézal. Rozpálená mříž. A i kdyby se Wrens v dětství nebo v dospívání záměrně pořezal, jistě by nebyl prvním psychiatrem s minulostí psychického traumatu.

A přece, jestliže ty jizvy pocházejí z řezání, znamená to, že Wrens kdysi utrpěl vážné trauma. A že jediný způsob, jak získat pocit vlády nad svým trápením, bylo způsobit si poranění. Pak mohl klidně pozorovat, jak krvácí, úplně odpoután od svého trápení, a od základního vzteku na jiné. Není to profil silničního vraha?

„Paní doktorko,” řekl Wrens, „vy sama vypadáte unaveně. Co kdybychom se sešli zítra? Třeba někde na snídani.”

„Ne,” odmítla. Napjala lýtko, aby na něm cítila pistoli. „Mně je dobře.” Šla dovnitř.

Když procházela kolem Wrense, zavřel dveře. A jakmile k němu byla zády, neztrácel ani okamžik, přehodil jí kolem krku opasek a strhl ji k zemi.

Sáhla po pistoli, ale Wrens odkopl její ruku od nohy, pak utáhl opasek, škrtil ji, takže instinktivně popadla kůži svírající její hrdlo. Poklekl rozkročmo nad jejím křížem. Cítila jeho ruku na svém kotníku, pak se ruka posunula výš a uchopila její zbraň. Převrátil ji na záda a vrazil jí hlaveň do úst.

Obrátila se trochu na bok.

„Jaká je vaše první otázka?” zeptal se. A utáhl opasek.

North Anderson seděl v autě před motelem Ambassador a představoval si, že se v pokoji 105 odvíjí docela jiná scéna. Sledoval přece McCormickovou, která sledovala muže, velmi pohledného lékaře ve velmi drahém autě, až do motelu. Zaklepala na jeho dveře, přivítal ji polooblečený, pak zmizela v jeho pokoji.

Andersonovi připadalo, že McCormicková možná narazila na někoho, s kým studovala, a rozhodla se zopakovat si minulost.

V každém případě měla pravdu: nic mu do toho není. A jistě se o tom nezmíní Clevengerovi.

Nehodlal se ale ani vytratit. Bude ji muset sledovat daleko obezřetněji, ale to zvládne.

Odhadl, že má trochu času, než McCormicková zase vyrazí na silnici. Pohlédl na motelovou kavárnu blízko výjezdu. Měl hlad a při číhání před motelem si připadal dost divně.

¦

Whitney McCormicková se probudila na Jonahově matraci, připoutaná na rukou i na nohou, a Jonah na ni zíral ze židle u postele. Snažila se uvolnit, ale marně. Zkroutila zápěstí, aby se podívala na hodinky, zjistila, že byla v bezvědomí necelých deset minut.

„FBI ví, že jsem mířila sem,” řekla. „To vám neprojde, pusťte mě.”

Jonah se usmál. „Vy byste mě pustila, kdybyste mě chytla?”

Neodpověděla.

„Řekla byste mi, abych šel do pekel.” Odmlčel se. „Mám pravdu?”

McCormicková s očima dokořán přihlížela, jak Jonah otvírá zavírací nůž a drží čepel nad jejím obličejem.

„Chcete, abych v příštím dopise do Times něco sdělil vašemu otci, Whitney?” tázal se. „Vím, že bych ho měl považovat za spoluspiklence číslo jedna. Nějaký nedostatek ve vaší výchově určitě přispěl k tomu, že z vás vyrostla žena bez empatie. Přesto bych rád udělal, co se dá, abych zmírnil jeho bolest. Ztratit ženu, pak dceru” Hluboce vzdychl. „Jak se z toho člověk vzpamatuje?”

McCormicková viděla, že ji Jonah hodlá zabít. Prosby by ho jen povzbudily, zdůraznily by její postavení oběti a jeho jako mocného. Potřebovala, i když spoutaná, získat vládu nad situací. „Tady nejde o mě,” řekla. „To je právě to smutné.”

Jonah přiložil ostří nože k jejímu hrdlu. „Tak tohle zní jako popření. Věřte mi, až ucítíte téct svou krev, budete vědět, že se to děje s vámi, ne s někým jiným.”

„Jde o vaši matku, Jonahu. Frank se vám snažil pomoct, abyste to viděl. Vy jste příliš zbabělý, než abyste otevřel oči. To ona se neuměla vcítit do vás. Týrala vás.”

Přitlačil nůž, aby poškrábal, ale neprořízl pokožku. „Bůh je můj pastýř. Nebudu míti nedostatku. Provází mě”

Strach, zlost a vůle žít roztočily mysl McCormickové na plné obrátky. Měla pocit, jako by se jí přehříval mozek.

„Vzkřísí mou duši. Ano, ačkoliv”

Něco jí naskočilo. Chlapec, který toho dne zemřel, kterého zabila vlastní matka. Jonahem to opravdu otřáslo. „Pomyslete na svého pacienta, který byl dnes zavražděn,” řekla. „Copak nevidíte, proč vás to tak zdrtilo? Poslal jste ho domů umřít, Jonahu. To vy jste ho zavraždil.”

Jonah ustal v modlení, zavrtěl hlavou. „Sam zemřel, abych viděl, že jste měla zemřít vy. Sloužil boží vůli. Teď je v nebi.”

„Vy jste věděl, jaká je jeho matka,” trvala McCormicková na svém. „Hluboko uvnitř jste přesně věděl, co se stane. Předtím ho tloukla. S tím nepřestala. Jen se to zhoršilo.”

Jonah přitlačil nůž tak, že prořízl pokožku.

McCormickové se točila hlava, ale věděla, že nemůže polevit. „Ztratil jste toho chlapce, protože myšlení na to, co se s ním stane, by vám připomnělo, co se dělo s vámi. To bití. Namluvil jste si, že bude v bezpečí. Nejspíš jste o tom přesvědčil i jeho. Poslal jste ho do pekel místo sebe.”

„Sbohem, Whitney.” Posunul čepel asi pět centimetrů po jejím hrdle. Z rány začala prýštit krev.

Chtělo se jí vykřiknout, ale věděla, že by ji pak okamžitě zabil. „Já dnes umřu, Jonahu. Proč bych lhala?” Sebrala odvahu. „Vy jste toho chlapce zabil.”

Nervózně zamžikal.

„Za každou tou vraždou je vaše matka,” pokračovala. „Vy ve skutečnosti chcete zabít ji. A proto nebudete nikdy vykoupen. Protože raději zabíjíte neznámé lidi, než byste čelil pravdě, to ona vás zničila, ale vy se mstíte na jiných, protože se jí pořád ještě bojíte. Jste zbabělec.”

Jonah posunul nůž podél jejího krku o dva a půl centimetru. Krvácení zesílilo.

„Vy jste toho chlapce dnes zahubil.”

„Ne,” řekl Jonah nejistým hlasem. Oči se mu zalily, když pomyslel na to všechno, co namluvil Samovi: Umím číst myšlenky. Jsi superhrdina. Máš všechnu sílu.

McCormicková se odhodlala ke konečnému riziku, dát zase na svou intuici a zdrtit Jonaha pravdou, přivést ho do psychotického stavu. Vzpomněla si na jeho dopis Clevengerovi. A začala hrát jeho matku. „Ta tvoje posraná oslava v parku,” řekla řezavým hlasem plným zloby. „Měls hezkou narozeninovou oslavu s těma tvejma zatracenejma kamarádama?”

Zdál se být zasažen ještě více.

Tlačila dál. „Kde si myslíš, že na to máme brát prachy, ty malej parchante?”

Při posledním slově nabyla Jonahova tvář výrazu nesmírného utrpení.

„A teď, když už se stalo, seš samá vejmluva,” řekla. „No, já tě naučím. Ať máš proč brečet!”

Vyloženě cítil krev, kterou měl náhle v ústech, když ho matka fackou srazila k zemi, rozšlapala autíčka. Jazykem si ohmatal zuby, připadalo mu, že se viklají.

Hleděl na McCormickovou a viděl matku.

„Ty parchante!” řekla.

Zavřel oči. A viděl, jak matka rozevírá náruč a volá ho k sobě. Vzpomněl si na teplo, které se mu rozlévalo celým tělem při zvuku jejího hlasu, když byla klidná, na tu zvláštní clonu uspokojení, kterou může dítě zakrýt jenom matka. Vzpomněl si, jak k ní běžel, objal ji a ona jeho.

Ale pak se vetřela jiná vzpomínka, vzpomínka na něco, co cítíval, matka celá ztuhla, její něha zmizela, paže se napjaly a odstrčily ho. A když na ni pohlédl, viděl, že se z její tváře vytratila veškerá láska a zanechala za sebou jenom nenávist. Viděl, jak se její ruka pomalým rozmachem blíží k jeho hlavě.

A pak viděl ještě něco jiného, koutkem oka, muže, který scéně přihlížel. Muže ani starého ani mladého. Možná padesátníka. Muže věkem blízko jeho nynějšímu věku. Muže, který má jako on široké čelo a světle modré oči. Muže, který se jen dívá, ani se neraduje z Jonahovy ubohosti, ani ho nechrání.

Obrátil se a viděl, že se k němu matčina ruka blíží, pak vzhlédl zase k jejímu obličeji a chtěl vědět, proč, proč ho objímala, a potom bila, proč ho milovala, a pak vykládala, jak ho nenávidí. „Proč?” zeptal se nahlas. „Proč jsi mi to dělala?”

McCormicková k Jonahovi vzhlédla. Viděla, že ztratil kontakt s realitou. „Protože jsem nemocná, Jonahu,” odpověděla jemně. „Nevidíš to? Já za to nemůžu.”

Po tváři mu skanula slza. Je to tak prosté? ptal se sám sebe. Měl Clevenger po celou dobu pravdu? Schizofrenická matka. Schizofrenický syn. Dobro a zlo, temnota a světlo, léčitel a zabiják v jednom těle? Nebyly ty jeho nepotlačitelné impulzy ničit a mimořádné impulzy milovat nic jiného než vrcholy a nejnižší body hladiny dopaminu a norepinephrinu v jeho mozku?

„Udělala jsem, co jsem mohla,” řekla McCormicková. Teď Jonah plakal. Neboť viděl, že opravdu Sama poslal domů na smrt. Namlouval si, že Hank dá přednost synovi před sadistickou manželkou. A to byla jeho fantazie.

S Jonahem to tehdy takhle nebylo. Jeho otec nakonec odešel a nechal ho s bestií samotného. Teď si na to vzpomněl tak jasně, jako věděl, že má ruce a nohy, oči a uši. Byla to nedílná část jeho samého, dlouho potlačovaná, ale nyní zase živá.

Jonaha nikdo nezachránil, a Sama také ne.

Zabil toho chlapce, když se pokusil zopakovat svou životní historii tak, aby dobře dopadla.

Shlížel na McCormickovou a viděl tam ležet svou matku. A nejen její tvář. Její široká ramena, silné paže. „Nemůžu ti odpustit,” řekl. „Měla sis najít pomoc. Nemohlas očekávat, že tě uzdravím. Byl jsem malé dítě.”

„Nechtěla jsem ti ubližovat,” řekla McCormicková. „Milovala jsem tě.”

„Já jsem tě taky chtěl milovat,” zakňoural a zavřel oči. „Ale”

„Prosím, odpusť mi.”

Zavrtěl hlavou. „To může jen Bůh. Musíš jít k Bohu.” Otevřel oči a shlédl na McCormickovou. A maska jeho matky jí sklouzla. Viděl McCormickovou jako tu, kým je. Lovkyně. Popadl ji za vlasy, zvrátil jí hlavu dozadu, skláněl se nad ní. „Odpustíš mi, Whitney?” ptal se.

Pohlédla na nůž v jeho ruce, pak jemu do očí a viděla svůj vlastní odraz. Neřekla ani slovo.

„Řekni, že mi odpouštíš.”

Myslela na otce, na jeho drtivou, nevýslovnou bolest nad ztrátou dcery a cítila, jak se v ní vzdouvá vlna zuřivosti. Tak veliká, jako byla Jonahova. „Nashle v pekle, parchante mizernej,” řekla.

Usmál se, pak se zasmál hrůzným démonským smíchem a nakonec se zase rozplakal. „Ty nejsi zrovna vyléčená,” řekl. Zavrtěl hlavou, upustil nůž na matraci. „Všechno má svůj čas. Bůh je trpělivý.” Vstal, přešel ke své aktovce, vyndal dvě ampule a injekční stříkačku, vrátil se k posteli.

McCormicková viděla nálepky na ampulkách, tekutý thorazin a versed, obojí silná sedativa. Ve vysokých dávkách mohou být smrtelná. „Ne,” řekla. „Prosím.”

Jonah nabral do stříkačky obě tekutiny. Přiložil jehlu k jejímu stehnu, zabořil hluboko do svalu a vypustil obsah. „Sbohem, Whitney,” řekl zase. „Doufám, že najdeš cestu do nebe. A že se tam zase uvidíme.”

Chce se zabít? myslela si. Vražda a sebevražda?

Hlava jí ztěžkla. Těžce se jí dýchalo. Snažila se myslet na to, kdo asi zavolá jejímu otci, co se stalo. A doufala, že to bude Clevenger.

„Je na čase, abych šel domů,” slyšela říkat Jonaha. „Je načase, abych přestal utíkat od pravdy. Díky, žes mi pomohla to zahlédnout.”

Clevenger právě položil telefon, aniž prorazil do další agentury pro migrující lékaře, když telefon naléhavě zazvonil. Zdvihl ho. „Clevenger,” hlásil se.

„Kane Warner.” Nedal mu čas na odpověď. „Začal jsem sledovat to substituování.”

„A?”

„Něco se objevilo. Nejsem si tím úplně jistý, ale vypadá to správně.”

Náhle byl Clevenger zase členem týmu. „Ven s tím.”

„Poslal jsem agenty prověřit jedenáct umísťovacích služeb na východním pobřeží. Žádná z nich neposlala psychiatra do všech těch lokalit, kde se našla těla. Jen jedna poslala psychiatra do jedné. Jednu osobu. Jenže ta osoba je sedmapadesátiletá žena.”

Clevengerovy naděje poklesly. Sleduje snad Warner myšlenku, že silniční vrah je žena? „To jste zjistili?” zeptal se.

„Počkejte. Vy si myslíte, že volám pronic zanic.”

„Jsem utahaný.”

„Počkejte. Zjistili jsme tohle: Jedna z těch agentur, kam jsem osobně volal, má ředitele, který ji vede asi dvacet let. Profesionál, v Orlandu na Floridě. Wes Cohen. Opravdu se do toho pustil, strávil pár hodin u počítače. Když volal zpátky, řekl mi, že má pro mě odpověď, ale ne na to, na co jsem se ptal.”

„Jak to?”

„Neumístil psychiatra v žádném z těch měst blízko míst činu. Ale když už se do toho dal, tak různě pátral v databázi. Zaznamenává taky, kdy některý doktor umístění odmítne. Pět odmítnutí, a vypadne ze seznamu. To je jeho pravidlo. A našel psychiatra, který odmítl čtyři z těch měst, kde jsme našli těla.”

„Čtyři ze čtrnácti. Skoro třicet procent.”

„Jaká je pravděpodobnost? Možná ten chlap nechce nic mít s místy, kde zanechal oběti. Možná na ně pomýšlí jako na spálenou zemi.”

„Možná,” přisvědčil Clevenger. Vypadalo to správně, ale bylo to na tenkém ledě. Zase měl ten tísnivý pocit, že je v koncích. „Jak se ten psychiatr jmenuje?”

„Wrens. Jonah Wrens.”

Clevengerovi se rozbušilo srdce.

„Bystrý chlap, ale divný, podle Cohena,” pokračoval Warner. „A představte si, mezi zaměstnáními tráví všechen čas lezením po horách. Všechnu poštu si dává posílat ke své matce do Montany.”

Clevenger začal přecházet sem a tam. „Je teď zaměstnán v nějaké nemocnici?”

„To mě právě zaujalo. Je v Lékařském centru v Rock Springs ve Wyomingu. Jednapadesát kilometrů od Bitter Creek.”

„To je náš chlap,” prohlásil Clevenger. „Jsem si jist. Já toho na něj mám ještě víc.”

„Poslal jsem tam agenty.”

„Whitney tam už čmuchá,” přiznal Clevenger. „Přijela tam včera. Chtěla ten případ uzavřít sama, něco dokázat, myslím vám, nebo možná mně. Já nevím. Rozmlouval jsem jí to.”

„Vy si snad děláte srandu. Kde je?”

„Bydlí v hotelu Marriott Courtyard v Bitter Creek. Můj parťák North Anderson tam jel, aby na ni dohlédl.”

„Dobrý tah,” řekl Warner, „Jestli chcete, vypravte se do Loganu a já pro vás pošlu letadlo na terminál Cape Air a poletíte. Až toho chlapa chytneme, měl byste být u toho. Zasloužíte si to.”

To byla olivová ratolest, kterou Clevenger bez potíží přijal. „Už jsem na cestě.” Popadl plášť a utíkal.

Cestou na letiště zavolal Andersonovi, aby ho informoval.

Anderson se ozval ze sedadla u pultu kavárny. „Máš popis?” zeptal se, když vyslechl informaci.

„Asi 180 centimetrů. Prošedivělé vlasy po ramena. Modré oči.”

„Ježíši Kriste,” pravil Anderson a vyrazil k hotelovému pokoji. Všiml si, že Jonahovo auto je pryč. Vykopl dveře, spatřil na posteli ležet McCormickovou. Očima přejel místnost, aby se ujistil, že je Wrens opravdu pryč. Zkontroloval koupelnu. Prázdná. Vrhl se k McCormickové. Nemohl ji probudit. Sáhl na zápěstí, nahmatal slušný pulz. Pak ji odvázal, jemně jí zvrátil hlavu dozadu, aby uvolnil dýchací cesty, a naslouchal dechu. Dýchala.

Všiml si dvou prázdných ampulí na nočním stolku, vyndal mobil a ťukal 911.

„Policie Bitter Creek,” ozval se ženský hlas. „Tento hovor je monitorován.”

„Potřebuji ambulanci. Motel Ambassador. Mám tu ženu v bezvědomí po drogách.”

McCormicková zaslechla poslední větu a otevřela oči.

„Pokoj 105,” řekl Anderson operátorce.

„Jonah Wrens,” šeptla McCormicková s námahou.

Anderson se k ní obrátil, viděl, že na něj hledí. Oddechl si úlevou. „My víme,” pověděl jí. „Stovka agentů prohledává celé okolí.”

„Jede domů,” řekla, jako by se rozpomínala na něco ze sna.

„Domů?”

Najednou si byla naprosto jista, kam Wrens zamířil. „Zjistěte, kde žije jeho matka. Jede ji zabít.”

PĚT

Great Falls, Montana

1.20 ráno

Jonah Wrens usedl na odřenou zelenou pohovku v obývacím pokoji, kde prožil dětství, a hleděl přes prostý dřevěný kávový stolek na ženu, která ho od narození vychovávala. Stěna za ní byla pokryta krucifixy, které za léta nashromáždila, dárky od rodiny a přátel a od rodičů žáků čtvrté třídy, které čtyřicet let učila na místní základní škole.

Vzal do ruky šálek čaje, který mu připravila, a když srkal, obrátil se a pohlédl z okna. Stěží mohl rozeznat stín policejního vozu čekajícího před domem rančového stylu, čekajícího bezpochyby na další lovce. Zahnali ho do kouta. Nebo si to mysleli.

„Já jsem tak ráda, žes mě probudil. Stýskalo se mi po tobě,” řekla žena melodickým hlasem, mnohem mladším než na jejích devětasedmdesát let. „Tentokrát jsi byl tak dlouho pryč. Půl roku. To tě určitě opravdu potřebovali.”

„Také jsi mi chyběla,” řekl Jonah.

Myslel to tak. A přece to byla i lež. A věděl to, protože mluvil s dvěma různými ženami.

Bylo divné, jak mohla žít víc než jedním životem. Tady byla jeho matka, sedmdesát devět let, šedivá a churavá a úžasně laskavá, zbožná žena, smiřující se se světem, který možná za rok nebo za deset let opustí. Matka, po které se teskní. Matka, ke které se člověk vrací domů. A přece věděl, že někde uvnitř ní je matka, která ho týrala, psychopatka, která se zmítala mezi láskou a nenávistí k němu, která ho utěšovala i terorizovala, dokud se všechna zbloudilá spojení v jejím mozku či mysli či duši nevypálila.

Snad ji uzdravil čas. Nebo možná byl její obrat k náboženství opravdový. Možná se znovu zrodila.

Iracionální byl vztek, který teď cítil vůči té ženě, přinášející mu čaj. Působil mu bušení srdce a tepání v hlavě a přesně takový hlad, jako když na silnicích lačnil po důvěrnosti. A teď sice znal zdroj toho lačnění, ale znalost je nezahnala.

Něco v jeho psýše se od samého začátku nepodařilo. Jeho potřeba důvěrnosti byla dravá a nenasytná bestie, pořád řvoucí po lásce, po náručí, aby neutonul v hrozném napětí, která matka bude určitého dne, v určitou hodinu a minutu doma, anděl, nebo ďábel.

„Měl jsi mnoho zajímavých případů?” ptala se matka.

„Několik,” odpověděl. Usmál se skrze svou bolest. „Hocha jménem Sam Garber. Ten byl nejzajímavější. Moc statečný kluk s velkými problémy.”

„A tys mu pomohl.” Zírala na něj s láskou. „Jeho rodiče ti jsou určitě vděční.”

„Ne,” řekl Jonah. „Nemohl jsem mu pomoct.”

„Ale jdi. Ty jsi na sebe vždycky tak přísný.”

Zavrtěl hlavou. V očích měl slzy.

„Jonahu? Co se stalo?”

Slyšel po ulici přijíždět další auta. Vstal a šel ke dveřím, viděl, jak dva černé vozy, vozy jednotek rychlého nasazení, parkují vedle policejního. A pozoroval, jak se z nich vyhrnuli muži v černém s puškami. Obrátil se zase k matce. „Nalila bys mi ještě šálek čaje?” zeptal se. „Potom ti všechno povím.”

Pomalu vstala, bolestí v kloubech stáhla obličej. Kvůli cukrovce měla špatné nohy, ale její milovaný syn chtěl druhý šálek čaje. A to bylo její potěšení po dlouhém životě plném muk. Na to čekala, když byl na cestách. Až pro něj bude moci svařit vodu, dát do šálku čajový sáček, přidat trochu cukru, trochu medu, jak to má rád. Prát mu prostěradla, žehlit oblečení. Věci prosté, ale významné. Láskyplné. Malé, neurčité omluvy za to, jaká kdysi byla, za zrůdné chování, kterým ho zklamala.

Když stála nad sporákem, bylo jí horko a točila se jí hlava. Utřela si čelo. Možná mi klesl cukr v krvi, myslela si. Asi by pomohlo trochu medu. Vyndala z kuchyňské zásuvky lžičku, nabrala ze sklenice a vložila si sladkou lepkavou hmotu mezi rty. Bylo to dobré a cítila se líp.

Když se obrátila, stál za ní Jonah s otevřeným nožem v ruce.

„Jonahu?” zeptala se. „Co to děláš?” Ale věděla to.

Přistoupil blíž a objal ji.

Hlava se jí zatočila silněji. Nepokoušela se o útěk jen proto? Nevěděla. Nebo proto, že bylo tak příjemné cítit kolem sebe synovy paže. Protože byla opravdu unavená a opravdu se jí po něm stýskalo a opravdu ho milovala.

Náhle oknem vpadly dovnitř paprsky světla. A Jonah si uvědomil, že zaclání matce oči před tím náporem. Nevěděl, jestli ten ochranitelský instinkt je reflex, který má v sobě zakotvený. Dětský instinktivní impulz chránit svou vlastní krev. Nebo to možná byl další trik ďábla, který ho měl znervóznit a odradit od činu.

Za několik okamžiků slyšel Jonah jako ve snu Clevengerův hlas. „Jonahu, tady je Frank Clevenger. Vyjděte ven, nikdo vám neublíží.”

Snad, myslel si Jonah, byl celý jeho život jen sen. Snad už nastane ráno. Odnesl matku do pokoje, posadil ji na gauč. Nebránila se, neprosila.

„Jonahu,” halasil Clevenger, „jiné východisko není.”

Jonah si sáhl k lýtku, vytáhl pistoli McCormickové. Zamířil na jedno z oken v přední části domu, natáhl kohoutek a okno se roztříštilo. „To jsem nevěděl, že konáte návštěvy v bytech, Franku,” houkl. „Je mi ctí!”

„Takhle to nesmí skončit!”

„Ovšemže to tak skončí. Vy to víte.”

Deset, patnáct vteřin bylo ticho. „Nevyjdete-li ven,” řekl Clevenger nakonec, „pusťte mě dovnitř.”

Jonah se zhluboka nadechl. Na myšlence, že se Clevenger bude dívat, jak končí jeho „terapie”, bylo cosi nepopsatelně krásného. Usmál se nad úžasnou boží poetičností. „Je otevřeno,” zvolal. „Slibuji, že se vám nic nestane. Máte mé slovo. Bůh je mi svědkem.”

Clevenger zvolna prošel dveřmi do domu a viděl Jonaha sedět na gauči vedle matky, vinout ji k sobě, s nožem na jejím hrdle. Vedle něj na polštáři ležela pistole. „Zavřete dveře,” řekl Jonah.

Clevenger za sebou zavřel.

„Konečně jsme se setkali.”

„Konečně,” přisvědčil Clevenger a přistoupil o několik kroků blíž.

„To stačí,” řekl Jonah. Jeho ruka sklouzla k pistoli.

Clevenger se zastavil. „Ještě jsme neskončili. Promluvme si.”

Jonah zavrtěl hlavou. „Musíme se tomu postavit tváří v tvář, Franku. Jsme vyčerpaní. Oba. Byla to dlouhá cesta.”

„Co chcete?”

„Myslím, že to, co jsem chtěl vždycky.” Usmál se a zdvihl nůž.

Clevenger s hrůzou přihlížel, jak si Jonah čepelí nože přejel přes dlaň a způsobil si hlubokou zející ránu. Vzal matku za ruku a rozřízl jí dlaň stejným způsobem.

Cukla sebou, ale dokázala nevykřiknout.

Pak jí Jonah přiložil nůž zase na hrdlo a vzal její pořezanou ruku do své. Zavřel na okamžik oči, hluboce vzdychl jako ve snu, pak oči zase otevřel.

„Dejte mi ten nůž, Jonahu. Pojďme spolu odtud. Teď vidíte pravdu. Už dost.”

„Tak to bývá často,” řekl Jonah, „ale ne vždycky.” Přitiskl čepel nože na matčino hrdlo pevněji.

„Nedělejte to,” řekl Clevenger. „Ke všem těm vraždám došlo proto, že jste byl vůči své zuřivosti slepý. Neovládal jste se. K téhle ne. Tuhle vám Bůh neodpustí.”

Jonah na Clevengera pohlédl se sympatií. „Vykonal jste dobrou práci, Franku. Ohromnou. Ale některé lidi nemůže uzdravit člověk, ani člověk jako vy. Nebo já. Některé lidi může uzdravit jen Bůh.” Něžně políbil matku na tvář.

„To je v pořádku, Jonahu,” řekla s opravdovou láskou v hlase. „Udělej, co musíš.”

Jonahovi se zalily oči. „Co jsi říkala?”

„Odpouštím ti.”

Rozplakal se.

„Je to moje vina, Jonahu,” řekla.

„Pojďme,” vyzval ho Clevenger.

„Jel jsem ji zabít,” řekl Jonah a skrze slzy se usmíval. „Přijel jsem. Ale ta žena, kterou jsem hledal, ta zlá? Ta už tady nežije. Víte proč?”

Clevenger neodpověděl.

„Ovšemže to víte. Protože je ve mně.”

Clevenger viděl, jak se Jonahova ruka sune k pistoli. Viděl jeho mírný, skoro nevinný úsměv.

Clevenger se o krok přiblížil.

Jonah sebral pistoli, namířil na něj.

Clevenger se zastavil.

„Je to v pořádku,” řekl Jonah. „Já přesně vím, kam jdu. A vy byste měl jít domů. Milujte toho svého syna tak, jak si zaslouží.”

Clevenger se k němu vrhl.

„Já chci být volný.” Strčil matku Clevengerovi do cesty, vložil si hlaveň do úst a vpálil si jedinou střelu do mozku.

„Ne!” vykřikl Clevenger.

Jonahova matka vyjekla. Vrhla se k synovi, objala ho. „Ach Bože, ne,” plakala. „Ach Bože!” Pokoušela se zastavit tryskající krev, ale tekla jí přes ruce. Přisedla, objala jeho hlavu a ramena a začala ho kolébat.

Bolest v Jonahově hlavě byla nepopsatelná. Nemohl popadnout dech. Srdce se mu v hrudi třepotalo jako zraněný pták. V mlze mezi životem a smrtí nebo mezi tímto životem a příštím však náhle cítil, jak mu na tvář jasně svítí slunce. Bolest se začala ztrácet. A zjistil, že už dýchat nepotřebuje.

Vzhlédl a viděl, že má prsty hluboko v trhlině ve tváři nejkrásnější hory, na jakou kdy stoupal. Viděl s úžasem, že se z jeho paží ztratily jizvy.

Svaly paží, stehen a lýtek mu dovolily stoupat výš. Nohy všude nacházely oporu ve skále.

Věděl, že šplhá dlouho, ale nebyl unavený. Cítil se každým krokem silnější. Silnější a mladší. Ohnul pravou paži, posunul se ještě výš a levou paží se zachytil. Mysl se mu jasnila. Hledal v sobě strach nebo zlobu, ale nenacházel.

S každým krokem, o který se posunul, odkládal rok svého života, takže na vrcholku se cítil jako dítě a trochu se bál konce výstupu. Co se z něj stane, vyšplhá-li do věku nemluvněte? Co z něj bude, až bude zbaven svého životního příběhu?

Jak se vůbec pozná?

A pak pochopil. Musel nechat za sebou své já se vší zuřivostí a strachem a skvělými znalostmi. Musel nad ním najít čisté světlo.

Náhle se cítil v úplném klidu a míru. Zajedno s vesmírem. Protože věděl, že jeho přání je splněno. Dostal příležitost k novému zrodu. K vykoupení. Dostal se tam, kam chtěl jít.

Konečně bylo jeho uzdravení nadosah.

ŠEST

Soudce Robert Barton, jeden z nejtvrdších a nejmoudřejších soudců ve státě Massachusetts, shlédl na hromady papírů před sebou, sňal svoje půlené brýle a zadíval se do soudní síně. Byl to statný muž se širokými rameny, mohutným hrudníkem, hřmotným hlasem a pronikavýma očima. Navázal očima kontakt s Clevengerem a Billym u stolu obhajoby, pak opět shlédl na svoje haldy papíru.

Barton už vyslechl, jak Richard O’Connor předložil postoj oddělení sociálních služeb, podle něhož Clevengerovi má být Billy svěřen do péče na neurčitou zkušební dobu včetně tříměsíčního zkušebního období pro Billyho, během něhož bude Billy umístěn do pěstounské péče a psychologicky podrobně posouzen. A Barton také vyslechl svědectví Sarah Ricciardelliové, podle něhož je Billymu ve skutečnosti osmnáct, takže je mimo pravomoc jak oddělení sociálních služeb, tak tohoto soudu.

V soudní síni bylo úplné ticho. Nastal čas Bartonova rozsudku.

„Doktore Clevengere,” řekl Barton, „chci, aby bylo mezi námi úplně jasno. Myslím, že jste ten adopční formulář vyplnil formálně zcela přesně. Ale domnívám se, že jste zřejmě odpovídal na otázky, abyste vyhověl liteře zákona, ne jeho duchu.”

Clevengerovi se zúžil dech.

„Vy jste zápasil s drogovou závislostí, je to tak?”

Clevenger pohlédl na Sarah Ricciardelliovou.

„Nemusíte se jí ptát, jak odpovědět,” řekl Barton. „Jen mi to povězte.”

„Vaše Ctihodnosti, já,” začala Ricciardelliová namítat.

„Ano, zápasil,” přerušil ji Clevenger.

„A nedávno i Billy Bishop,” řekl Barton.

„Ano.”

Barton přikývl.

O’Connor zazářil.

„A jak se k tomu stavíte? Že láska vše překoná?”

Clevenger pomýšlel na to, že popíše detoxikační postup, kterému se Billy právě podrobil, že znovu uvede, jak přestal brát drogy v momentě, kdy se rozhodl adoptovat Billyho, že se k nim už nikdy nevrátil. Ale to všechno už uvedla Ricciardelliová. „Myslím, že je to dlouhá cesta. Já”

Ricciardelliová mu položila ruku na loket, aby ho umlčela.

Odtáhl se od ní k Billymu. „Skutečnost je taková, že ho mám velice rád,” řekl Bartonovi. „Snad má ta láska kořeny v tom, čím jsem jako dítě sám prošel. Asi ano. Ale to nic nemění na faktu, že bych šel až na konec světa, abych mu pomohl. Myslím, že je také odhodlán pomáhat si sám. A myslím, že s touhle výbavou zvládneme cokoliv.”

„Vy jste také hazardní hráč?” tázal se Barton.

O’Connor se uchechtl.

Ricciardelliová se předklonila. „Mám námitku proti tomuto postupu dotazování, Vaše Ctihodnosti.”

„Vyhovuje se,” řekl Barton.

„Jsem,” na to Clevenger. „Sázel jsem na psy a poníky, ale teď hazarduji v tom, že vám říkám, co si opravdu myslím. Že vám říkám pravdu. Ale domnívám se, že větší risk by byl nedat Billymu vědět, co k němu cítím. Co si myslím o vztahu mezi námi dvěma. V tom nejsem ochoten riskovat.”

Barton se usmál. „Promiňte, doktore. Jaké si myslíte, že máte vyhlídky, že to spolu zvládnete? Deset ku jedné proti?”

Clevenger o tom přemýšlel. „Já bych proti nám nesázel.”

Barton pohlédl na Billyho, pak na O’Connora.

O’Connor na něj spiklenecky mrkl.

„Máte děti, pane poradče?” tázal se Barton.

„Dva synovce,” odvětil O’Connor.

„To jsem neměl na mysli,” řekl Barton. „Kdybyste měl dítě, úplně by vás to změnilo.” Pohlédl na Billyho. „Ani na minutu nevěřím, že je ti osmnáct, příteli. Ale podle mě tě k té osmnáctce nejlíp dovede člověk, který stojí vedle tebe.”

¦

Když Clevenger vyšel s Billym ze soudní síně, čekala Whitney McCormicková u východu. Venku se tlačilo půl tuctu reportérů.

„Počkej vteřinku,” řekl Billymu. Přešel k ní.

„Gratuluju,” řekla.

„Díky.”

„Myslíš, že bychom mohli jít příští týden na večeři?” zeptala se. „Chci říct, až se zas usadím v úřadě a ty se dostaneš do obvyklých kolejí s Billym.”

„Já nevím, Whitney. Nevím, jestli je to dobrý nápad.”

„Máš pravdu,” přisvědčila a snažila se tvářit vyrovnaně. „Tak tedy”

„Totiž, není to dobrý nápad na tento týden ani na příští,” pokračoval Clevenger. „Nechme to na začátek měsíce, ubytuj se v hotelu a uvidíme.”

„To bych brala.”

„Snaž se zůstat v bezpečí, ano?”

„Jistě. Ty taky.”

Clevenger se vrátil k Billymu. Pak oba sešli po schodech soudu, zamířili ke Clevengerovu náklaďáčku a jeli rovnou domů.